Článek
Blížící se květnový sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně notně rozvířil emoce v české společnosti a jako ostředivka oddělil od sebe tábory příznivců a odpůrců. Pro nás je důležité, že konečně víme jaké politiky máme, kdo je kdo a že prakticky celá parlamentní opozice jako jeden muž a jedna žena stojí za spolkem ,,Meeeting Brno“, odmítá jeho kritiku, dezinterpretuje minulost i současnost, a společnost mystifikuje takovými výklady, ze kterých ,,Sudeťáci“ vycházejí ještě lépe než jak je vidí samotní Němci. Nuže, povězme si něco málo na tohle ožehavé téma; předesílám, že z matčiny strany mám také ,,sudetskou“ krev, přesněji sudetsko-rakouskou krev, takže mne nelze podezírat z českého šovinismu, který je odpůrcům brněnské akce zhusta (a často nespravedlivě) podsouván. Nyní k věci:
1. Předně není pravda, že Sudetoněmecký landsmanšaft nemá nic společného s nacistickou minulostí Německa, protože jeho zakladateli se stali členové NSDAP a Henleinovy Sudetendeutsche Partei, za války příslušníci Wehrmachtu, SS, Einsatzgruppen, Luftwaffe, Kriegsmariny, Sturmabteilung, Ordnungspolizei, Sicherheitspolizei, SS-Totenkopfverbände, Wolksturmu, Abwehru a Wehrwolfů (kteří řádili ještě po válce). Počet obětí našeho národa se odhaduje cca na 343 000 lidí v přímé souvislosti s následky zvůle nacistických orgánů, ale i ve vedlejších souvislostech celkových obětí války. I mlčící část Němců, kteří by o sobě nikdy neřekli, že jsou nacisty, v českém prostoru škodila - denuncováním, špiclováním a nadměrnou horlivostí německých sousedů dostali mnohé z našich rodičů a prarodičů do koncentračních táborů, desítky tisíc i na popraviště, nezřídka za hospodářské delikty, například za porážku prasete načerno nebo za šmelinu, kdy babička směnila vajíčka od svých slepic za kabát pro dědu.
Němečtí odbojáři ,,krajanská sdružení“ nezakládali. A mimochodem, pokud pobývali na československém území, odsunuti nebyli, směli zůstat se všemi občanskými a lidskými právy. Nešlo jen o pár jednotlivců, ve skutečnosti se odsun netýkal 300 tisíc Němců, kteří se podle šetření zločinů proti Československu a jeho občanům nedopustili. Při oslavách výročí konce druhé světové války jako bychom stále zapomínali na Němce, kteří nebyli po válce odsunuti. Již v době války Beneš a další politici mnohokrát zdůrazňovali, že se vysídlování Němců nebude týkat antifašistů.
Němci byli ještě v době Pražského povstání prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo. Okamžitě se začaly uplatňovat restriktivní opatření vůči všemu německému obyvatelstvu na území Protektorátu a následně znovuobnovené republiky. Němci nesměli dostávat žádné příděly masa, mouky, mléka nebo vajec, veškeré cennosti museli odevzdat do státní úschovy. Všechny finanční transakce musely probíhat pouze na vázaný účet příjemce. Platil zákaz cestování dopravními prostředky, zákaz návštěv restaurací, kin a parků. Nakupování v obchodech bylo německému obyvatelstvu umožněno pouze jednu hodinu před ukončením provozní doby. Po 20 hodině večerní platil přísný zákaz vycházení. Omezovala se možnost Čechů uzavřít smíšený sňatek s osobou německé národnosti,, platil zákaz volit, zákaz služby v armádě a zákaz výuky německých dětí v českých školách.
Zdá se to být kruté? Československá vláda ve skutečnosti jen obrátila proti německému obyvatelstvu restrikce, které Němci o pár let dříve uplatnili, a to s ještě větší brutalitou, proti Židům. Čili na jejich hlavy dopadl právní bumerang, který fanatičtí němečtí antisemité sami dříve vrhli proti nevinným a bezbranným Židům. Čechoslováci nemuseli nic vymýšlet, pouze opsali to, co vymysleli samotní Němci, jen zaměnili výraz Žid za výraz Němec. Neříká se, kdo jinému jámu kope, sám do ní padá? Němci museli nosit na svých oděvech viditelné označení písmenem N, aby mohli být na ulici okamžitě identifikováni. Ale nebyli to právě Němci, koho napadla identifikace Židů pomocí viditelného označení žlutou hvězdou přišitou na oděvech?
