Článek
Tím nejhorším co mohou ctitelé jakékoli osobnosti svému idolu provést, tou nejhorší lumpárnou, kterou mohou vůči němu spáchat a jakou by nesvedli ani jeho kritici, je snaha o její ikonizaci. Tak obdivovatelé Václava Havla dokázali v krátké době zničit jeho popularitu a vložit do rukou davu rajčata, která poté létala na pódium, z něhož se Havel pokoušel šířit věčnou pravdu a všeobjímající lásku. Svatořečením prohráli prezidentské volby Karlu Schwarzenbergovi a mají nehynoucí zásluhu na tom, že Fialova koalice ,,morálky a hodnotové politiky“ projela na celé čáře souboj s Andrejem Babišem. Neustálé moralizování je samo o sobě dost nesnesitelné, a je-li akcelerováno adorací osobností, které se zdají být pevnými pilíři morálky, tak se změní nikoli v triumfální oblouk, nýbrž na krematorium, na jehož roštu shoří na popel i to dobré, co je s oslavenci spojeno.
Krylovy protestsongy mám rád už desítky let, byl výjimečně nadaným básníkem, sžíravým glosátorem dění, Francois Villonem dvacátého století, ale jako osoba mezi jinými lidmi byl jen těžko snesitelný, protože nepostrádal aroganci, ješitnost a trpěl tím, čím nikdy skutečná osobnost a tím spíše chlap trpět nesmí – pocitem nedocenění, z něhož pramenil pocit ublíženosti. A proč se ve společnosti postupně vytrácela ,,nálada na Kryla“, proč přestával být zván a proč nakonec po vyprodaných městských sálech končil ve vesnických kulturácích a tělocvičnách? Protože příliš moralizování, příliš patosu a příliš kritiky na adresu těch, kteří na rozdíl od něj republiku neopustili, protože Československo pro ně byla dobrá značka (na rozdíl od současného Česka, které kladné emoce a pocity vlastenectví příliš nevyvolává, byť národní hrdost stále ještě funguje) se dříve či později omrzí. Farář, který pořád jenom přísně káže, dokáže zakrátko vyprázdnit kostel. Když se začteme do Bible, ať do Genesis nebo do Evangelií, rychle pochopíme, proč Bůh není u nás příliš populární a proč ztrácí publikum: i poctiví a skromní lidé každodenně se potýkající se svízelemi života, tvrdě pracující, starající se o rodiny a v rámci svých možností usilující, aby pro ně i pro ostatní svět byl dobré místo k životu, jsou ,,shůry“ obviňováni, káráni, ponižováni, jako by byli nenapravitelnými hříšníky s velmi nejistou nadějí na spásu, samozřejmě až po smrti. Tak tohle fakt nikoho z výjimkou papeže, několika kardinálů, biskupů, jehovistů, Mariana Jurečky a členů KDU-ČSL nebaví. Holt, Kája Kryl se cítil být Bohem povolán k tomu, aby kázal, umravňoval a napravoval, což ho nevyhnutelně muselo přivést z narvané pražské Lucerny do poloprázdné venkovské sokolovny v Horymírově Lhotě, od tučných honorářů k brnkání za talíř guláše s rohlíkem a pivo.
Autorka svůj textík uvodila titulkem ,,Komunisté mu zničili rodinu a vyhnali ho ze země.“ A poukazuje na ,,znárodnění“ rodinné firmičky coby komunistický zločin. No, Autorka zřejmě netuší, že zdaleka nejrozsáhlejší znárodňování soukromých majetků provedla už krátce po osvobození republiky DEMOKRATICKÁ vláda premiéra Edvarda Beneše a že po osmačtyřicátém Gottwaldova vláda po demokratech už jen paběrkovala, protože všechny banky, doly, hutě, velkostatky, lesy, průmyslové podniky, tiskárny, nemocnice, atd. již byly znárodněny, čímž ovšem Beneš jen navázal na masivní zestátňování, k němuž Československo přistoupilo už po svém zrodu za prezidentování T. G. Masaryka. Jistě, Kryl v devětašedesátém emigroval do Německa. Proč právě do Německa, které se v té době stále ještě hemžilo nacisty, bývalými příslušníky Wehrmachtu, SS, Luftwaffe, dozorci z koncentráků, antisemity a těmi, kteří v osmatřicátém zradili Československo, aby si pak užívali privilegií nadřazené rasy v Protektorátu? A v němž se sice už smělo užívat slovo ,,demokracie“, jehož obsahu však bývalí členové NSDAP, o pětadvacet let dříve přísahající věrnost až za hrob vůdci Adolfu Hitlerovi, příliš nerozuměli. Ale budiž, nebyl jediným emigrantem, který skončil v Německu (zatímco moje manželka, tehdy dívenka, po kratičkém pobytu v uprchlickém lágru v Rakousku zamířila na opačný konec světa, až na Nový Zéland), ona ani Lída Rakušanová nedošla dál než za blízké kopečky.
Když už autorka žehrá na komunisty, kteří údajně zničili jeho rodinu a málem mu vyrvali kytaru z rukou, mohla obšírněji zmínit Krylovo hluboké zklamání výsledky Sametové revoluce a opovržení kariéristy, kteří se tenkrát chopili moci. A jak byl zdrcen rozpadem Československa, za který nemohli komunisté, ale naopak demokraté. Roku 1993 Kryl spolu s Milošem Čermákem vydali v knižní podobě pod titulem ,,Půlkacíř“ rozhovor, ve kterém Kája vyjádřil hlubokou nespokojenost s polistopadovým vývojem, kritizoval společenskou a politickou situaci, opovrhl politickou reprezentací. A vrátil se do Němec, kde také, na cizí půdě, předčasně o rok později vypustil duši. Pokud bychom akceptovali výklad, že komunisté zničili Krylovu rodinu, pak bychom ale recipročně museli přiznat, že demokraté Kryla nejprve ponížili, pak znovu vyhnali do emigrace a nakonec zavinili jeho předčasnou smrt.
Jak jsem zmínil úvodem, Krylovy tvorby si velmi cením, jako kluka mne přitáhl k poesii a výrazně inspiroval v procesu dospívání k tomu, co lze poněkud pateticky, ale upřímně definovat jako vědomí občanské zodpovědnosti. Nepokládám ho však za oběť komunistů, nýbrž těch, kteří se stylizují do role demokratů. A varuji před snahou malovat Krylovi nad hlavou svatozář, protože do svatosti měl opravdu daleko a jak výše konstatováno, světci nejsou oblíbení a obvykle neinspirují k následování. Kryl byl prostě člověkem z české pánve, na které se všichni smažíme už tisíce let, výsledkem kuchtění není světová specialita, přesto jde o sice prostý, ale chutný a výživný gáblík. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Nedělejme z Karlíka světce ani mučedníka,
za svůj osud totiž můžeme si ponejvíce sami,
nesvětí památku kdo na jeho hrobě vzlyká;
Kryl odmítl komunisty a nechtěl být s námi.
