Článek
Nesmysl - Fico trestnímu oznámení nečelí. Pokud by mohl něčemu čelit, pak nejprve trestnímu stíhání. Ale skutečnost, že někdo na někoho podá trestní oznámení (v lidové mluvě ,,udání“) sotva udávaného nutí k tomu, aby mu čelil – protože nemá proč a nemá jak. Trestní oznámení na kohokoli může sesmolit kdekdo z jakéhokoliv důvodu a napsat je třeba na podrážku u boty, aniž by si jím ten, kdo je udáván, musel lámat hlavu, zejména když tak jako premiér Fico už předem ví, že bude policií odloženo jako bezpředmětné s tím, že skutek se nestal. Každý kromě slovenské opozice a jejích českých fanoušků chápe, že ono oznámení postrádá skutkovou a právní podstatu trestného činu vlastizrady a že jeho smyslem není dostat premiéra před soud a pak za mříže, ale jen touha se zviditelnit. Ostatně nebýt už předem bezvýsledného oznámení, kdo by věděl o osobách, které je podaly? Ale podařilo se jim dosáhnout oč usilovaly – píše se a mluví o nich. Ficova osoba posloužila toliko jako zvětšovací lupa pro zviditelnění politických mikroorganismů. Trestní oznámení není úkonem trestního vyšetřování, pak stíhání, posléze obžaloby, proto mu nelze nijak oficiálně čelit – leda snad pořádáním tiskovek, na kterých by Fico mohl veřejně vyvracet nesmysly na kterých je oznámení založeno a s trestním zákoníkem v ruce vysvětlovat co je to vlastizrada, kdo se jí může a za jakých okolností dopustit. Pro informaci: Vlastizrada je trestný čin, který spáchá občan, který ve spojení s cizí mocí (zde každý stát mimo Slovensko) nebo s cizím činitelem (osobou, která sice není oprávněna jednat jménem cizího státu, ale má na politické dění v něm významný vliv) spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroristického útoku, teroru nebo sabotáže. Tuto skutkovou podstatu vlastizrady Fico svým jednáním nenaplnil ani kdyby se přiznal na mučidlech nebo v náručí Zuzky Čaputové. Připomínám, že také u nás byl roku 2018 spáchán pokus o kriminalizaci tehdejšího prezidenta Miloše Zemana: senátor Jaromír Štětina přesvědčoval kolegy, aby společně podali na prezidenta žalobu k Ústavnímu soudu pro údajnou velezradu, jíž se měl dopustit tím, že nazval Bezpečnostní informační službu partou ,,čučkařů“. Samozřejmě, že Štětinova akce nedopadla jak si představoval, potřebnou podporu nezískal a navíc ústavní právník Kysela jeho důvody smetl se stolu s vysvětlením, výroky politiků nutno vždy hodnotit z hlediska jejich reálného dopadu – a ten v případě prostořekého Zemana byl nulový. Ale co, pokus byl učiněn, téměř neviditelný Štětina se veřejnosti opět připomenul – a o to mu šlo zřejmě nejvíce. Druhý pokus o svržení hlavy státu mohl být teoreticky úspěšnější. To když prezident dlouhé týdny, téměř v kómatickém stavu, ležel v nemocnici napojen na přístroje a zdálo se, že hospitalizaci nepřežije. Parlamentní hrobníci se jali vážně plánovat, že kontroverzního prezidenta zbaví moci a jeho kompetence převezme předseda Senátu, tehdy Kubera z ODS.
Na tohle téma média referovala: ,,V roce 2021 jsme byli svědky bezprecedentního pokusu o mocenský puč, který se odehrával pod rouškou zdravotního stavu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Pravicová vláda Petra Fialy, v té době ještě v roli vznikající koalice, spolu se Senátem využila situace a snažila se obejít vůli voličů. Šlo o promyšlený plán, jehož cílem bylo kompletní převzetí moci, a to i za cenu ohýbání Ústavy a pošlapání demokratických principů…“ V říjnu 2021 byl prezident Zeman hospitalizován, což okamžitě vyvolalo vlnu spekulací a tlak na jeho odvolání podle článku 66 Ústavy ČR. Hlavním aktérem této operace se stal Senát, přičemž jeho představitelé, včetně tehdejšího předsedy Miloše Vystrčila, se snažili prosadit aktivaci článku, který by umožnil odebrání prezidentských pravomocí. Závažné ovšem bylo, že tak činili na základě neúplných informací a mediálních spekulací, nikoli na základě oficiálního lékařského stanoviska. To jen pro ilustraci jakými demokraty jsou ve skutečnosti ti, kteří údajně bojují za demokracii a za dodržování ústavních principů. Cílem tohoto procesu nebyla ochrana ústavnosti nebo zájmu občanů, ale čistě pragmatická snaha zajistit si volné pole pro politické rozhodování bez jakékoli kontroly prezidenta. Fialova koalice, která se právě připravovala na převzetí vlády, tento tlak podporovala, protože chtěla obejít tradiční procesy a urychlit jmenování svého kabinetu. A tatáž koalice se nyní v opozici bije za právo prezidenta být aktérem politického dění a spolurozhodovat o mnohém, byť za cenu prolamování mezí daných Ústavou.
