Článek
Moje představa o lovu mamutů, mastodontů, srstnatých nosorožců, případně (lenochoda) a největších šelem, například jeskynního lva, není založena na představě mechanického a proto zdlouhavého a velmi rizikového ubíjení loveného obra, nadto dostatečně chráněného před proniknutím kamenných či kostěných hrotů silnou vrstvou huňaté srsti, z bezprostřední blízkosti. Vycházím z etnografických znalostí života tzv. ,,posledních svědků pravěku“, tedy ze studia přírodních národů z doby, kdy je etnografové, etnologové a antropologové ještě mohli sledovat v tehdy nenarušeném přirozeném prostředí a téměř neovlivněné civilizací. Ať se jednalo o cejlonské Védy, amazonské Indiány, Papuánce, izolované skupiny Inuitů, Hotentoty v poušti Kalahari nebo Pygmeje v pralese Ituri, vždy užasneme nad jejich schopností přežívat v divočině, která neodpouští, ale trestá každé selhání jakékoli bytosti, pro kterou jsou domovem tropický prales, savana, poušť, velehory, mrazivé pláně nebo izolované ostrůvky ztracené uprostřed oceánu. Pokud jde o lov velkých savců, například slonů, právě nejmenší lidé na planetě, Pygmejové, ještě v dobách, kdy svět křižovali Hanzelka se Zikmundem, předváděli jak na to, aby skolili největšího suchozemského savce. Nic pro citlivé povahy. Jejich technika lovu spočívala na úskočnosti a kladla na extrémní nároky na obezřetnost, odvahu a obratnost maličkého lovce, který se musel připlížit k vyhlédnuté kořisti (kdo zná divoké slony, ví, jak bystré mají smysly, vysokou inteligenci, rychlé reakce, že stejně snadno jako k útěku je lze vyprovokovat k útoku, a navíc žijí ve skupinách, ve kterých si všichni jedinci vzájemně pomáhají a zajišťují ochranu stáda). Dospělý mamut (např. Mammuthus columbi imperator) byl o dost větší než recentní africký slon, v kohoutku dosahoval výšky 4 metrů a hmotnosti až 8 tun, takže skolit takového obra, nadto chráněného velmi hustou a hrubou srstí, loveckými zbraněmi s pazourkovými či obsidiánovými hroty se jeví jako nemožné, byť lze předpokládat, že pravěcí lovci si za kořist vybírali především mláďata (ovšem chráněná nejen matkou, ale všemi členy stáda), nebo nemocné, zraněné, staré či jinak handicapované jedince. Pygmejové prosluli jako úspěšní lovci slonů, byť jejich menšího podruhu, slona pralesního (Loxodonta cyklotis). Podle líčení bílých cestovatelů a etnografů pygmejský lovec se hustým podrostem neslyšně připlížil zezadu ke vybranému zvířeti a několika rychlými seky mu přeťal šlachy na zadních končetinách, čímž slona prakticky ochromil a znemožnil mu útěk nebo naopak obranu. A protože moderní slon na rozdíl od mamuta či mastodonta není ,,zabalen“ do brnění z huňaté srsti, pro oštěpy a šípy lovců nebylo obtížné pronikat do těla téměř bezmocného zvířete. Pokud jde o lov takových obrů, jakými byli srstnatí mamuti a američtí mastodonti (největší známí jedinci měřili na výšku až 3,25 metru a vážili kolem 11 tun!), můžeme kalkulovat s možností, že pravěcí lovci užívali velmi účinné rostlinné nebo živočišné jedy, podobně jako například amazonští Indiáni. K výrobě jedovatých šípů využívali jihoameričtí indiáni například curare, sušený extrakt z rostliny chondrodendron z rodu strychnos.
