Článek
Vím, že sáhnout na legendu, kterou bezesporu obětavý učitel a pilný literát Štorch byl, budou mnozí považovat za svatokrádež. Rouhání. Ale ještě, než se dočkám pohoršených komentářů, musím přiznat, že i já se řadím ke Štorchovým obdivovatelům a v dětství i nadšeným čtenářům. Ovšem přes nesporné literární kvality, jsou jeho Lovci mamutů plni věcných chyb a omylů. A hned musím dodat, že za ně Štorch, také zdatný amatérský archeolog, vlastně nemůže. Poslední zásahy do knihy provedl někdy před osmdesáti lety. Od té doby nové objevy i všechny vědy, které zkoumají dávné doby, přinesly další poznatky a celkově jiný pohled na kulturu lovců mamutů, na období před 30 000 až 22 000 let, které odborníci pojmenovali gravettien.
Jak se loví mamuti?
V jednom z rozhovorů pro rozhlas jsem se dopustil vlastní teorie lovu na mamuta. Sprška kritických komentářů odhalila, že jsou u nás nejen tisíce fotbalových trenérů, politologů a uměleckých kritiků, ale i odborníků na lov mamuta. Neexistuje spolehlivý postup, jak ulovit mamuta (určitý návod najdeme u medvídka Pú), ale skoro s jistotou můžeme říct, jak se mamut v gravettienu ulovit nedal. Tou metodou je nejpopulárnější Štorchův omyl, že tehdejší lidé vykopali primitivními kostěnými a dřevěnými kopáči v trvale zmrzlé půdě několik metrů hlubokou, širokou a dlouhou jámu, do které natvrdlý mamut ochotně „zahučí“. I kdyby se ovšem nakrásně podařilo takovou jámu vyhloubit, nebylo by snadné do ní některého z mamutů, většinou putujících ve velkých stádech, nahnat. Na rozdíl od současných slonů, kteří chodí k napajedlu po vyšlapaných stezkách, mamuti táhli na dlouhé vzdálenosti otevřenou stepí, a jen přibližně se drželi toku řek.
Jak tedy probíhal lov několikatunových chodících pevností? S jistotou vám to už nikdo nepoví, nejčastější názor je, že lovci zvíře, většinou mladé nebo oslabené zastihli nebo ho nahnali mezi nějaké terénní překážky, odkud nemělo úniku, a tam ho oštěpy a kopími pracně udolali. Že to nebyla pro srstnatého chobotnatce zrovna rychlá a hezká smrt, je asi jasné.
Pokud máte jiný nápad, jak ulovit mamuta, sem s ním!
Pravěký body shaming
Přestože anglický termín pro zesměšňování tělesné schránky je v módě teprve v posledních letech, dopustil se ho už Eduard Štorch ve svých Lovcích mamutů. Jistě s dobrým úmyslem a nevědomky, přesto se jedná o omyl z hlediska antropologie závažnější než marné líčení pastí na mamuty.
Současný pohled na tehdejší obyvatele Evropy vystihuje standardně používaný termín „anatomicky moderní lidé“. Ano, lovci mamutů se svým vzhledem nijak nelišili od nás. Říká se, že kdybychom takového gravettience oblékli do dnešních šatů, nijak bychom ho na protějším chodníku nepoznali. Podívejte se, jak ho líčí Štorch: …rozevřené rty odhalují silný chrup, zejména špičáky značně vyčnívají. Ústa vystupují dopředu, brada i čelo ustupuje. Zejména čelo se ztrácí za mocnými nadočnicovými oblouky. Tenké nohy obou mužů se opřely do měkké hlíny. Je vidět, že nemají tak plná lýtka jako pozdější lidé usedlí. A když prsty u nohou klouzají hlínou, ukazuje se, jak mají palec značně odloučený od ostatních prstů, takže povstává veliká mezera. Jistěže by dnes každý na prvý pohled soudil, spatřiv pravěkého člověka v lese, že je to snad nějaká veliká opice (Štorch, E. Lovci mamutů, 12. vyd. SNDK Praha, 1956). I když z dalších vydání přirovnání k opici nejspíš na zásah editora vypadlo, Burianovy ilustrace zůstávají k našim lovcům nelichotivé a připomínají spíš některé rannější druhy rodu Homo.
Eka, eka, eka
Tak jako je zavádějící slovní i obrazový popis vzhledu gravettienců, tak ani pro jejich intelekt neměl Štorch příliš obdivu. V matematice by nepřelezli ani první třídu: Veverčák se také na okamžik zastavil, setřel si rukou krev na levé noze. Zdálo se mu, že nějaký prst schází. Ale uspokojen si oddychl – má prsty všechny. Nedovede je sice spočítat, ale pamatuje si je. (Zde a dále: Štorch, E. Lovci mamutů, Albatros, dotisk 20. vydání, 2013). Do pěti uměl počítat jen Kopčem a náčelník tlupy, proto se ostatní museli v počtech omezit jen na jeden, dva, tři a mnoho. Nezdá se moc pravděpodobné, že by lovci mamutů přežili, aniž by si mohli spočítat, kolik jich vlastně je.
