Článek
Vít Janda pod titulem ,,Skličující dědictví srpna 68 stále trvá“ uveřejnil svůj pohled (nevím, zda osobní vzpomínku) na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa s výkladem průběhu dalších událostí, které vnímá jako národní katastrofu. Rozhodně nemíním srpnové a následující události bagatelizovat, ostatně má rodina jimi byla postižena a já sám utrpěl závažnou újmu, z níž jsem se nevzpamatoval dodnes, protože promarněný čas nelze vrátit, zmařené příležitosti obnovit, mrtvé oživit. 21. srpen 68 přehodil výhybku na trati mého života do směru, na němž je cílovou stanicí Peklo. Ale dost hořekování, dějiny nelze objektivně analyzovat optikou vlastního osudu, protože čím je soukromá historie jednotlivce v porovnání s historií celého národa a státu? Autor hned úvodními větami interpretuje osudový srpen 68 a to, co následovalo poté, povýtce konformisticky, aby vyhověl polistopadové manýře vykládat historii v přesně opačném gardu, než jak byla interpretována před listopadem 89. Inu, ještě se nestalo, aby každá změna režimu nebyla provázena pomyslným zmasakrováním toho předcházejícího, protože každá nová politická garnitura má naléhavou potřebu obhájit svou vlastní existenci totální negací všeho, co dělala a dokázala ta, jíž uzmula vládu – a to včetně pozitiv, neboť přiznáním, že předcházejícímu režimu se také něco povedlo, by mohla zpochybnit vlastní legitimitu. Tak jako manželé po rozvodu novým partnerům svou bejvalku líčí jako hádavou semetriku, která vařila ještě hůř než Babica, do sexu s ní se musel nutit, jak byl nudný, a dětem neutřela ani nudli u nosu, ačkoli dvacet let měl doma pilnou hospodyňku, která ho obletovala jako babočka sladce hnijící hrušku a pro blaho dětí by si nechala třeba provést lobotomii. V lidském světě a v politici zejména platí zásada nikdy neocenit úspěchy, kterých dosáhl ten, kdo je nebo kdo se jeví být konkurentem. Skutečnost, že šedesátá léta v socialistickém Československu vytvořila ikonickou kulturu, jejíž úspěchy se našim umělcům dodnes nepodařilo ani vzdáleně zopakovat, anebo že za husákovské normalizace se Československo zařadilo mezi dvacítku zemí světa s nejvyšší životní úrovní obyvatelstva, proto musí být převálcována ahistorickým plkáním o hrůzách totality za ostnatými dráty a odkazy na šikanování a diskriminaci například Vaška Havla, Magora Jirouse a Plastiků, Marty Kubišové, Věry Čáslavské, prof. Patočky, atd., neboť ti reprezentovali výhradně svou specifickou (dnes by se řeklo) ,,bublinu“, o jejíž existenci neměla naprostá většina národa ani tušení, byť je nám od listopadu 89´sugerováno, že byli hlasem národa. Nebyli.
Jestliže autor do protikladu k rezignaci (já bych řekl spíše adaptabilitě a rezistenci) Čechoslováků vůči okupantům klade zmužilou obranu Ukrajinců proti ruské invazi, dopouští se buď nechtěného omylu nebo úmyslné mystifikace. Předně za Československem nestálo padesát států, včetně jaderných mocností, tak jako dnes stojí za Ukrajinou, která by bez masivní podpory Západu už za několik dní po překročení hranic ruskou armádou skončila nejen stejně, ale daleko hůře než tehdejší Československo. Československo bylo a zůstal samo, proto srovnávání naší situace před šestapadesáti lety se současnou situací Ukrajiny prostě nelze, byť se o to mnozí pokoušejí z ryze ideologických důvodů. Ukrajina se brání, protože se jí dostává mezinárodní podpory, jakou Československo nemělo – a bez této podpory by ze 46 milionů Ukrajinců 29 milionů (protože 17 milionů obyvatel Ukrajiny tvoří etničtí Rusové, kteří by před svými neutíkali) už bylo v exilu a v prezidentském paláci v Kyjevě by úřadovala hlava státu, vybraná Moskvou. Pokud autor poněkud pateticky tvrdí, že 21. srpen 1968 razantně změnil životy nás všech, jde spíše o jeho přání, aby tomu tak bylo, ale skutečností je, že většina lidí po prvotním šoku už za pár dní, nejpozději týdnů, zjistila, že invaze vojsk Varšavské smlouvy jejich vlastní životy vlastně nezměnila – když klesl prach zvířený pásy tanků a obrněných transportérů a většina okupačních vojáků se vytratila z ulic, lidé dál chodili do zaměstnání a do škol jako dříve, užívali si volných víkendů, jezdili na dovolenou, věnovali se svým