Článek
Kupodivu tak charakternímu a moudrému muži ani trochu nevadil mnohem více zmršený rozpočet jeho oblíbené vlády Petra Fialy, dokonce korunovaný zfalšovanou účetní uzávěrkou elektrikáře Stanjury a podepsal jej bez mrknutí oka. A neméně podivuhodným myšlenkovým zkratem pana prezidenta je jeho ochota na sto let zadlužit Česko kvůli Ukrajině a přitom být pohoršen záměrem současné vlády zajistit investice na rozvoj vlastní země a ve prospěch vlastních občanů, a přitom ještě uklidit Augiášův, resp. Fialův chlév, který po sobě jeho kabinet zanechal po té, kdy po zásluze drtivě prohrál volby. Mimochodem, prezident nevetoval zákon o bankrotu, ale naopak se svým vetem pokouší zemi zbankrotovat, a kromě toho vláda kvůli jeho vetu docela jistě nešílí, protože má ve sněmovně pohodlnou většinu a tím i jistotu, že prezidentův iracionální a zbytečný odpor snadno převálcuje.
Čteme a slyšíme: ,,Ekonomové cupují vládní argumenty po Pavlově vetu! Zpochybňují argumenty, s nimiž kabinet prezidentovo odmítnutí novely zkritizoval….“ A následuje rádoby sofistikovaný, ve skutečnosti pouze sofický výklad , podle kterých se Babišův kabinet dopouští ekonomického zločinu. Jenže: Ekonomové jako celek? Nebo pouze ti ekonomové, kteří politicky vždy stojí na straně současné opozice?
Například včerejší titulek ,,Ekonomové cupují vládní argumenty po prezidentově vetu“ je zavádějící, protože námitky několika ekonomů paušalizuje coby mínění všech absolventů VŠE či jiného vzdělávacího ústavu tohoto typu. Jenže mnozí jiní – a je jich zřejmě většina – naopak projevují porozumění pro novelu zákona o rozpočtové odpovědnosti, chápou její nezbytnost v tristní situaci, kterou zavinila předcházející vláda Petra Fialy a novelu pokládají za menší riziko, než kdyby uvedený zákon zakonzervoval stávající poměry. Ekonomy Bartoně, Pavla a Komárka (ještě chybí ten čtvrtý vzadu jménem Křeček) znám, proto vím, že spíše než ekonomicky myslí ideologicky, spíše než pragmaticky vizionářsky, a také vím, komu fandí a komu ne, proto jejich názorům nepřikládám stejnou relevanci jako Novinky.cz, opozice a prezident Pavel. Mně spíše zajímá život jaký je, nikoli život jaký by teoreticky mohl být, kdyby…
Mimochodem, kde byli pan prezident a ostatní kritici , když předcházející vláda prošustrovala stovky miliard, falšovala data o příjmech a výdajích státního rozpočtu, což ve finále korunovala Stanjurovým majstrštykem – rozpočtem na letošní rok, v němž ani jedno číslo nesedělo, protože kdyby čísla odpovídala realitě, musel by si prostřelit hlavu. Kupodivu, prezidentovi a jmenovaným ekonomům by nijak nevadilo, kdy se Česko v době vlády Fialova kabinetu kvůli Ukrajině zadlužilo na sto let, ale kritizují vesměs investiční opatření, jimiž se Babišova usiluje podpořit ekonomiku a obranyschopnost vlastní země. Argumentů, a to vesměs racionálních, ke kritice Fialovy vlády a bordelu, který po sobě zanechala, je celá řada. Jenom jejich výčet a specifikace by zabraly nejméně hodinu. Mohli bychom začít hned výtkou, že Babišův kabinet stále ještě je nucen pracovat s rozpočtovou pozůstalostí předcházející vlády a krok za krokem umořovat dluhy, které nasekala prakticky v každé agendě.
Například Piráti národu hlásí, že (cituji) ,,Prezident vetoval vládní zadlužování země, má naši PLNOU podporu!“ Co k tomu říci? Prakticky každá protivládní agitka z ideologického oddělení ÚV Pirátů vyzní jako anekdota. A také jako další z mnoha a mnoha důkazů, že Hřibova parta postrádá alespoň jednoho inteligentního člena, který by své méně bystré druhy a družky upozornil, když začnou plácat takové voloviny, že i permanentně zpité bezdomovce kempující v nádražním bufetu napadne, že jsou sice na dně, ale pod jejich dnem je ještě hlubší dno – Pirátská strana. Ne snad, že by například TOP 09 neusilovala klesnout stejně hluboko, jurodivý předseda Havel dělá co je v jeho silách, aby se podvrtal ještě pod Piráty, ale Zdeněk Hřib se jen tak trumfnout nenechá. A zatím se mu daří uhájit pro Piráty pozici partaje, která vytvořila český rekord v hloubce ponoru pod samé dno, o němž jsme si dlouho mysleli, že je nejzazší hranicí kam až může jakýkoli politik bez kyslíkového přístroje a mozku klesnout.