Už roku 1872 časopis Vesmír publikoval na toto téma článek, z něhož cituji (omluvte archaickou češtinu): ,,Každý národ divoký v Africe, Australii a Americe, zejmena pak Indiani v Americe jižní, připravují od nepaměti ze všelikých rostlin, ze zubů jedovatých hadů a z rozemletých na prášek pavouků, mravenců i skorpionů zvláštní tekutiny a kaše, kterýmiž hlavně šípy své otravují. Vynalezení jedů šípových tvořilo mezi národy divokými jakési nové občasí pokroku, tak jako v Evropě druhdy vynalezení prachu střelného a bezprostředné potom zhotovování pušek a děl. - Bylyť zbraně divochů zprvopočátku zajisté velmi jednoduché, jakých umění a důmysl lidský, na nejnižším stupni vývoje se nalezající, sestrojiti dovedl. Jakých jedů se prvotně k otravování zbraní užívalo, nelze nyní již určitě vyzpytovati, avšak zdá se, že byly to jedy čistě zvířecí, zvláště pak jedy strašných hadů. Příprava jedů rostlinných a smíšených padá v dobu mnohem pozdější a vyvinula se teprve na základě bližšího poznávání všelikých bylin jedovatých. Tímto způsobem stávaly se zároveň jedy jednotlivých kmenů čím dále tím různějšími, neboť každý z nich hleděl ostatní předčiti v přípravě jediných svých prostředků obranných. Podnes ještě není zdokona vyšetřeno připravování všech jedů divošských, ačkoliv četní cestovatelé vší mocí a lstí v zákulisí jeho vniknouti se snažili. Jen některým odvážlivcům zdařilo se v posledních letech teprve seznati leckterou jedotvornou kuchyň Indianů, kteří výhradně skorem užívají tak zvaného jedu „Kurare“. Název tento nepřísluší jistému toliko druhu jedů divošských, nýbrž je jakýmsi společným příjmím pro všecky jedy indianské, jež mezi sebou zvláštními sloučeninami dosti značně se rozeznávají. Různí kmenové v jižní Americe užívají ovšem také jiných jedů, jako na př. Woorara, Ticuna, Upas a t. d., ale cestovatelé tvrdí, že i tyto jsou sloučeniny připravené na spůsob „Kurare“ z jedů rostlinných i zvířecích. Zkoušky lučebnické a drobnohledné nepodaly nám doposud spolehlivého vysvětlení v ohledu tomto což opět přičítati se musí hlavně tomu, že v každé osadě divošské skorem zvláštním a od ostatních valně rozdílným spůsobem jedy šípové se vaří, tak že k nám sotva dva druhy „Kurare“ neb „Woorara“ nebo jiné úplně totožné lze by bylo dostati. Teprvé věhlasnému Humboldtovi zdařilo se na veliké vědecké výpravě do jižní Ameriky (r. 1799-1804) pozorovati skutečnou přípravu jedu „Kurare“. Z popisu jeho vysvítá, že děje se tato co rok a sice pravidelně na podzim. Divoši sbírají s velkou bedlivostí jedovaté rostliny, zejmena z řádu strychninovitých (Liana juvias), a shromáždí se pak ku společné slavnosti pod šírým nebem, podobné asi našim obžinkám, při níž do jednoho řádně se opijou. Když všichni usnuli spánkem hodovním, odstraní se z kruhu jejich mistr čaroděj, služebník božstev, na místo osamělé a nepřístupné, kde mezi dvěma kameny roztírá nastrádané čerstvé liany, sbíraje z nich opatrně všecku šťávu do svaté nádoby. Pak vaří mok ten nad posvátným ohněm tak dlouho, až se z něho odpařováním stane hustá kaše, kteráž dle potřeby usušiti a ztvrdnouti se dává. Avšak novější pozorování, která činil přírodozpytec Watterton, dokazují naopak, že k zmíněné kaši přidává se ještě jed ze zubů chřestýšů a roztlučení jedovatí mravenci. Claude-Bernard objevil, že hlavní účinkující látkou jedu „Kurare“ je „Kurarin“, který lze velmi snadno v hlatích vyloučiti a bez něhož by Kurare úplně neškodným bylo. Maso kalenými šípy zabitých zvířat požívají Indiáni beze strachu před smrtonosnými účinky a naši evropští cestovatelé, kteří ho okusili, tvrdí, že má výbornou chuť. Humboldt vypravuje ve svých cestopisech amerických, že divoši na pobřeží řeky Orinoko žijící nejedí drůbež jindy, lež byla-li zabita jedovatým šípem. A misionáři v oněch krajinách rovněž dokládají, že maso mívá nejlepší chuť, bylo-li zvíře pomocí „Kurare“ otráveno. Páter Foa, společník Humboldtův, zabíjel si sám slepice jedem napuštěnými šípy a uvykl pozvolna na maso otrávené drůbeže tak, že mu jiné ani nechutnalo. Při této zkušenosti nastává tedy otázka, v čem se asi zakládá různý účinek „Kurare“ v krvi a v žaludku? Proč pak s potravinami požito neusmrcuje (alespoň ne tak rychle a jistě), kdežto do krve přimíšeno ihned jeví následky otrávení?“
Velmi nebezpečný jed tetrodotoxin se vyskytuje u některých ježíků a čtverzubců, například ryb takifugu. Smrtelná dávka tohoto jedu pro člověka je pouhý jeden miligram. Jedna z nejkrásnějších žabek na světě, pralesnička strašná, má mnoho přenádherných zbarvení a různých druhových jmen, ale také obsahuje velice silný jed, který v mžiku usmrtí každého predátora, jenž ji napadne. Zajímavostí je, že jed získává prostřednictvím jedovatých živočichů, které sama konzumuje. Podobně jako tetrodotoxin sloužil jed pralesničky domorodcům k výrobě otrávených šípů s téměř okamžitým smrtícím účinkem. Jed z jedné pralesničky, přibližně jeden miligram, dokáže zabít deset tisíc myší, patnáct lidí anebo dva slony.
