Článek
Už několik měsíců před maturitou na strojní průmyslovce v Hradci králové v roce 1973 jsem řešil dilema, co bude dál. S perspektivou dvou let strávených nejspíš někde na konci Východního Slovenska, splněním „občanské povinnosti“ a prošustrováním dvou let života mi do zpěvu zrovna dvakrát nebylo.
Zkoušel jsem se tomuto „čestnému“ období svého života vyhnout za každou cenu a pátral po možnosti absolvovat tzv. náhradní vojenskou službu, což znamenalo nastoupit do nějaké fabriky na nějakou dělnickou (manuální) práci či pozici a pak jít na vojnu na 5 měsíců. Rozdíl mezi zahozenými 5 měsíci a dvěma roky života je zřejmý.
Potíž ale byla v tom, že u odvodu jsem neprozřetelně zmínil, že se domluvím anglicky. Náhradní vojenská služba běžného typu pro mě tímto byla pouhou iluzí. „Armáda potřebuje techniky a lidi jazykově vybavené, obzvlášť když se jedná o nějaký imperialistický jazyk.“ Tolik mi bylo oznámeno odvodní komisí. Pokud to ovšem podepíšu k policii (Veřejné bezpečnosti) jako příslušník VB, narukuju na 5 měsíců na vojnu a pak v pražských Hrdlořezích nastoupím na 18 měsíců do školy VB, což byl Pohotovostní pluk.
Vojenská posádka ve Vyšních Lhotách na Frýdecko-místecku sestávala ze dvou částí: první obsahovala budoucí příslušníky VB, druhá příslušníky vězeňské služby (bachaře). Tihle kluci tam dostávali tak do těla, že to kolikrát bylo až k neuvěření. Noční poplachy, pochody na 30 km s plnou polní na zádech a podobné „chuťovky“ byly celkem pravidelným a dost častým jevem.
Nicméně už během této služby jsem postupně zjišťoval, že naprostá většina kluků hlásících se do služeb VB tam byla ze stejného důvodu jako já. O nějaké lásce k socialistickému zřízení a touze budovat socialismus a komunismus nemohla být řeč. (Když jsem svému z otcovy strany dost rozvětvenému příbuzenstvu oznámil svůj záměr nastoupit do policejních řad, většina se se mnou přestala bavit s odůvodněním „tak to budeš co nevidět v KSČ…“ a podobné řeči. Musím podotknout, že já se členem této „pokrokové“ organizace na rozdíl od části těchto mých příbuzných nikdy nestal, na což jsem časem doplatil tím, že kdykoliv byla možnost získat služební byt - byl jsem už ženatý a měl malou dceru, dost důležitým kritériem pro získání bytu bylo právě členství žadatele v KSČ. Takže - smůla.
9. září 1974 jsem nastoupil do této hrdlořezské nástupní vojenské školy. Počítal jsem, že tady to bude s návštěvou rodiny o hodně jednodušší než v případě vojny. Bohužel až do přísahy konané někdy v říjnu či listopadu 74 to nepřipadalo v úvahu. Ale po přísaze jsme nohli každých 14 dní jet na víkend domů. Já si to ještě vylepšoval tím, že jsem se mimo tento termín v pátek večer sebral, v uniformě příslušníka VB zdrhl z areálu a v této uniformě stopnout nějaké auto do Hradce Králové nebyl problém. Na pokoji nás bylo 5 a díky v mé posteli naaranžované kamufláži spícího jedince se mou nepřítomnost povedlo utajit po celý víkend s tím, že v případě nějaké kontroly kluci informovali kontrolujícího, že „… nebylo mu nějak dobře, vzal si nějaký prášky a spí.“
Tady je třeba zmínit, že osazenstvo 3 roty, do níž jsem patřil, bylo rozděleno na ty, kdo měli maturitu už z civilu a ostatní, kteří si ji po dokončení 18měsíční základní školy mohli během dalšího půl roku doplnit. V civilu jim tato maturita byla k ničemu, ale pro potřeby VB to stačilo. Mezi námi maturitou již vybavenými jedinci se tomuto středoškolskému vzdělání našich spolubojovníků získanému za 6 měsíců běžně říkalo „pašování blbců za hranici inteligence,“ za což se pár jedincům z této skupiny tímto omlouvám.
18 měsíců uběhlo, mé pravidelné i momopravidelné návštěvy rodiny byly příjemným zpestřením a 1300,- Kčs měsíčně byl rozhodně značný rozdíl mezi případnými 90 korunami vojenského žoldu (tento výraz se ale nesměl používat, platilo označení „služné“).
Po slavnostním vyřazení z PP VB koncem února 1976 jsem nastoupil jako hlídkový příslušník v Hradci Králové. Bytová otázka ale byla stále klíčová a můj neúspěch v této aktivitě jsem již výše zmínil. Proto jsem oznámil velitelstvu, že jsem nucen svou bytovou situaci co nejřív řešit a zmínil jsem záměr odejít do civilu. Nicméně mé pracovní výsledky hlavně co se týče zpracovaných protokolů zaujaly vyšší vedení a bylo mi nabídnuto stát se příslušníkem krajské kriminálky v jejím Zvláštním odboru VB.
Bohužel ani tam jsem se řešení bytové situace z již zmíněných důvodů nedočkal a ve služebním poměru Příslušníka VB koncem roku 1979 skončil.
Ještě doplním, že z naší zhruba 30členné čety maturantů bylo přinejmenším 80 % z nás z těch, kteří měli celou socialistickou světovou soustavu totálně u zadku a s nějakou další kariérou u tehdejší VB jsme ani ve snu nepočítali.