Příslušný zákon „o pravidlech rozpočtové odpovědnosti“ vznikl v roce 2017 a v praxi fungoval jako konsensuální norma, na co v zájmu zdravých veřejných financí dbát. Zákon stojí na idealistickém a srozumitelném principu, ale vlastně nerealistickém předpokladu, že vláda by neměla opakovaně utrácet víc, než vybere, a vypomáhat si na dluh, který pak hodí i s úroky na příští generace. Běží-li v ekonomice vše normálně, je povoleno půjčit si jedno procento hrubého domácího produktu ročně. Což lze považovat za neškodné množství, z kterého země ,,vyroste“. Málokoho mohla minout hádka, zda v rozpočtu, předávaném starou vládou té nově vznikající, něco chybí, nebo ne. Fialova vláda ho odevzdala se schodkem 286 miliard korun, na hraně povolené hranice. Strukturální schodek pro letošní rok v rozpočtové dokumentaci vyčíslila na 1,7 procenta HDP, tedy těsně podle „schodů do nebe“, kde je pro rok 2026 stanovena laťka 1,75 procenta. V praxi to ale taková idylka nebyla, není a nebude: Fialova vláda zanechala v rozpočtu nepokryté výdaje při striktním výkladu rozpočtových předpisů ve výši 57,3 miliardy korun, ale patrně ještě mnohem vyšší. K tomu připočítejme ztrátu ve výši 17 miliard korun, které stát musí zaplatit následkem arbitráží, které prohrál ve sporu se společností Diag Human, a další a další miliardy, o něž republika přišla a ještě přijde v dalších arbitrážích nebo špatnými investicemi, například do výhledově naprosto zbytečných amerických letadel F-35, které jsou už dnes zastaralé, protože ve všech parametrech je překonávají nové typy ruských a čínských strojů šesté generace.
Mimochodem, už před jeho novelou zákon o rozpočtové odpovědnosti také povoluje relativně velkou odchylku mezi tím, co schválí sněmovna, a tím, jak státní kasa na konci roku reálně dopadne. Strukturální schodek může skončit oproti plánu rozdílem až o dvě procenta HDP. Připomínám, že sám Ústavní soud (jímž opozice vládě vyhrožuje) si je vědom toho, že v odborné veřejnosti existují stran požadavku vyrovnaného státního rozpočtu kontroverzní názory. Uvádí se např., že vyrovnaný rozpočet nemusí být vždy ku prospěchu, ale naopak v případě ekonomické recese, případně kvalifikovaného nárůstu výše dluhu sektoru veřejných institucí, mohou být naopak žádoucí zvýšené investice. Jinými slovy ,,úprava vyrovnaného rozpočtu navzdory snaze vytvořit rámec pro dlouhodobý a udržitelný rozvoj (…) není prostředkem, který by nás k tomuto cíli zavedl.“ Stejný názor zastávají J.Šíma, V.Šimíček a kol. v práci ,, Mýtus o prospěšnosti vyrovnaného rozpočtu“ (Finanční ústava Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 16). Obdobně další autoři akcentují systémové řešení problému deficitního hospodaření, který je třeba řešit ex ante a a přímo u zdroje, nikoliv ex post, a to na legislativní úrovni (srov. Blažek, J.: ,,Rozpočtová nerovnováha v ekonomické teorii“, Masarykova univerzita, 2014, s. 27-28). V tomto směru tak do popředí vystupuje důvodnost deficitního rozpočtového hospodaření v určitých situacích.
Prosté tvrzení, že existence deficitního rozpočtu může být v určitých případech žádoucí, není s to vyvrátit nosný argument, na kterém je cíl dlouhodobě udržitelných veřejných financí postaven, a to, že přemíra deficitního hospodaření představuje systémové riziko, jemuž je třeba čelit jak na místní, tak na národní úrovni a to za všech okolností, bez ohledu na následky, protože pak by taková propozice nabyla povahy náboženského dogmatu a zcela se vzdálila potřebám reálného života a mohla by paralyzovat i fungování státu. Takovému závěru odpovídá i příslušné primární a sekundární právo Evropské unie a praxe řady členských zemí.