Stejně hrubě podceňuje Štorch pravěkou mluvu: „Jestřáb… mladé!“ řekl hoch s ozdobnou šňůrkou na hrdle a rukou pohodil k Pavlovským horám. Jeho hlas zněl dosti hrubě. Bylo znát, že se těžce vyjadřuje. Svou řeč doplňoval posunky, jako vůbec tehdy všichni víc mluvili rukama a pošklebky obličeje nežli ústy (str. 11). Gravettienci byli velmi úspěšnými lovci, obecně skvělými preppery, mistry v přežití. Těžko by vystačili s gesty a pošklebky při organizaci lovu ve velkých skupinách, těžko by plánovali dlouhé výpravy, těžko by se mohli věnovat umění, duchovnímu životu a hrám. Možná neměli takovou slovní zásobu jako my, prostředí, ve kterém žili, bylo nepoměrně jednodušší, ale pro to, co potřebovali, měli jistě výrazů dostatek.
Kdo z koho a nad kým
Eduard Štorch předpokládá ve svém románu naprostou nadvládu mužů. Muži byli podle něj „panstvo“ už od dětství, ženy byly něco podružného, podřízeného: Ztratil ženu, statnou a spolehlivou služebnici, kterou si kdysi vyměnil za překrásnou medvědí kožešinu. Těžko si teď opatří novou. Čekají ho zlé starosti. Kdo bude na loveckých cestách nosit jeho stan? Kdo bude žvýkat jeho kožešiny, aby změkly? běduje lovec nad ztrátou své družky (str. 21). O kousek dál si naštěstí uvědomí, že mu byla něčím víc nežli otrokyní. Dnešní sociologie ovšem pokládá tehdejší společnost spíše za egalitářskou – rovnostářskou. K přežití byla potřeba řada dovedností, proto svoji významnou a respektovanou pozici v lovecko-sběračské skupině musel mít každý, kdo tuto dovednost ovládal. Bez ohledu na to, zda šlo o ženu či muže.
Ještě větší minelu lze najít v hororové scéně, kde prchající věstonickou tlupu hrozí prozradit hlasitě plačící děvčátko. Její matka ji: … shodila ze zad a cloumala jí na zemi. Vřískala ještě víc. Tu rozzlobená matka popadla holčičku za nohu a vztekle ji hodila za keř do bažiny. Křik přestal. A tlupa běžela dále, jako by se bylo nic nestalo (str. 54). Takové plýtvání dětmi by zřejmě brzy vedlo k vyhynutí Homo sapiens. Vždyť v té době žilo současně na dolnorakouských, moravských, slezských a jihopolských sídlištích sotva několik set lidí, v celé Evropě pak několik tisíc. Dítě byl vzácný a hýčkaný poklad, žena mohla mít za život čtyři, pět dětí a nebylo jednoduché je dovést beze ztrát k dospělosti.
Pro útlocitné dodávám, že o několik stran dál ve Štorchově románu nepřátelská tlupa dítě pohozené v bažině najde a s povděkem si je nechá.
Zas tak humánní tato tlupa ovšem není: Cizí lovci se rozmrzeli. Nedostihli věstonickou tlupu, ani ji nepobili, jak rozkázal náčelník… (str. 59). Boj na život a na smrt se v Lovcích mamutů opakuje často. Platí ale to, co v předchozím odstavci. Mrhání lidským životem v paleolitu by bylo evolučním nesmyslem. Lidé potřebovali spíše spolupracovat – při lovu velkých i menších zvířat, při výměně genů, výměně zboží. Zdrojů bylo v krajině dostatek. Z kosterních nálezů vyplývá, že gravettienci nijak zvlášť netrpěli hladem. Země byla pro hrstky lidí prakticky nekonečná, mnoho důvodů, aby se zabíjeli na potkání neměli.
Pane Štorchu, díky
Výčet nepravděpodobností či rovnou omylů by mohl pokračovat. Oheň nenaučil rozdělávat Homo sapiens Kopčem, uměli to už druhy rodu Homo dávno před námi. Šavlozubý tygr nemohl připravit lovce o kořist - byl už zhruba sto tisíc let v Evropě vyhynulý. Ani v létě doby ledové neměli lidé nahá, do hněda opálená těla. Tmavá barva kůže nebyla způsobená nadměrným sluněním, ale našim původem v Africe. Lidé také nechodili nazí, jen s kožešinou ovázanou kolem pasu pro chloubu, průměrná roční teplota nepřesáhla nulu. Přestože započínala domestikace vlka, o divokém psu nemohla být ještě ani stopa. A tak dále…
Ještě jednou opakuji, není mým cílem Eduarda Štorcha v očích jeho čtenářů shazovat. Pro popularizaci našich dějin udělal obrovský kus práce, mnoho dnešních vědců přivedl k archeologii právě on. A není jeho vinou, že některá jeho líčení doby před pětadvaceti tisíci let se dnes jeví jako nereálná nebo chybná. „Vařil“ z ingrediencí, které měl k dispozici. A vařil dobře, vždyť jeho Lovců mamutů se po celém světě vydalo přes milion výtisků. Jen chci poopravit pohled na tehdejší lidi, kteří byli stejní jako my. A kterým vděčíme za mnohé, mimo jiné, za to, že jsme se dožili jednadvacátého století.
Vybrané zdroje
Svoboda, J.A, Dolní Věstonice - Pavlov, Academia, 2016
https://is.muni.cz/th/bac7p/storch_diplomova_prace.pdf
http://lands-of-venuses.eu/v-e-life-30000-years-ago/paleolithic-europe-30000-years-ago.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Machairodus
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2021/cislo-10/vlci-jejich-domestikace-tot-otazka.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1266108/