Pokud se ptáme, kde se vzala opatření obdobná Norimberským rasovým zákonům, musíme vzít v potaz dva základní motivy, které těsně po válce převládaly mezi českým obyvatelstvem – prudkou vlnu národního sebeuvědomění po letech, kdy být Čechem znamenalo být člověkem druhé kategorie, a celkem pochopitelnou touhu po odplatě. Ostatně rasové zákony Německa vznikly rozhodnutím státního establishmentu, po zralé úvaze a byly namířeny na rasy, které se vůči Němcům neprovinily ani genocidou, ani násilím. Česká opatření vůči Němcům, jistě také nehumánní, lze do jisté míry ospravedlnit jmény, jako jsou Lidice, Ležáky a Javoříčko. V rozmezí let 1945–1948 bylo mimořádnými lidovými soudy souzeno celkem 132 549 Němců obviněných ze zločinů proti republice či proti československým občanům. Ve 49 666 případech soudy obviněné osvobodily nebo pro nedostatek důkazů zastavily trestní řízení. 22 087 osob bylo odsouzeno. Padlo a bylo vykonáno 700 rozsudků trestu smrti. Zbývajících 60 000 případů bylo zastaveno buď z důvodu neznámého pobytu pachatele nebo kvůli již provedené repatriaci, odsunu nebo předáním případu řádným soudům. Všem obyvatelům německého původu bylo zrušeno státní občanství s tím, že po individuálním prošetření je možné jej vrátit.
Berndtu Posseltovi a spol. nejde ani tak o uctění památky obětí jako takových, nýbrž o uctění památky Němců, kteří se stali oběťmi při odsunu – a ty ostatní, zejména Čechy, Moravany, Židy a Romy, uvádějí jen proto, aby se nezdálo, že litují pouze Němce, což je ale fakt – jak na sklonku války konstatoval na základě osobních zkušeností americký generál ,,Ike“ Einsenhower, Němci litují jenom německých obětí, ale miliony ostatních jsou jim lhostejné.
Prezident Edvard Beneš: ,,Odsunuli jsme s naší země definitivně Němce. Tento výsledek národní revoluce musíme udržet a my jej udržíme. Boj však není skončen a při povaze našich sousedů si musíme být vědomi toho, že nikdy skončen nebude. Boj a náš národní život byl vždycky bojem a bude bojem stále… Znovu říkám, že nehořím touhou po pomstě, nemyslím, že máme nějakým nelidským způsobem toto (minulost Němcům?) stále připomínat. Ale až nám Němci začnou vytýkat náš nacionalismus, až nám budou vytýkat, že jsme od nás vyhnali tolik a tolik Němců, až nám začnou vypočítávat co všechno, jaké hodnoty čeští Němci ztratili a že chtějí takové a takové odškodnění, tož musíme jim odpovědět: ,,Ano, prosím, až nám do krejcaru zaplatíte všechno to, co jste zde za Protektorátu ukradli, uloupili, všechny peněžní taxy, které jste našemu lidu uložili, až nám nahradíte všechno, co jste zničili, my začneme uvažovat, zdali nějakou část z toho máme také vám poskytnout.“ Až nám začnou vykládat, že jsme mnoho jejich lidí od nás vyhnali, musíme se jich zeptat na to co já jsem za války Angličanům a Američanům vždy říkával: ,,Myslíte, že by bylo lepší, kdybychom se po válce dostali do zuřivé občanské války mezi našimi lidmi a Němci, pokud by u nás zůstali? Není lepší naložit Němce do vagónů a rozumným způsobem je poslat do Německa, kam vždycky chtěli? Já myslím, že humánnější bude odsun.“
Edvard Beneš měl v květnu 1947 vyslovit níže citované varování, jež někteří odborníci pokládají za smyšlené: ,,Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. Může se stát, že se najdou ‚čeští vlastenci‘, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návrat nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává…“
Ať se jedná o autentický Benešův výrok nebo o falzum, což nelze s jistotou vyloučit, v každém případě se tato slova stávají aktuálními právě v těchto dnech, kdy podivný, opovrženíhodný spolek Meeting Brno činí přesně to, před čím výše citovaná myšlenka varovala.
