Článek
Blížící se smutné výročí srpnové okupace znovu začíná být diskutovaným tématem. Vždyť zrovna tak arogantně a bezohledně napadla ruská vojska i Ukrajinu. Zde však na rozdíl od nás tvrdě narazila. Prvotní zpupnost byla zlomena a jejich imperiální představa, že si na určitých územích mohou na věky dělat, co chtějí, ztratila ideové opodstatnění. U nás jim to ještě prošlo. Dokonce i americký prezident Lyndon Johnson, když večer 20. srpna kolem osmé hodiny přijal sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina, který mu přečetl prohlášení, podle kterého dojde k invazi na žádost československé vlády, nikdy s nějakou význačnou pomocí nepočítal. Komunisté ať si na svém písečku dělají, co chtějí!
Nu což, stalo se! Skončil jeden veliký sen. Byl to konec všech ideálů, všech velkých životních plánů. Ze země odešly statisíce emigrantů a další generace byla odsouzená žít dvacet let v pečlivě hlídaném ruském chlívku. Frustrace ze zmařené šance zůstávají a morální devastace se bohužel také hned tak vymýtit nedá, zvlášť když už prosákla i do naší současné politické scény. Ano, nešťastné dědictví roku 1968 skutečně trvá. Teď už s tím ale nic neuděláme. Můžeme se pouze utěšovat představami, co kdyby…
Co kdyby armády Varšavské smlouvy neokupovaly v roce 1968 ČSSR?
Rok 1968! Co k tomu říci? Jak ho popsat? Pro nás -náctileté to byl čarovný závan svěžího vzduchu, radosti, svobody a smělých plánů. Divoká vlna tsunami, která přála lásce snad ve všech zákoutích tak nádherného jara i léta. A tahle revoluční vlna zachvátila celý svět, kde se mladí lidé bouří proti zažitému maloměšťáckému stylu života svých rodičů, opovrhují kariérou i penězi a jejich jediným smyslem života je rocková hudba, láska a občas i LSD. Liverpoolští Brouci dobývají svět, pařížští studenti stavějí barikády a v San Francisku se rodí hnutí hippies.
I u nás náhle tvrdé sevření stranické politiky povoluje. Na scénu opět přicházejí studentské majálesy, kdy na jednom je zvolen králem dokonce sám beatnický básník Allen Ginsberg.
Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Vždyť ještě nedávno se popravovali nejenom nepřátelé státu, ale i pomýlení soudruzi. Není to tak dlouho, co prokletý uran ještě kutaly statisíce k smrti udřením odsouzených muklů, včetně, mimo jiné, třeba i neoprávněně obviněných hokejistů, dvojnásobných mistrů světa.
Proč najednou to všechno?
Protože umřel jeden z největších masových vrahů světa, duševně nepříčetný, paranoidní a všeho schopný zločinec, Stalin – Džugašvili! Netvor, který již koncem padesátých let úplně vážně plánoval atomovou válku proti celému světu! A můžeme děkovat snad všem bohům, že se do nejvyšší funkce rafinovaně protlačil Nikita Sergejevič Chruščov, na oko polointeligentní státník, jenž však nakonec dokázal jednat s Johnem Kennedym, a hlavně aspoň částečně uvolnil ten ukrutný šroub, jenž stahoval celý východní blok. A do té vzniklé mezery podmíněné svobody se teď hrnulo všechno dříve zadržované.
Jen u nás se ta dvířka trochu zadrhla, a místo abychom se z kultu osobnosti poučili, ještě v roce 1955 jsme stavěli megalomanský projekt, pyramidu střední Evropy, tzv. frontu na masu neboli Stalinův pomník. A poslušně ho zase několik týdnů v roce 1962 „tajně“ odstřelovali. Jenže mezi tím dorostla nová inteligence, která již nehltala budovatelské filmy, ale ohlížela se, jak si vedou jinde. Třeba za humny. Takže i u nás se ta malá mezírka, spíše škvírka pootevřela a z ní počaly proudit nejprve nesměle, potom však stále odvážněji nové a jiné knihy, filmy i dříve zakazovaná moderní hudba – jen ta ekonomika stále za Západem pokulhávala. A to se lidem, kteří již více věděli a více tušili, začalo zajídat.
