Článek
Jednoho dne ráno přijde jako obvykle náčelník policejní stanice do práce a jako každý den, i tentokrát zakopne o uvolněný práh hlavního vchodu. Zakleje, popadne se za naražený palec a rozčileně zvolá: „Strážmistře Nováku! Okamžitě sem!“
Novák, který si zrovna ve služební kuchyňce pečlivě aranžuje na dezertním talířku koblihy podle velikosti, v mžiku přiběhne se slovy: „Rozkaz, pane náčelníku!“
„Podívejte se na ten práh! Každé ráno si na něm málem zlomím nohu. Kupte hřebíky a přitlučte ho pořádně, ať to drží jako moje tchyně u telefonního sluchátka!“
„Rozkaz, pane!“ zahlásí Novák a vyrazí splnit úkol. Náčelník si spokojeně oddechne a odejde do své kanceláře. Po chvíli slyší povědomé ťukání kladívka. „No konečně, po týdnech zakopávání se ten práh spraví,“ mumlá si radostně pro sebe.
Jenže ťukání neustává. Uběhne půlhodina, hodina, dvě… a náčelníkova zvědavost roste. „Co tam ten Novák proboha tak dlouho dělá? Ten snad tesá vlastní sochu?“ zavrčí a vyrazí na obhlídku.
Když otevře dveře, zůstane stát jako opařený. Uprostřed chodby je hromada ohnutých hřebíků, připomínající moderní umění. Strážmistr Novák se sklání nad dalším, drží ho hlavičkou dolů a usilovně se ho snaží zatlouct do prahu.
Náčelník to chvíli pozoruje, pak si promne spánky a s povzdechem sobě vlastním říká: „Nováku, vy troubo… vy jste koupil hřebíky do stropu a ne do podlahy!“
Chvíli je ticho. Strážmistr Novák rozpačitě zamrká, podrbe se pod služební čepicí a zabrblá: „Aha…? Tak já tedy skočím do krámu pro ty podlahové!“
Náčelník jen mávne rukou a jde si nalít dvojitou kávu s kapkou rumu. Služba je holt někdy těžká, zvlášť když má člověk podřízené takové, jaké má.