2. Dalších chybou je omezování doby, kdy si Češi a Němci přestali ,,rozumět“ s následkem vzplanutí nacionalismu na obou stranách (přičemž český nacionalismus byl vždy mírnější než německý a nikdy nezpochybňoval německou rasu) na období od roku 1918 přes 2. světovou válku, Protektorát a poválečný odsun německého obyvatelstva až do současnosti (především zaviněním Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který svou existencí a aktivitami našemu národu neustále připomíná vše špatné, čeho se Němci vůči Československu, Čechům, Moravanům, Slezanům, Židům a dalším národům dopustili). Protože ve skutečnosti značné kontroverze mezi Čechy a Němci zmítaly naší vlastí už od pozdní gotiky, pokračovaly přes baroko a osvícenectví až do novověku; například anglický spisovatel Jerome K. Jerome, autor patrně nejslavnějšího humoristického románu o třech mužích ve člunu, o psu nemluvě, když na sklonku 19. století zavítal do Prahy, byl šokován mírou nepřátelství mezi pražskými Čechy a Němci a ještě více by byl vyveden z míry, pokud by zavítal do Československa ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy zaviněním Němců ze Sudet konflikty v pohraničí nabývaly charakteru občanské války. Havlovo a Pithartovo pozdější mudrování o tom jak Češi a Němci po staletí žili svorně pospolu a že nebýt nacismu, vztahy mezi oběma národy byly by bezmála harmonické, jsou jen opovrženíhodnou snahou o přepisování historie, v němž demokraté po listopadu 89´ nalezli ještě větší zalíbení než soudruzi před listopadem 89´.
Ani zdaleka nejde o to co reprezentanti Sudetoněmeckého landsmanšaftu požadují, co si vtělili do svého programu, čeho se vzdali nebo co říkají, protože jako spolek nejsou pro českou vládu a parlament partnery k jednání, natož k ústupkům. Podstata problému není v jejich rétorice a programu, nýbrž v tom čím jsou, kdo je zakládal, na koho navazují – a tím jsou pro český národ, alespoň jeho většinu, nepřijatelní. Paradoxně naši demokraté (?) paušálně odsuzují předlistopadové komunisty a jejich polistopadové následovníky, dokonce bez váhání uplatňují vůči nim princip kolektivní viny, ačkoli jejich vina je v porovnání s vinami bývalých Němců z českých Sudet marginální, občas může být dokonce zásluhou, ale naproti tomu projevují překvapivou míru pochopení pro potomky odsunutých Němců, jejich otcové a dědové spáchali vůči Československu a jeho občanům nejstrašnější zločiny. Žel, čeští a moravští kamarádi Berndta Posselta a jeho kamarily s klasickou podlostí intrikánů sledujících dosažení nějakého cíle omezují časový prostor, v němž vyhřezla vzájemná nevraživost obou národů, jen na několik desítek let, jako kdyby tomu nepředcházela staletí, kdy se Češi a Němci mnohem více potýkali než stýkali (abych parafrázoval Havlův výrok o vzájemném stýkání a potýkání, v němž stýkání podle amatérského dějepisáře Havla měla navrch nad potýkáním). A často tak činí zdánlivě objektivně, zasvěceně, s působivou sofistikovaností, která je však jen intelektuálským sofismem. Například v mých jinak oblíbených novinách ,,Deník N“ se redaktor Tomáš Pospíchal pustil do obšírné polemiky se známými odpůrci všech krajanských sdružení a jejich brněnskými a jinými zastánci, například Jiřím Kmentem, Miroslavem Ševčíkem, Zuzanou Majerovou, Romanem Freimuthem, Lenkou Procházkovou, atd. Pod titulem ,,Politické neziskovky sem zvou nacisty“(jímž autor citoval jeden z výroků odpůrců rehabilitace potomků odsunutých Němců) autor se pokouší čtenáře přesvědčit o mravních kvalitách členů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, o jejich neškodnosti a o jejich upřímné snaze být občanům České republiky nejlepšími přáteli, přičemž pozornost odvádí