koníčkům, například sportu a zahrádkám, stavěli si rodinné domky, apod. Ano, byli psychicky traumatizováni, ale protože se okupace vlastními spojenci v ničem nepodobala nacistické okupaci o třicet let dříve, lidé se neobávali o své životy, jak tomu bývá při každé ostré vojenské akci. Osudy několika desítek tisíc lidí byly nepochybně pohnuté, dramatické a leckdy i tragické, ale musíme vzít do úvahy, že Československo mělo přes 15 milionů obyvatel, takže většina de facto na vlastní kůži dopad okupace nepocítila, jakkoli byla roztrpčena jednáním spojenců, které vnímala jako zradu. Mezi ztrátu politických ideálů a nadějí a reálný život nelze klást rovnítko. Nelze popřít, že následkem invaze zahynulo několik desítek lidí, jenže ve stejném roce zemřelo na našich silnicích daleko více účastníků dopravních nehod, ve fabrikách a na stavbách umírali lidé následkem pracovních úrazů, další utonuli při koupání v řekách a rybnících, apod. Důvodem, proč se většina národ tak rychle smířila s novými poměry a proč se lidé stali rezistentními, byla ta okolnost, že v soukromé sféře se prakticky NIC NEZMĚNILO, natož razantně, jak autor tvrdí. Lidé žili tak jako dříve, remcali sice, ale o nic víc než jak remcají proti současným poměrům a proti Fialově vládě. Ostatně komunistická vláda vedená Gustavem Husákem se těšila podstatně větší podpoře obyvatelstva než jaké se dostává Fialově kabinetu, který podle průzkumů nezlomně podporují už pouhá 2% oddaných voličů a jakžtakž snad jen 17% lidí, což jsou nejhorší výsledky od vzniku republiky r. 1918. V dlouhodobějším srovnání je vláda Petra Fialy hodnocena hůře než všechny předchozí vlády, uvedlo CVVM. Lidé kritizují činnost i složení vlády, nespokojeno je s ní 83 procent občanů. Podle mezinárodních průzkumů Fiala spadl na pozici NEJMÉNĚ OBLÍBENÉHO premiéra na světě a nejméně důvěryhodného předsedu nejméně úspěšné vlády v Evropě. I proklínaný Husák se v porovnání s Fialou jeví být jako zářivá hvězda vedle dohořívající hřbitovní svíčky – a to píšu jako ten, kdo by vůči bývalému režimu v ostré opozici a kdo od soudruhů dostával notně na frak.
A abychom socialistické (tedy nikoli komunistické!) Československo nevytrhávali s kontextu tehdejšího dění a z geografického a geopolitického prostoru, v němž mu byla dáno existovat, dlužno připomenout, že ve stejné době, nad níž hořekujeme jako nad časem bezpráví, násilí a zmařených nadějí, američtí mariňáci a piloti masakrovali desetitisíce bezbranných Vietnamců a Kambodžanů, celý Západ se zmítal v řadě krizí a od Bonnu a Říma přes Paříž až po Washington bouřily tvrdě potlačované demonstrace lidí, zejména studentů a válečných veteránů, rozhořčených politikou svých vlád a celým systémem, který vnímali jako nespravedlivý a nebezpečný jak pro ně samotné, tak pro svět. Takových ,,21. srpnů“ svět ve druhé polovině šedesátých let zažíval bezpočet, ale my jsme se zacyklili do našeho vlastního historického traumatu a snažíme se nepřipomínat si, že to byl jen maličký dílek v globálním politickém puzzle a zejména před mladým utajit, že naši dnešní spojenci tehdy (ani později) nebyli o nic lepší než Varšavský pakt v osmašedesátém.
Pokud jde o Jandou tvrzený ,,morální dopad" události, o níž s takovým patosem referuje, mám pro něj dobrou zprávu - dnes už je prakticky nulový, pokud pomineme několik moralistů, kteří si na každoročním lkaní na hrobě ,,socialismu s lidskou tváří" založili svou živnost nebo alespoň renomé morálních autorit. Každá doba má své vlastní starosti, svá traumata, plynoucí čas dokáže ohladit i ty nejostřejší hrany a erodovat emoce, jakkoli původně zjitřené. Důkazem jsou například dobré vztahy mezi Spojenými státy a Vietnamem, dříve smrtelnými nepřáteli s rukama od krve až po lokty, dnes korektními partnery. Popravdě, pokud nějaká událost měla skutečně morální dopad na Čechy a Moravany, událost přesahují generace a staletí, byla to především porážka českých stavů na Bílé Hoře následovaná rekatolizací českých zemí a zrušením náboženské svobody. Vše, co následovalo poté, mohlo být sice povznášející nebo traumatizující, ale pouze pro generace, kterých se událost přímo dotýkala či byly konfrontovány s jejími rezidui, než je odvál čas.