Jednou z klíčových postav tohoto puče byla Markéta Pekarová Adamová, která se po říjnových volbách 2021 stala předsedkyní Poslanecké sněmovny. Právě ona byla jedním z hlavních hlasů prosazujících aktivaci článku 66, ačkoli neexistovaly žádné právně relevantní důvody k tak radikálnímu kroku. Její neochota respektovat demokratické principy a snaha o účelovou interpretaci Ústavy byla jedním z nejzávažnějších momentů této politické hry. Události roku 2021 ukázaly, jak křehká může být demokracie, pokud ji politické elity využívají pro své vlastní účely. Snaha pravicových stran obejít prezidenta Zemana pod záminkou jeho zdravotního stavu byla varovným signálem, jak snadno lze manipulovat veřejné mínění a jak mocenské ambice mohou převážit nad demokratickými principy. Jak napsal Jan Klán ,,je třeba si tyto události připomínat a zabránit tomu, aby se podobné pokusy o politický puč opakovaly v budoucnosti. Naše demokracie musí stát na pevných základech ústavního pořádku, nikoli na účelových interpretacích, které slouží jen úzké skupině mocenských hráčů.“ Aktuální snaha slovenské opozice kriminalizovat předsedu vlády nám připomíná výše citovaný apel Jana Klána a dešifruje skutečný důvod masových manifestací příznivců současné koalice organizovaných Milionem chvilek (pro totalitu), kteří se nesmířili s volební porážkou v demokratických volbách a tak po příkladu Dělnických milicí (záhy přejmenovaných na Lidové milice) v osmačtyřicátém usilují o pád demokratické vlády manifestací své síly v ulicích.
Autor tvrdí, že (cituji) ,,Robert Fico se rozhodl k hazardnímu kroku: potrestat napadenou Ukrajinu za to, že se aktivně brání ruské agresi… Premiér Fico místo solidarity se sousedem zvolil cestu konfrontace, která v očích mnoha pozorovatelů překračuje hranice běžné diplomacie.“ Dělá si srandu? Nebo nekriticky stojí na straně slovenské opozice, která už dlouho ve svém fanatickém antificismu bloudí mimo hranice rozumu, etiky a politické kultury, ačkoli právě jimi se opozice až do omrzení zaklíná? Předně slovenský premiér Ukrajinu netrestá za to, že se brání, ale kvůli tomu, že je nucen bránit Slovensko před ukrajinskou bezohledností – nadto bezohledností vůči spojenci. Nebyl to Fico, kdo, jak tvrdí autor, zvolil cestu konfrontace, protože 1) neměl možnost volby jak reagovat a proto reagoval způsobem, k němuž ho Ukrajina donutila, 2) vytýkat mu nedostatek solidarity s napadenou zemí není spravedlivé, protože Slovensko Ukrajinu podporuje od prvního dne ruské agrese, činí tak dodnes a v přepočtu na obyvatele poskytuje Ukrajině ještě větší pomoc než Česko, Německo, Polsko a další členské státy EU, 3) tvrzení, že reakce Ficovy vlády v očích mnoha pozorovatelů (otázka zní: Kterých?) překračuje hranice běžné diplomacie, je naprostá pitomost. Samotná Ukrajina se za celou dobu své samostatné existenci nedokázala držet v ,,hranicích běžné diplomacie“. Například zásadně nesplácela dluhy a neplatila pohledávky, a to ani tehdy, když to Kyjevu nařídil Mezinárodní měnový fond. Nečiní tak ani dnes. Slovenská vláda po celé měsíce vkládala do diplomacie na lince Bratislava – Kyjev mimořádné úsilí, ale zaviněním Kyjeva prakticky bezvýsledně. Kyjev přijal za svou stěžejní doktrínu v mezinárodních vztazích nekompromisní stanovisko, že Ukrajina je středem světa a celý svět je povinen Ukrajině pomáhat bez ohledu na jakékoli jiné zájmy, práva a potřeby. Vše musí být pro Ukrajinu a kdo to nechápe, ocitá se prý na straně ruského agresora.
