Článek
V průběhu kalendářního roku se vyskytují noci, o kterých se traduje, že poskytují nadpřirozeným silám větší moc než jiná období. Patří k nim i Filipojakubská noc, někdy zvaná také Valpružina nebo v keltské mytologii Beltine.
V keltském podání představoval svátek oslavu přicházejícího jara a nadcházejícího období úrody a hojnosti. Keltové v tento den po dlouhém zimním čase vyháněli do pastvin dobytek. Vlastní slavnost probíhala v noci z 30. dubna na 1. května, a jak sám název svátku Beltine (v překladu oheň) napovídá, hlavní úlohu v něm sehrály zapálené hranice. Kolem těchto ohňů byl prováděn dobytek. Za pomoci nejrůznějších rituálů měla být zvířata očištěna a chráněna před nemocemi a strádáním v nadcházející sezóně. V domácnostech pak Keltové zhášeli staré ohně a z hranic zapálených Druidy si přinášeli nové, čisté. Přesto, že se tato tradice zachovala až do dnešních dnů, v našich podmínkách se s ní setkáváme spíše v podobě pálení čarodějnic. Už v minulosti zapalovali lidé na návrších ohně, přeskakovali je a do vzduchu vyhazovali dřeva či košťata.
Podle pověstí se o Filipojakubské noci scházejí čarodějnice a čarodějové, aby sněmovali o tom, jak budou v nadcházejícím období škodit lidem a dobytku. Noc je údajně také mimořádně příznivá pro navazování kontaktů s démony a ostatními astrálními bytostmi. V hlubokých lesích prý v tomto čase rozkvétá zlaté kapradí, které nálezci propůjčuje schopnost jasnozření, a aby to nebylo málo, dokáže otevírat cesty k pokladům.
A právě výše uvedené legendy a pověry měly v minulosti na svědomí tisíce žen a mužů obviněných z čarodějnictví. Víra v démony a zlé duchovní síly dovedla církev k přesvědčení, že ďábel může svou moc uplatňovat prostřednictvím lidí zasvěcených právě do čarodějnictví. A tak bylo svého času na denním pořádku, že byly zejména staré ženy podezřívány, že jsou ve spojení s ďáblem. Ostatní lidé, ovlivněni náboženským fanatismem a v obavě před možným uhranutím, dávali před vrata domů narýpané drny nebo ostnaté pruty, o které se měla čarodějnice poranit. Jindy kropili svá obydlí svěcenou vodou nebo na návsi práskali biči či stříleli z pušek.
Čarodějnice jsou nejen ve spojení s ďáblem, ale dokonce s ním na svých sabatech provozují prapodivné orgie. A za to si zaslouží smrt. Takový názor panoval už ve 12. století. A jeho prostřednictvím chtěla církev potlačit především poslední zbytky pohanských zvyků. Církevní hodnostáři tvrdili, že určité mystické prožitky, o kterých se čarodějnice občas zmiňovaly, jsou pouhý výmysl, a že něco takového se nemohlo a nemůže uskutečnit. Kdo jim přesto věřil, měl být klamán samotným ďáblem. O takového jedince se ihned začala zabývat inkviziční komise. Samotné čarodějnice pak byly veřejně zaživa upalovány na hranicích. Pokud před inkvizičním soudem projevily lítost a pokání, byly „jen“ sťaty. V případě, že byly vzpurné, čekalo je dost nepříjemné mučení.
O praktikách inkvizičních komisí se zmiňuje především kniha Jakuba Sprengera a Henryho Institorise známá pod názvem Kladivo na čarodějnice. Pak to jsou nejrůznější inkvizitorské příručky, které začaly vycházet už ve 12. století. Velmi cenné informace najdeme také v zápiscích některých inkvizitorů. Jeden z nich zaznamenává i příběh jisté ženy, která přišla o své dvě děti, a to vždy den před tím než dosáhly jednoho roku života. Když se ženě narodilo třetí dítě, rozhodla se, že ho bude v den jeho prvních narozenin hlídat. Batole uložila do hrnce, který přikryla pokličkou, neboť věřila, že kov jejího potomka ochrání před mocnostmi temnot. Přichystala si žhavé železo, kterým chtěla čarodějnici označit a čekala. V noci prý do domu vtrhla sousedka na vlkovi. Když ji domácí vypálila žhavým železem znamení, nezvaný host se otočil a se strašným řevem odjel na zvířeti neznámo kam.