V severních zeměpisných šířkách, tedy rovněž v Evropě, také není o zdroje toxických látek nouze, byť jimi naše příroda neoplývá tak jako tropy a subtropy. Kromě zmije se u nás jedovatí živočichové nevyskytují, jed ale obsahuje například ropucha obecná v bradavicích na svém hřbetu, tak zvaný bufotoxin, a také halucinogenní látku bufotenin. Ta má podobné účinky na srdce jako digitalis, což je látka obsažená v náprstníku červeném, jež může ve větším množství způsobit infarkt. Z dalších živočichů si připomeňme mloka skvrnitého, na jehož kůži se vyskytuje toxický alkaloid samandarin, který vylučuje jedovými žlázami. Má silné anestetické účinky. U člověka hrozí snad jen podráždění očí či kůže, živočichové, kteří by si na mlokovi chtěli pochutnat, mohou čekat solidní křeče nebo obrny nervů, v horším případě dýchacího ústrojí. Ale uvažme, že člověk by pro svou potřebu neodebíral jed z jediného mloka nebo žáby, nýbrž přinejmenším z několika obojživelníků, takže by získal větší množství, které potom mohl jeho koncentrací a dalšími úpravami, případně kombinací s rostlinnými a houbovými jedy, změnit na smrtící či paralyzující látku.
Vydatným zdrojem toxinů často bývají houby, například vřeckovýtrusná paličkovice nachová zvaná námel, která cizopasí v obilí a obsahuje účinné alkaloidy, jimž se v minulosti každoročně otrávila spousta lidí při konzumaci pečiva z mouky kontaminované rozemletým námelem. Nebezpečnými houbami jsou muchomůrky. Svým krásným vzhledem bývají ozdobou lesa a lidé je rádi vidí. Obsahují však látky, které po požití muchomůrek houbaře rychle dostanou do péče lékařů. Například muchomůrka červená se využívala k čarodějným obřadům a vyráběly se z ní tak zvané létající masti, její požití vyvolávalo křeče a příznaky otravy s mnoha nepříjemnými halucinacemi. Tato červená krasavice obsahuje alkaloidy muskarin a muscimol, které jsou silně halucinogenní.
Lysohlávky zpravidla nemají smrtící účinky, pokud jejich uživatel pod jejich vlivem nevyskočí z okna, ale svým obsahem psylocybinu způsobují zmatenost a halucinace s nepředvídatelnými reakcemi; jedním z nebezpečných následků požití lysohlávek je konzumentovo odříznutí od reality. Což je ale stav vítaný lovci, neboť zmatené a dezorientované zvíře, jakkoli velké a nebezpečné, se může stát snadnou kořistí, zejména pokud by psylocybin byl kombinován z výše zmíněnými jedy. Naše nejjedovatější houbou se spolehlivě smrtícími účinky je muchomůrka zelená neboli hlíznatá, která se dá i snadno zaměnit se žampiónem.
V Evropě se vyskytuje asi dvacet halucinogenních rostlin, ve Střední a Jižní Americe přes sto třicet druhů. Od pradávna byly využívány k náboženským účelům, kultovním a šamanským rituálům, čarodějným obřadům, k lovu a boji, a také pro své léčebné účinky. U nás běžně rostou rulík zlomocný, durman, blín, bolehlav, vraní oko, tis, oleandr, pryskyřník a řada dalších jedovatých rostlin, které se využívaly v malém množství jako léčiva a z mnohých z nich se dosud vyrábějí léky. Například již zmíněný digitalis z náprstníku červeného je cenným lékem pro nemocné srdce. Ale co je lékem v nepatrném množství, to zabíjí ve větší koncentraci.
