Mlátičky (nejen) ze 17. listopadu 1989

Nekončící protestní akce občanů od okupace v srpnu 1968 přiměly vládu ČSSR 2. 6. 1969 k usnesení č. 66, jímž uložila ministru vnitra předložit návrh na vytvoření pohotovostních jednotek SNB do jednoho měsíce. Praktické zkušenosti byly načerpány u pořádkového pohotovostního pluku milice ve Varšavě. Už v obecném ustanovení zásad pro výstavbu pohotovostních útvarů VB bylo zřetelně řečeno, že tyto útvary budou plnit i stálou pohotovost příslušníků a technických prostředků ke zvládnutí mimořádných událostí, demonstrací a porušování veřejného pořádku velkými skupinami osob. K pohotovostním útvarům VB měli být zařazováni jen předem vybraní branci, kteří se dohodou zaváží po ukončení náhradní vojenské služby vstoupit do služebního poměru příslušníka VB, vykonávat po dobu 19 měsíců službu u pohotovostního útvaru VB a potom ještě další tři roky u výkonných součástí VB.

S novou organizační strukturou Pohotovostního útvaru v roce 1971 (prapory, roty, čety), která zůstala v podstatě zachována až do jeho zániku 10. ledna 1990 usnesením vlády ČSR č. 3, navrhl jeho tehdejší velitel, pplk. Veishaipl, název Pohotovostní pluk (PP). K přejmenování došlo v roce 1972 rozkazem ministra vnitra č. 24.

O tom, že pluk nebyl jen školou a sloužil též ideologicky a zásahově, svědčí například akce „Pohřeb“. Když 13. března 1977 zemřel prof. Jan Patočka, vydal už dva dny poté z obavy před občanskými nepokoji velitel pluku organizační pokyny k vyčlenění 50 až 100 mužů z 3. a 4. praporu spolu s příslušnou výstrojí a výzbrojí. Nebo.

Nařízení federálního ministra č. 32 z 18. října 1977 obsahuje směrnici pro činnost SNB při likvidaci tzv. záškodnických, teroristických a jiných nebezpečných ozbrojených skupin. V odstavci II. čl. 4 je řečeno, že likvidaci nepřátelských skupin provádějí také v síle jednoho praporu příslušníci PP. V návaznosti na to vydal velitel PP rozkaz č. 49 ze dne 24. května 1979, kterým PP provádí bezpečnostní opatření například i při výskytu výroby a rozšiřování protizákonných písemností! O rok později svůj rozkaz rozšířil o nasazování k přímému střetu s nepřátelskými skupinami s rychlostí výjezdu do 30 minut a v nahrazujícím rozkazu č. 14 z 10. března 1982 už přímo hovoří o likvidaci nepřátelských skupin.

Třídní struktura PP VB ČSR na konci roku 1980 byla tvořena ze 71 % příslušníky z dělnických a rolnických rodin.

Ve 2. polovině 80. let zpracovala operační kancelář Hlavního velitelství VB ČSR podrobné materiály na základě analýz všech operací provedených v letech 1980–82 orgány VB. Vypracovaný rozbor měl sloužit k zdokonalení strategie a taktiky, k výběru použití adekvátní techniky a i k určité předvídavosti zákonitosti v chování sroceného davu při zásahu „v organizovaných antisocialistických ilegálních pouličních událostech …“. Tyto materiály se staly učební pomůckou na katedře bojové a technické přípravy. Až do poloviny roku 1988 však plnil PP své úkoly v tichosti.

Od druhé poloviny roku 1988 se začal o PP ve veřejnosti vytvářet negativní obraz. Pluk vyčleňoval příslušníky a prostředky k zásahům proti demonstrantům v Praze na základě rozkazu ministra vnitra ČSR č. 15/87, ale i nad rámec tohoto rozkazu. Celkem 14×!

V dubnu 1989 všechny prapory PP secvičovaly různé varianty zásahů. S použitím vodních děl, obrněných transportérů atd., bez těchto prostředků a kombinovaně.

Trénovala se např. varianta „RUKÁV“, při níž jsou demonstranti obklíčeni a vytlačeni, a varianta „VAJÍČKO“, při níž jsou demonstranti obklíčeni na místě a postupně předváděni. Z podobných dovedností nakonec asi čerpali i příslušníci na Národní třídě 17. listopadu 1989 při nechvalně známé „ULIČCE“, kterou museli demonstranti projít a byli v ní brutálně seřezáni (nutno dodat, že v mlácení se zvlášť vyžívali „červené barety“ - příslušníci Odboru zvláštního určení).

Po listopadových událostech byla zpochybněna užitečnost PP a Vojenská prokuratura začala na oko šetřit průběh na Národní třídě. Nebylo to ale nic platné, pluk tím nezachránila.

Poslední velitel PP pplk. B. Zdráhala, za něhož probíhaly zákroky proti demonstrantům od 2. poloviny roku 1988, v roce 1990 tvrdil, že pouze plnil rozkazy nadřízených orgánů a s řešením politické situace zákroky svých podřízených „vnitřně nesouhlasil“.

Podobně reagovali i další. Spolupodílnictví na odsouzeníhodných činech odmítali, omlouvat se měli prý politici. Oni jen plnili rozkazy. Na dotaz k událostem z let 1988/89 odpovídali podobně jako jeden z velitelů:

„Když se mne ptali, zda bych šel do zákroku znovu, řekl jsem ano. Policista musí poslouchat v každé době. Zodpovídat by se měli politici, kteří rozkazy vydávají.“

Člověk by měl skoro chuť se zeptat, zda nakonec vlastně nebyli zakuklenými chartisty? Opakovaně však dávali a plnili rozkazy, o kterých předem museli vědět, že se neobejdou bez použití síly. A to až do samého padnutí pluku na morální dno.

Velitelský sbor PP měl v listopadu 1989 dvacet čtyři velitelů a zástupců pluku, praporů, rot a cca 1200 členů. Každý z nich si mohl o smyslu PP i tehdy víc zjistit a pluk včas opustit.

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na tehdy mladičkou, osobní sekretářku Adolfa Hitlera z válečných let, paní Gertraud „Traudl“ Junge. Ač se osobně žádných silových akcí neúčastnila, přesto při svém autobiografickém vzpomínání prohlásila:

„Samozřejmě, že jsem ty příšerné skutky, co vyšly najevo … považovala za strašlivé a děsivé. Ale tehdy jsem si ještě nevytvořila souvislost se svou vlastní minulostí. Ještě stále mi stačilo ke spokojenosti, že já žádnou vinu nenesu a že jsem o tom nic nevěděla. Ale pak jednoho dne … jsem cítila, že to není žádná omluva, že byl člověk mladý a hloupý. Ale že člověk si ty věci i tenkrát mohl zjistit. Je pro mě moc těžké, sama sobě odpustit.“

Z historie víme, že to není poprvé, kdy se někdo hájil tím, že jen plnil rozkazy, místo aby přiznal pochybení. Nutno ale uvést, že existuje i několik málo jednotlivých svědectví o řadových členech PP, kteří zadržované a odváděné ještě na ulici propustili, pokud to bylo v určitých momentech možné.

Bohužel s negativní minulostí jsme se nevypořádali dodnes.

časopis Reflex č. 37/2004, Pavel Žáček - S obuškem v erbu | Kniha Bis zur letzten Stunde. Hitlers Sekretärin erzählt ihr Leben, od Traudl Junge a Melissy Müller | Film Pád Třetí říše | Archív bezpečnostních složek - Kanice | Pohotovostní pluk VB ČSR - Marie Muzikantová | Pražský radní velel zásahům v roce 1989