Vlk jako dopravní prostředek čarodějnic se objevuje především v germánských pověstech. V případě ostatních národů používají čarodějnice pro své cestování košťata, případně hole. Ke svým rituálům pak nejrůznější kouzelné masti, které často tvořily výtažky z bylin obsahujících omamné látky.
Už v roce 1996 jsme se rozhodli přijít povídačkám našich předků na kloub. Proto jsme se tehdy vypravili do jihočeské obce Sepekov, místa s větší koncentrací astrálních bytostí, abychom tento jev prozkoumali.
V předvečer Filipojakubské noci jsme sešli asfaltkou od místního kostela směrem do polí. Tady na konci vesnice už hořely ohně a lidé tu pálením čarodějnic vítali jaro. V Sepekově se tohoto rituálu každoročně účastní mnoho lidí. Dali jsme se do řeči se starším pánem. Společně jsme pak přemýšleli o krutosti dřívějších inkvizičních komisí, o tom, jak nelidské byly doznávací metody, a o utrpení lidí, kteří byli z čarodějnictví nařčeni.
Ručičky na hodinkách ukazovaly, že se blíží devátá večer. Zkontrolovali jsme výbavu - spacáky, diktafon, baterky, fotoaparát, dva teploměry a nůž. Vše bylo vpořádku a nic nebránilo našemu plánu. Ohně dohořívaly, lidé se začali rozcházet do svých domovů a my se pomalu vydali na místní hřbitov. Obloha byla jasná, panovalo bezvětří. Mladého manželského páru, který šel kus cesty s námi, jsme se zeptali, jaké bude v noci asi počasí. Odpověď zněla jasně: „Z toho nezaprší ani náhodou.“
Na místo posledního odpočinku jsme vnikli zadním vchodem, zarezlými vraty, která šla jen stěží otevřít. Základnu jsme si vytvořili hned u brány. Jeden z teploměrů jsme pověsili na strom, asi dvě stě metrů před hřbitov, druhý na jeden z náhrobních kamenů. Zajímalo nás, zda se i zde potvrdí teorie, že v místech s výskytem astrálních bytostí bývá chladněji.
Na kostelních hodinách obbila desátá večer. Nic zvláštního se nedělo. Jen z nedalekého hostince byla slyšet hudba. Občas odněkud zaštěkal pes. Když tu se všude kolem rozprostřelo podivné ticho. Nic nebylo slyšet. Jen to ticho a zase ticho. Ani stéblo trávy se nepohnulo. Tento jev trval jen několik minut. Zkontrolovali jsme teploměry. Na obou bylo sedm stupňů. Až na to ticho se zdálo být vše normální. Po chvíli se ale strhla vichřice. Z náhrobních kamenů začaly padat vázy s květinami. Ochladilo se. Věci jsme raději uklidili do brašny. Přepadl nás pocit, jako by se v naší blízkosti někdo pohyboval. Pro jistotu jsme šli na obchůzku. Na hřbitově ale nikdo nebyl. Před půl jedenáctou se objevily první kapky deště, který krátce nato zesílil. Byli jsme odhodláni i přesto zůstat. Z dek jsme si vytvořili přístřešek. Přitom jsme ještě zkontrolovali teplotu. Před hřbitovem bylo šest stupňů, v místě naší expedice o tři méně. V tu chvíli jsme nabyli přesvědčení, že se kolem nás pohybují desítky astrálních bytostí. A jak se zdálo, nebyly z naší návštěvy příliš nadšené. Déšť se změnil v liják, vítr vál mnohem větší rychlostí a náš přístřešek co chvíli odlétal. Dostali jsme strach. Cítili jsme něčí hněv a zlobu. Raději jsme sbalili věci a před půl dvanáctou ze hřbitova odešli.
Při zpáteční cestě nás napadlo, jestli to všechno nebyla jen náhoda. Ale ta teplota? To ticho? V tu chvíli jsme si uvědomili, že neprší a nocí opět vládne bezvětří. Vypadalo to, že události měly přímou souvislost s naší návštěvou. Nenašli jsme však odvahu se o tom přesvědčit a na hřbitov se vrátit. To jsme učinili až o několik dní později, a sice s cílem zjistit, jestli se podivné jevy dějí na sepekovském hřbitově jen o čarodějnické noci nebo se jedná o stálý jev. Nic zvláštního se ale nedělo.
Dodnes nevíme přesně, co nebo kdo měl zájem na tom, abychom v těchto místech o Filipojakubské noci nebyli. Nevíme, co se v těchto místech odehrávalo v době naší nepřítomnosti. Víme jen, že na pověstech o tajemné noci asi přece jen něco bude.