k polemice o tzv. Dekretech prezidenta Beneše, jako kdyby právě tyto dávno vyhaslé právní akty, jež jsou ovšem součástí ústavního pořádku České republiky, byly tím hlavním problémem, hlavní překážkou k smíření a vyrovnání se s minulostí. Což je samozřejmě jen úhybný manévr, protože česko – německé kontroverze mají daleko hlubší kořeny, dosahující přes propast věků až do časů vlády krále Přemysla Otakara I. A pokračovaly v dalších stoletích. Česko-německé vztahy se ještě více zhoršily ve 2. polovině 19. století v souvislosti s rozšiřováním volebního práva, kdy se národní jazyky staly politickým faktorem. V dubnu 1897 byla vydána tzv. Badeniho jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou. Němečtí poslanci na protest proti zrovnoprávnění češtiny zahájili obstrukce v Říšské radě ve Vídni a následně v německých oblastech českých zemí vypukly protičeské a protivládní demonstrace, které leckde přerostly v útoky na české obyvatelstvo a vedly k drancování jeho majetků. Na podzim roku 1897 se národnostní nepokoje přenesly také do Prahy. Roku 1908 v Praze vypukly několikadenní pouliční bitky mezi Čechy a Němci, do kterých se zapojily tisíce lidí. Zrod samostatného Československa na troskách habsburské říše sudetští Němci nesli velmi těžce a od samého počátku dávali najevo, že se s ním nikdy nesmíří. A také dělali všechno možné i nemožné pod vedením jistého Henleina, aby Československo zlikvidovali, což se jim posléze s pomocí našich spojenců Velké Británie a Francie podařilo. Nejde tedy o dekrety, nejde jen o to, čím se Němci ze Sudet provinili vůči českému obyvatelstvu v průběhu několika let, nejde ani o samotný odsun Němců na území Německa, protože to oč tu běží, jsou staletí často traumatizující koexistence obou národů v relativně malém geografickém prostoru, kterou se zdálo vyřešit až jejich definitivní oddělení jak tomu bývalo do doby, než poslední Přemyslovci udělali pro český národ osudovou chybu tím, že umožnili agresivním a tradičně nesnášenlivým Němcům kolonizovat české pohraniční hvozdy. Kdykoli dojde k diskuzi na téma Češi a Němci v proudu času, doporučuji účastníkům odložit extrémně manipulativní práci nehistoriků Pitharta, Příhody a Otáhala, publikujících pod pseudonymem ,,Podiven“, oslavující historické triumfy Germánů nad českým národem (mimochodem, tímto ahistorickým paskvilem se Pithart, ač disident, stal černou ovcí i mezi disidenty) a vyhledat si skutečně seriózní publikaci z pera česko-německé historičky Eva Hahnové, vydanou nakl. Academia pod titulem ,,Od Palackého k Benešovi“( obraz Čechů v německých textech 19. a 20. století), aby se jim konečně rozsvítilo v makovicích a pochopili, proč není žádoucí zaplétat se do vztahů se Sudetoněmeckým landsmanšaftem a ostatními spolky Vertriebenenverbandu a že odsun Němců po osvobození republiky nebyl jen nelítostnou odplatou za několik roků trvajícího teroru německých nacistů vůči obyvatelstvo Protektorátu, nýbrž v té době logickým řešením staletého problému, který rozbitím demokratického Československa, nacistickou okupací, povražděním 360 tisíc lidí a také otevřením cesty Sovětům do srdce Evropy v té době řešen jinak být nemohl. Co dodat? Snad jen to, že
*
Komunisté po svém vykládali dějiny,
aby dali vědecké základy své politice,
jenže ani demokraté nejsou bez viny,
naše dějiny přepisují pilněji ještě více.
*
Aktuálně nám o landsmanšaftu tvrdí,
že český národ nad ně lepší přátele nemá,
kdo ale nepřišel o rozum ví proč to smrdí,
a proč odsun pro nás dávno není téma.
*
Myslím že v Brně zbláznilo se pár lidí,
pověst Brna touhle šarádou utrpí šrámy,
jak známo kdo seje vítr bouři často sklidí,
bouři sklidí kdo špatným staví slavobrány.
