Článek
Po únoru 1948 nastalo období temna, znárodňování a vyvlastňování. Ve školách byla (postupně) zakázána výuka náboženství a začala oslava kultu masového vraha a diktátora Stalina. A také komunistického vraha, alkoholika, syfilitika a primitiva K. Gottwalda. Probíhaly soudní monstrprocesy. Lidé byli zavíráni do těžkých žalářů a pracovních lágrů, kde umírali. Jiní končili rovnou na popravišti. Politické procesy šly tak daleko, že se mezi sebou začali požírat a popravovat i komunisté. Negativní roli nepochybně hrálo i to, když byl komunista židovského původu.
Například méně známý diplomat a náměstek ministra zahraničí Artur London unikl v roce 1952 v procesu s R. Slánským odsouzení k smrti o vlásek a dostal doživotí. V roce 1956, když rudé ledy povolily, byl propuštěn na svobodu a o sedm let později se natrvalo odstěhoval do Francie.
Na jeho životním příběhu stojí za povšimnutí to, že ač byl komunisty obviněn, vyslýchán a mučen, víru v komunismus nikdy neopustil. Byla silnější než odsouzení a žalář. A nebyl jediným soudruhem, který takto smýšlel. Nedokázal vidět, že utopická idea komunismu vtělená do ideologie marx-leninismu a socialismu je nakonec stejně zrůdná, jako byl národní socialismus. Přesto Londonova kniha „Doznání“ stojí za přečtení. Nebo alespoň stojí za zhlédnutí stejnojmenný film s hvězdným Yves Montandem v hlavní roli.
A pak přišla léta šedesátá, která vyvrcholila „Pražským jarem 1968“. Na začátku roku se stal předsedou Ústředního výboru KSČ A. Dubček. Tento v komunismus věřící pošetilý soudruh, nenapravitelný snílek a naivní politik přišel s návrhem na „Socialismus s lidskou tváří“. Věřil, že zavedením prvků demokracie socialismus oživí a vůbec mu asi nedošlo, co svojí vírou způsobí. Postupně soudruzi otevřeli hranice na západ, liberalizovali ekonomiku, zavedli pětidenní pracovní týden, zrušili cenzuru, vydávali svobodné tiskoviny atd.
Soudruzi se v budoucnu ještě několikrát dostanou se svojí vírou v komunismus do úzkých a vždy si najednou chtějí pomoci prvky demokracie. Gorbačov, Jakeš atd. například věřili, že tzn. „přestavba“ v 80. letech poslouží upevnění socialismu.
Připomínám proto, že i v roce 1968 se stále jednalo o komunisty, kdo vedl tuto zem. Byť byli tzv. reformní. Velmi přesně to vystihuje těchto 23 vteřin Jiřího Kodeta ve filmu Pelíšky:
Reformní komunisté zároveň dobře věděli, jak krvavě reagoval Sovětský svaz na povstání v NDR v roce 1953 a v Maďarsku v roce 1956. Měli zkušenost se sovětskými poradci u nás. Jak si jen mohli myslet, že „Pražské jaro“ zůstane bez tvrdé odezvy Moskvy? Selhali naprosto fatálně. Nedokázali strategicky předejít tomu, co přišlo s 21. srpnem 1968. Místo prozíravosti, taktizování a vyjednání o uvolnění poměrů po malých krůčcích předem, rovnou se pustili nezodpovědně na tenký led, na který poslali i občany Československa.
Tehdejší sovětský socialistický tábor byl háklivý na takovou demokratizaci. Nestál o svobodu slova, volnost cestování a liberalizaci ekonomiky.
Svoboda slova by lidem otevřela oči, ukázala i jiné možnosti. Dříve nebo později by muselo dojít k odstranění vedoucí úlohy KSČ z Ústavy a ke svobodné volební soutěži politických stran. Volnost cestování by znamenala, že by naši lidé na západě viděli, co vidět neměli. Liberalizace ekonomiky by přinesla trh a zhroutilo by se centrální cenové plánování. Soukromí vlastníci by se svým kapitálem začali konkurovat státu. Když se nad tím vším člověk zamyslí, „Pražské jaro“ mělo jen dvě možná vyústění. Opuštění Varšavského paktu, odejití z východního bloku, návrat ukradeného majetku původním vlastníkům, masivní podnikání atd. Nebo invazi. Nebylo proto otázkou zda nás vojska Moskvy přepadnou, ale kdy.