Ústavní soud připomíná, že prosté vyrovnané rozpočtové hospodaření nepředstavuje jediný cíl napadené právní úpravy; nepředstavuje dokonce ani její cíl samotný. Ústavní soud nemohl přijmout námitku, že omezením schodkového rozpočtového hospodaření musí nezbytně dojít k zlepšení stavu veřejných financí, neboť tato námitka vychází z nesprávné premisy, že napadená právní úprava bez dalšího umožňuje další výdaje nad rámec vyrovnaného rozpočtu. V neposlední řadě je třeba říci, že podle bodu 16 preambule směrnice Rady EU (2011/85/EU) musí být nedodržování numerických fiskálních pravidel spojeno s určitými dopady na ekonomickou kondici státu (ale také samosprávných celků), nemožností plnit nasmlouvané kontrakty, mezinárodní závazky, hrozbou vzniku závažných národohospodářských škod, apod. Samotný mechanismus směřující k zajištění dodržování rozpočtového pravidla dluhového stropu, tj. ustanovení § 17 odst. 2 a 3 zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a § 6a až 6 d) zákona o rozpočtovém určení daní vychází z obecného požadavku plynoucího z bodu 16 in fine preambule směrnice Rady 2011/85/EU. Z tohoto bodu preambule plyne, že ,,aby numerická fiskální pravidla fungovala účinně, musí být jejich nedodržování spojeno s dopady, i když například jen v podobě ztráty dobrého jména.“
Podle Ústavního soudu konstrukce rozpočtového pravidla obsažená v zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti nemá charakter pevného, neprolomitelného ,,stropu“, jehož překročení je principiálně nepřípustné, protože představuje toliko pomyslnou záchrannou síť, nikoli pevnou hradbu. Ústavní soud připomíná, že ke stanovení dluhového stropu, k navazujícímu rozpočtovému pravidlu a k mechanismu, směřujícímu k zajištění jeho dodržování, že volba formy fiskálních numerických pravidel je v dispozici zákonodárce, tedy vlády a parlamentu, nikoli médií, nejrůznějších aktivistů (například spolku Milion chvilek), politologů a poradců pana prezidenta. Ústavní soud kvalifikuje samotnou existenci zákona o rozpočtové odpovědnosti a rozpočtových pravidel ve smyslu sice pevného, nikoliv však neprostupného dluhového stropu.
Současnou snahu vlády o mírné rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti lze analogicky přirovnat k například k počínání záchranáře, který intenzivní masáží hrudníku oběti dopravní nehody sice prolomí hrudní kost, čímž jí přivodí vážné poranění, ale zachrání život. Faktem je, že přijetím tak vášnivě diskutované novely o rozpočtové odpovědnosti nespáchá Česko rozpočtové harakiri. Schodek veřejných financí by zůstal i po přijetí novely pod požadovanými třemi procenty HDP. Nutno přitakat ministryni financí, že Česko zůstane jednou z rozpočtově nejodpovědnějších zemí EU. Novela podle ní představuje pouze záložní plán, jak dát nereálná pravidla, nastavená minulou vládou, do souladu s rozpočtovou realitou. Fialova vláda, která ostatně čtyři roky fixlovala prakticky ve všem, co dělala, se zavázala k tomu, že v roce 2027 bude Česko hospodařit se schodkem zhruba 150 miliard korun a v dalším roce asi 126 miliard korun. Jenže pro splnění takto přísných pravidel, která Fialův kabinet stanovil s vědomím, že po volbách odejde do opozice a nebude je tedy už muset plnit, však podle řady ekonomů neexistuje žádný myslitelný scénář, který by zároveň neznamenal úplnou paralýzu základních funkcí státu. Nynější kabinet se chce s Evropskou komisí dohodnout na novém strukturálně-fiskálním plánu. Návrh počítá s konsolidací postupným snižováním deficitu z 2,8 procent HDP příští rok na 2,1 procenta v roce 2028, 1,7 procenta v následujícím roce a 1,3 procenta v roce 2030, uvedla. Projednávanou novelu pokládá ministryně za alternativu, jež má dát nynější podle ní nereálná fiskální pravidla do souladu s věrohodnou konsolidací. Novela ve verzi, kterou prosadila ve Sněmovně koalice, má umožnit vládě navyšovat výdaje na obranu a liniové stavby nad Parlamentem schválený rámec až do roku 2036. Výdaje nad dvě procenta HDP se nemají započítávat do schválených výdajových rozpočtových rámců. Paradoxně prezident Pavel ještě nedávno tvrdil, že (cituji) ,, nechci být tak ortodoxní, abych řekl, že zvyšování deficitu musí být nutně škodlivé.“ Smysl podle něj dává dočasné zvýšení kvůli výrazným investicím do prorůstových opatření. O což se vláda snaží. Pak stačila verbální potyčka s premiérem, aby obrátil a náhle před národ předstoupil, jak je jeho neblahým zvykem, s patetickým prohlášením o tom, že vládní návrh vetoval. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Kdepak, na faktech už nijak nezáleží,
ani rozum není jak dřív tak důležitý,
víc než faktech na interpretaci záleží
a interpretací oponent musí být ubitý.
*
Kdo fandí opozici a prezidenta zbožňuje,
toho veto zákona víc než orgasmus blaží,
kdo vládě důvěřuje ten naopak si libuje,
že Pavel nic nezmůže ať se jak chce snaží.
*
Psi na Hradě i v podhradí vztekle štěkají,
karavana přesto za svým cílem se ubírá.
Omluví se psi až zjistí že pravdu nemají,
nebo z toho kdo má pravdu udělají debila?
