Článek
Děsí mě, jak část veřejnosti smířlivě akceptuje titulky, které pro označení časového období obsahují sousloví „normalizační pop“. Ačkoli má zdůraznit totalitní éru, bagatelizuje utrpení v kultuře a zlehčuje povahu režimu.
Falešný obraz časového rozpětí normalizace
Normalizace byla návratem společnosti k poměrům dávno před obrodným rokem 1968. Tento proces trval relativně krátce.
Nejpozději do roku 1973 (s přimhouřením obou očí do roku 1975) byl ukončen. Dál už nebylo co (nekonečně) normalizovat. Režim byl ve starých kolejích, navíc měl společnost i vojensky pod kontrolou.
Popírání toho by znamenalo, že režim až do roku 1989 sváděl těžký zápas s výdobytky pražského jara, které nedokázal odstranit, nebyl stabilizovaný, nebyla cenzura, zavřené hranice atd. Což je naprosto absurdní a zpochybňuje i smysl vzniku Charty 77.
Označovat období let 1968-1989 jako „normalizační pop“ v titulcích je proto vysoce problémové, zavádějící a pro společnost škodlivé.
Normalizace
Poprvé se objevila v Moskevském protokolu z 27. srpna 1968. Kdy ale začala, neexistuje shoda.
Někdo se domnívá, že již nesouhlasem s Pražským jarem na jaře roku 1968. Jiní mluví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, další o zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ 17. dubna 1969 či pendrekovém (obuškovém) zákonu z 22. srpna 1969. Možná ale až schválením dokumentu Poučení z krizového vývoje z 10. prosince 1970.
Konec normalizace nastal obnovou či nastolením marxisticko-leninské normy v první polovině 70. let. Byla obnovena cenzura, proběhly čistky, přes 300 000 komunistů bylo vyloučeno ze strany atd.
Bezpráví si obléklo rukavičky a přestěhovalo se z pověstných mučíren do vypolstrovaných kanceláří anonymních byrokratů.
Mluvit o procesu normalizace až do roku 1989 je publicisticky atraktivní, ale nesprávné. Normalizační projevy totality nebyly normalizací a provázely režim vždy.
Ten v polovině 80. letech začal ztrácet (i ekonomický) dech. K moci se dostal Michail Gorbačov a šrouby povolovaly. Sice ztuha, ale přeci. Například vycestovat na západ v počátku 70. let bylo umožněno 150 tisícům občanů ročně, ke konci 80. let se již jednalo o téměř třičtvrtě milionu.
Zlehčování represí
Používáním „normalizačního popu“ implicitně tvrdíme, že populární hudba spadala do procesu normalizace, nikoliv pod totalitní kontrolu.
Populární hudba ale byla brzy plně pod dohledem funkčního totalitního režimu, který využíval cenzuru i represe.
Konkrétní příklad autorské manipulace
Martha Elefteriadu podepsala „Několik vět“ a dočkala se omezení vystupování. Jak by ale mohla být součástí normalizačního popu, když byla režimem pronásledována? Viz článek Zapomenuté tváře normalizačního popu: Martha & Tena Elefteriadu. Řecké holky ze Štatlu.
Argumentace proti
Termín „normalizační pop“ je odborně chybný a morálně urážlivý. Všechny popové umělce totiž zahrnuje do kolektivní viny. Adjektivum „normalizační“ navíc nepopisuje časové období, ale o jaký pop šlo.
Přitom pop nelze politicky definovat. Jde o líbivou zábavu širokých mas, nikoliv aktivismus či odboj. Populární hudba se proto drtivě vyhýbá politickým tématům a socialistickému režimu po ukončení normalizace to vyhovovalo.
Kritika Klusákova přístupu
Známý publicista Pavel Klusák s „normalizačním popem“ sice koketuje, ale čelí za to odborné kritice, neboť jej definuje výhradně politicky z pozice antikomunismu a rockismu.
Klusák podle studie Jana Blümla z Katedry muzikologie FF UP v Olomouci na stranách 6 a 7 odděluje údajně autentickou hudbu šedesátých let vznikající z vnitřní chuti a opírající se o blíže nespecifikovaný „důvod“ a „smysl“ a naopak hudbu natvrdo konstruovanou pro vnější účel let sedmdesátých a osmdesátých. Takové rozdělení považuji za umělé a neodpovídající skutečnosti.
Blüml si všímá, že kritici „většinou neznají povahu popu, tak jak se historicky formoval v zahraničí i u nás; z podstaty svých odlišných uměleckých zájmů ani znát nemohou, neboť takovou hudbu neposlouchají.“ Myslím, že toto sedí na obhájce „normalizačního popu“.
Nechtění obhájci komunismu
Paradoxem je, že autoři článků s „normalizačním popem“ chtějí komunistický režim kritizovat (pokud záměrně nešíří nepravdy), ale dosahují pravého opaku.
- Podle nich populární hudba spadala do procesu normalizace, přestože již byla zřetelně upevněna totalita. Vytvářejí tak falešný obraz časového rozpětí normalizace.
- Bagatelizují režim, když jej vnímají jako stále probíhající zápas za normalizaci, čímž popírají či snižují jeho represivní charakter.
- Zařazením všech populárních hudebníků a zpěváků pod "normalizační pop" stigmatizují i protirežimní umělce a zlehčují jejich utrpení.
- Vytvářejí falešný obraz kultury 80. let, protože podle nich stále probíhala normalizace a nemohla tedy existovat totalitní kontrola.
- Domnělá normalizace by byla i v rozporu s nástupem glasnosti, perestrojky či přestavby v druhé polovině 80. let, které režim pomalu oslabovaly.
Užiteční obhájci komunismu
Používáním pejorativního označení „normalizační pop“ pro všechny interprety porušují etiku žurnalistiky. Nerozlišují mezi jednotlivými postoji, čímž dehonestují umělecké oběti režimu, manipulují s veřejností, nálepkují, zobecňují.
Ve snaze kritizovat komunismus jej (nechtěně) omlouvají, místo aby se drželi objektivní hudební terminologie.
Závěr
Ať už jde o neznalost, nebo záměr, temín „normalizační pop“ škodí historické pravdě i paměti. Společnost by ale měla znát pravdivé informace o své minulosti.
Zdroje
Jan Blüml - Rozbor tematiky písní Československého popu let 1962 - 1990 s přihlédnutím k problémové kategorii „Normalizační pop“ | Organizace kulturního života v období rané normalizace | Moderní dějiny - Normalizace 1969-1971 | V zájmu pracujícího lidu | Cenzura v Československu v době komunistického režimu | StB a kultura v letech 1948 až 1989 | Martha prozradila, proč před 30 lety najednou zmizela z rádií i z televize