Soudruzi s Dubčekem v čele přitom dostávali průběžně varování z Moskvy, že Československo ohrožuje svým směřováním celý socialistický tábor. Neměli ani žádnou hmatatelnou oporu ve světě. Stejně jako v roce 1938 by si západ kvůli Československu ve východním bloku prsty nepálil. Měli jsme ale díky E. Benešovi výhodu, že u nás sovětská vojska po II. sv. válce nezůstala. I o ni jsme však za pár dní přišli.
Na přelomu července a srpna dali Sověti reformním komunistům poslední varování při jednání v Čierné nad Tisou.
Od Fr. Janoucha (jaderný fyzik, publicista, autor a vydavatel knih, zakladatel Nadace Charty 77) se navíc dozvídáme, jak jednání vnímal předseda NF a člen ÚV KSČ:
Nemohu spát, protože stále musím myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva.
S primitivy se domluvit nedá. S primitivy se musí trpělivě vyjednávat. Naši komunisté měli ještě před „Pražským jarem“ s těmi sovětskými jednat tak, aby podsunuté myšlenky našich komunistů vnímali jako vlastní objev. Za obrodné myšlenky by je pak bylo možné na sjezdech pochválit, poděkovat a klidně označit za velikány a myslitele. Stejně by po pár letech v SSSR po nich neštěkl ani pes.
Soudruh Fr. Kriegel si hrůznou primitivnost sovětských soudruhů uvědomil bohužel pozdě a možná jako jediný. Víra v komunismus mnohé nejspíše oslepila. Po srpnové invazi byl mezi unesenými soudruhy do Moskvy a jako jediný nepodepsal „Moskevský protokol“. Později jako poslanec hlasoval proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území se slovy:
Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…
Ale ani tohoto soudruha si neidealizujme. Velmi tvrdě se stavěl proti činnosti KAN (Klub angažovaných nestraníků) a Klubu 231 (Klub bývalých politických vězňů).
Ona většina reformních soudruhů měla máslo na hlavě. Navzdory tomu, že později se z nich stali třeba chartisté. Jeden příklad komunisty za všechny.
Soudruh Jaroslav Šabata, otec kontroverzní ombudsmanky Anny Šabatové. Po únoru 1948 na FF Masarykovy univerzity v Brně se podílel na vyhazování studentů, kteří neměli na univerzitě z politických důvodů co dělat. V 50. letech byl stoupencem tvrdého stalinistického křídla KSČ. V období let 1953 - 1964 přednášel marxismus-leninismus. Pak se přidal k reformistům. Na později zneplatněném mimořádném vysočanském sjezdu KSČ konaném bezprostředně po invazi byl jako jihomoravský krajský tajemník KSČ zvolen členem ÚV KSČ. O deset let později podepsal Chartu 77.
Závěr
Po pádu socialismu jsem doufal, že soudruh Dubček řekne: „Skutečným cílem bylo vymanit se z východního bloku, komunismu a socialismu.“ Byl bych si pak uznale řekl, že šlo o politický odboj. Ale to on, ani nikdo z jeho (sou)druhů, nikdy neřekl. Zůstal jako Artur London aj. až do konce života ve skutečnosti věřícím v komunismus.
Obrodný záchvěv roku 1968 byl proto ve skutečnosti velikým politickým hazardem se životy lidí za mocenské upevnění socialismu a komunismu. Nikoliv nastolení demokracie a kapitalismu. Po krátké radosti přinesl okupaci a normalizaci. Kdo jiný, než soudruh Dubček a reformní komunisté, měl (musel) tehdy profesionálně vědět, čeho všeho jsou soudruzi z Moskvy a okolních států schopni. Stejně jako co jsou domácí komunisté zač. Nezodpovědnost reformistů málem způsobila vykrvácení národa.