Musely přijít ekonomické reformy, muselo se uvolnit totalitní sevření a tím probudit v lidech novou iniciativu. Do čela obrozené strany byl zvolen Alexander Dubček, přesvědčený komunista, který do poslední chvíle naivně věřil v tzv. „socialismus s lidskou tváří“. Věřil v postupnou demokratizaci, jejímž prvním krokem bylo tehdy zrušení cenzury. Jakmile se však toto stalo, začalo se Pražské jaro ubírat úplně jiným směrem. O slovo se totiž přihlásila občanská společnost, která se přestala bát hájit svá práva a vynucovat si na vládě a straně další a další ústupky.
To se samozřejmě nemohlo líbit soudruhům z okolních socialistických zemí, protože oni tu žádný takový příklad, který by omezoval jejich absolutní moc, nepotřebovali. A tak nový kremelský pán, Leonid Iljič Brežněv, v srpnu 1968 zavelel: вперед!
A oni sem opravdu vlítli.
Na břehu řeky roste tráva ostřice,
prý přišli včas
však vtrhli jako vichřice…
A co by se tedy stalo, kdyby všichni ti přestárlí generální tajemníci ve svých sekretariátech znuděně mávli rukou a řekli, ať si ti blázniví Češi dělají, co chtějí. (Uran byl již stejně téměř všechen vydolován.)
Varianta č.1 – ta příznivější. Podzimní sjezd KSČ by připravil podklady pro pluralizaci naší politické scény. Vždyť Socialistická i Lidová strana existovaly a sociální demokracie byla těsně před povolením. Možná bychom kopírovali tak trochu košický program, kde do voleb byly připuštěny pouze strany socialistické. To by ovšem platilo pouze do prvních svobodných voleb, kde by určitě komunisté už většinu neměli. Začaly by vznikat další strany, další hnutí. (KAN a K 231 už tady vlastně byly.) A po následujících volbách bychom pravděpodobně nastoupili klasickou cestu parlamentní demokracie.
Výhody této cesty by byly nesporné. V zemi by zůstaly statisíce potencionálních emigrantů, včetně tehdejší elity národa. Ještě žili pamětníci selského řemesla, takže přechod k soukromým farmám by nebyl tak bolestný. Národ by neprodělal tu ponižující formu normalizace, která zcela zdevastovala naši morálku, z čehož vyplývá, že by se tak nekradlo, a tudíž i průmyslová privatizace by proběhla ku prospěchu všech. Koruna by po pár letech měla šanci zařadit se mezi uznávaná platidla, a proto by i naši občané v zahraničí nepůsobili jako nesvéprávní chudáčci.
De facto by celá jedna generace již prožila život ve svobodě a blahobytu.
Ale na to zapomeňte: Varianta č.2 – ta pravděpodobná. Komunisté, byť komunisté s lidskou tváří, by stejně komunisty zůstali. V okamžiku, kdyby zjistili, že vedoucí role jejich strany je ohrožena, začali by jednat. Vždyť už při červencovém zveřejnění výzvy 2000 slov vyjádřili nesouhlas a znepokojení. Teď jde o to, zdali by tu špinavou práci udělala sama ona polednová garnitura, nebo si na to někoho zjednala, či by dokonce došlo k vnitrostranickému puči ala Jaruzelski (Polsko 1981).
Každopádně veškeré výdobytky by byly pomalu ale jistě zlikvidovány, výjimečný stav by byl nutností, zrovna tak jako pozatýkání těch nejaktivnějších osobností Jara. Jakékoliv známky lidového odporu by byly také potlačeny. Nevím, s jakou rozhodností a tvrdostí by naše represivní složky v tomto případě postupovaly, ale když jsme viděli, jak v srpnu 1969 dokázaly střílet do vlastních a bezbranných lidí, jak brutálně potlačovaly i další normalizační demonstrace, žádné iluze si vůbec nedělejme.
Po odeznění první vlny emigrace těch zklamaných a nespokojených či policejně stíhaných, by se mohlo zase nasypat trochu toho cukru. Jde jen o to, jestli by se vše vrátilo k původnímu stavu či by následoval tehdejší jugoslávský model nebo by naopak byla nastoupena cesta, kterou kráčí dnešní Čína?
A my? My bychom byli konečně bohatší o další zkušenost, která by nás snad už navždy utvrdila v tom, že komunismus je absolutně nereformovatelný!
Zrovna tak jako fašismus.
Zrovna tak jako ruské imperiální myšlení.
Zdroje: Petr Pithart, Osmašedesátý
Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