Obvinění, že Slovensko se chová vůči Ukrajině bezohledně, ztrácí na relevanci, jakmile si uvědomíme jak bezohledně se Ukrajina chová vůči Slovensku – a to nikoli jednorázovou akcí, nýbrž po celé roky. Autor pomíjí, že není dána žádná povinnost bezvýhradně, za jakoukoli cenu a bez ohledu na následky podporovat Ukrajinu, a že 1) slovenská vláda je slovenskou, nikoli ukrajinskou vládou, 2) slovenská vláda je odpovědná především za Slovensko, nikoli za Ukrajinu. Vynalézavý autor použil zákeřně návodný termín ,,energetický terorismus“ coby státní doktrína Slovenska. Není ale pravdou, že energetický terorismus vůči jiné zemi má svůj původ v Kyjevě? Předně nebýt Ukrajiny a jejího konfliktu s Ruskem, Evropa by neupadla do energetické chudoby se všemi následky s ní spojenými, protože až do té doby Evropa neměla s Ruskem coby dodavatelem levných surovin absolutně žádné problémy. Připomínám, že například Německo spokojeno s desítkami let oboustranně výhodné kooperace s Ruskem neváhalo ohromně investovat do stavby ropovodu Nord Stream – toho ropovodu, který těsně před uvedením do provozu zničili ukrajinští teroristé, čímž vyvolali hlubokou krizi, uvrhli německou ekonomiku a na ně navazující ekonomiky, zejména českou, do hospodářského marasmu, z něhož se dodnes nedokázala vyhrabat, těžce postihli životní úroveň obyvatelstva a připravili o konkurenceschopnost průmysl, zemědělství a další odvětví. Argument, že Evropa problém vyřešila dodávkami ropy a plynu z jiných zdrojů, zejména amerických a arabských, pomíjí fakt, že zajištění dodávek samo o sobě nepostačuje, protože neméně důležitým faktorem jsou ceny. A ty jsou v porovnání s náklady na odběr ruských surovin násobně vyšší, což samozřejmě opět zdražuje veškerou produkci, služby, provoz státu, obranu, atd. a tíživě dopadá na obyvatelstvo.
Nesouhlasím s obviněním, že premiér Fico se zastavením dodávek elektřiny Ukrajině přidal k Rusku. Nepřidal. Fico stojí na straně Slovenska. Podle představitelů slovenské opozice, jako vždy hysterické a expresivní, premiér cynicky zneužívá energetickou krizi k tomu, aby oslabil Ukrajinu a nepřímo pomohl Kremlu dosáhnout jeho cílů. Takové jednání je podle kritiků v přímém rozporu se spojeneckými závazky Slovenska v rámci NATO i Evropské unie a posouvá zemi do nebezpečné izolace na okraji demokratického světa. No, upřímně – není to jen čirá, nadto hloupá opoziční propaganda? Předně Ukrajina není členským státem NATO ani Evropské unie, proto Severoatlantická aliance a Evropská unie nemají vůči Ukrajině žádné oficiální spojenecké závazky (ledaže by bez našeho vědomí a souhlasu uzavřely s Kyjevem tajné smlouvy o vzájemné pomoci), jednotlivé členské státy pomáhají toliko na základě dobrovolnosti, podle vlastního uvážení, aniž by tím ,,kverulanti“ ohrožovali základy a fungování Aliance a EU. Fico řešil dilema: buď zůstane Ukrajina bez elektřiny nebo Slovensko bez ropy a plynu. Fico je premiérem slovenské vlády a nese plnou odpovědnost pouze a jedině za Slovensko, proto po dlouhé a marné snaze s Kyjevem dohodnout oboustranně přijatelné řešení kolizní situace rozhodl jak rozhodl – jako premiér Slovenska, nikoli jako prezident Ukrajiny. A na tom, co si o tom myslí v Česku, ani trochu nezáleží. U nás o situaci na Slovensku víme jen ze zpráv, které k nám přivážejí Vašáryová, Kňažko, Čaputová, Radičová a ostatní reprezentanti slovenské opozice, a co se dozvídáme z komentářů, které zaznívají ve veřejnoprávních médiích, která jsou však apriorně a jednotně ficofobní, ukrajinofilní a dezinformační. Což jako věrný posluchač a divák mohu odpřisáhnout. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Slovenská opozice vřeští jako paviáni,
nic jiného než vřískat už nedokáže!
Na úkor Slovenska Ukrajině straní,
ač o zájmech Slovenska ohnivě káže.
*
Fico jistě zvažuje každé rozhodnutí,
ví že opozice a Češi jdou mu po krku,
když ale Kyjev ho k rozhodnutí nutí,
rozhodl se přestat Kyjev vodit za ruku.