Pravěcí lovci mohli hroty šípů a oštěpů potírat také smrtelně jedovatým botulotoxinem, tzv. klobásovým jedem, přestože výrobou klobás a salámů se před patnácti až čtyřiceti lety patrně nezabývali. Ve velké míře však konzumovali maso ulovených zvířat a přestože jejich prostředím byla chladná tundra, déle skladované maso se mohlo během krátkého léta kazit a podléhat rozkladu, protože spotřebovat mamuta o hmotnosti pěti a více tun či třítunového srstnatého nosorožce nebylo možno během několika dní či měsíce. Jed z hnijícího masa botulotoxin je smrtelně jedovatý a silně působící. Je odolný proti kyselině chlorovodíkové v žaludku, čímž odolává procesu trávení a rychle se vstřebává do těla. Produkují ho anaerobní bakterie clostridie, které jsou přítomny v kontaminované potravě, jež byla špatně uchovávána, dnes se jedná o masové konzervy, nakládanou zeleninu, houby nebo dokonce i med. Je považován za jeden z nejúčinnějších jedů, (z přírodních je nejjedovatější), možná je absolutně nejúčinnějším. Jeho smrtelná dávka je 1,3–2,1 ng/kg nitrožilně, 10–13 ng/kg při inhalaci. Otrava botulinem zapříčiňuje onemocnění nazývané botulismus. Je odolný vůči HCl, tedy žaludeční šťávě a trávení. Neporušený se vstřebává střevní sliznicí a následně je transportován po těle krví a lymfou. Pravěcí lovci proto ani nemuseli lovenou zvěř zraňovat, docela postačilo na jejich trasách táhnoucích stád kopytníků nebo na stezkách šelem nalíčit otrávenou návnadu, například hromadu otrávených plodů a pak už jen z povzdáli jít ve stopách otráveného zvířete a vyčkávat až se zhroutí, aby je pak dorazili.
Lidé žijící po statisíce let v nejtěsnějším sepětí s přírodou, tudíž její dokonalí znalci, jistě dříve či později přišli na to, že zbraně ponechané nějakou dobu zanořené do zahnívajícího masa za anaerobních podmínek, tedy bez přístupu vzduchu, později při lovu zvířata zabíjely nejen svým mechanickým účinkem, ale také chemicky – a to mnohem rychleji a bezpečněji, a že postačují celkem malá zranění, způsobená otrávenými hroty (pazourkové hroty šípů lovců mamutů jsou překvapivě drobné), aby i nejmohutnější kořist zakrátko podlehla. Připomeňme si, že jed získaný z pokožky jediné pralesničky, což je žabka menší než naše rosnička, by dokázal usmrtit dva vzrostlé slony. Naši paleolitičtí, mezolitičtí i neolitičtí předkové museli být dokonalými znalci přírody, aby přežili v nejdrsnějších podmínkách ledových dob. Naštěstí byli dědici zkušeností tisíců generací, které Zemi obývaly před nimi, takže vše nemuseli objevovat znovu a znovu metodou pokus – omyl – smrt – pokus – omyl – smrt – pokus a život. Pokud jde o lov velké, často nebezpečné zvěře, mám za to, že zužitkovávali zkušenosti předků, mezi nimi také znalost jedovatých rostlin, hub a živočichů, praktické účinky různých jedů a postup jejich výroby a použití. Takže lov mamuta, mastodonta, nosorožce, jeskynního medvěda či lva nemusel být zuřivým střetnutím člověka a divokého zvířete v bezprostřední blízkosti, tělo na tělo, jak tomu bývalo u neandertálců, o čemž svědčí četné zlomeniny zejména na horní části těla (stejná zranění utrpí většina současných jezdců v rodeu). Neandertálci mnohem více riskovali, neboť s pouhými oštěpy či sekeromlaty v rukách šli do přímého střetu s tak mocnými soupeři jakými byli například jeskynní medvědi, šelmy o třetinu mohutnější než recentní grizzlyové. Co dodat? Snad jen stručnou oponenturu vyprávění o lovcích mamutů z pera skvělého autora Eduarda Štorcha:
*
Kdepak hloubení jam do věčné zmrzlé země
a nebezpečné ubíjení mamuta oštěpy a kyji!
Kromaňonec dokázal mordovat velmi jemně,
věděl že tak snadno jako jed zbraň nezabíjí.
