Článek
Předesílám, že minulost si neidealizuji a že na rozdíl od starých soudruhů a mladých naivů nejsem postižen resentimentem, mimo jiné i proto, že jsem býval vůči bývalému režimu v opozici a ani já jsem nebyl ušetřen z jeho strany bolestných štulců. Přesto jsem současnými poměry, ale také následkem zmoudření životními zkušenostmi, nucen přehodnotit kdysi nekompromisně negativní hodnocení poměrů, ve kterých jsme žili před Sametovou revolucí, a nahradit tupě ideologický pohled na minulost jejím objektivním hodnocením – a náhle se mi z konfrontace toho co bylo s tím co máme dnes socialistické Československo jeví v mnohem příznivějším světle a nemohu v sobě potlačit hříšnou myšlenku, že naše děti a vnoučata by patrně žily spokojenější životy a měly před sebou nadějnější perspektivy než dnes a zejména než v budoucnosti, která příliš optimismu nevyvolává. A nyní k autorčině veskrze tendenčnímu výkladu poměrů ve školních tělocvičnách v době před šestatřiceti a více lety:
Schopnost týmové práce a disciplína, zejména u mládeže, jsou důležité v každé společnosti bez ohledu na režim, který v zemi vládne. Neznám kolektivní, ale ani individuální sport, který – má-li být provozován na dobré úrovni – by na sportovce nekladl stejné nároky: týmová práce je základem, ani skvěle disponovaný jedinec neodehraje fotbalové či hokejové utkání sám, tenista, lyžař či žokej se neobejdou bez realizačního týmu.
Stejné sportovní či školní úbory pro všechny žáky nejsou nijak neobvyklé ani v jiných zemích, například v Anglii, Francii či Spojených státech jsou společné dresy a školní uniformy tradicí, na kterou jsou všichni hrdí. Není pravda, že v bývalém režimu nebyl dětem dopřáván ani nejmenší prostor pro rozvoj individuality, ale naopak i při důrazu na výchovu ke kolektivismu (což dnešní děti zoufale postrádají, společnost na to velmi doplácí) nebyly přehlíženy individuální zájmy a schopnosti žáků a studentů. Vím to, já jsem na rozdíl od autorky autentickým svědkem. Důkazem, vyvracejícím její tvrzení, je skutečnost, že právě v šedesátých a sedmdesátých letech v Československu došlo doslova k explozi umělecké tvorby (tehdy vznikl např. světový fenomén, tzv. československá filmová vlna), zrodily se mimořádné umělecké osobnosti, vznikla spousta malých divadelních scén a hudebních kapel, českoslovenští výtvarníci, literáti, architekti a další tvůrci okouzlili svět, atd. Nikdy dříve a , žel, už nikdy později nedošlo k takovému vzepjetí národního génia v jeho individuálních i kolektivních formách jako v časech dnes zastydlými antikomunisty pejorativně označované meteorologickým termínem ,,bezčasí“. Samostatnou kapitolu by zasloužili sportovci, vědci, konstruktéři.
Po Sametové revoluci jsme svědky úpadku zájmu o Česko a o jeho osobnosti. Mimochodem, pokud se ohlédneme do minulosti, například pěti tisíc let nazpátek, zjistíme, že všechny civilizace, ve kterých převládl individualismus (nevyhnutelně spojený s egoismem) nad vzájemností, nad vědomím odpovědnosti každého jednotlivce za společnost, skončily katastrofou a zánikem. Padl starověký Egypt, padly Sumer a Babylon, zhroutila se kdysi neporazitelná Sparta, po tisíci letech podlehl Řím, v 16. století ve velmi krátkém sledu skončily říše Aztéků a Inků, déle conquistadorům odolávali jen Mayové, křesťanský svět pro své sobectví ztratil Byzanc a tak umožnil Osmanům expandovat do Evropy s následkem nekonečných válek, drancování měst a vesnic, masakrů a zotročení milionů křesťanů.
Ale to platí i pro tzv. přírodní národy: každý rod, klan a kmen dokázaly přežívat tisíciletí jen zásluhou pradávné tradice společného sdílení všeho, co se jich dotýkalo. Například ještě v 19. století každý Sioux, Arapah, Čejen, Odžibwej nebo Irokéz byli individualisty s právem rozhodovat sami za sebe; přesto každý muž, žena i dítě byli se svým rodem pevně spoutáni a než běloši jejich kulturu a tradice rozvrátili, zpravidla alkoholem, střelnými zbraněmi a černými neštovicemi, jeden pro druhého by dýchali a položili životy. Totéž platilo pro Papuánce, Hotentoty, Masaje, Austrálce, Maory a ostatní domorodé obyvatelstvo částí světa kolonizovaných Evropany.
Vysmívat se výchově ke kolektivismu proto může jen pomatenec, který nachází zalíbení v současném společenském chaosu a v asociálním individualismu egoistů (jedním z fatálních následků takové mentální projekce jedince je v minulosti nevídaný mezigenerační konflikt).
A že tělocvičné nářadí páchlo? Nevím, navštěvoval jsem celkem šest škol, ve všech jsme měli moderní, solidně vybavené, dobře větrané a prosluněné tělocvičny, o které školní uklízečky hodně dbaly.
A že rozcvička připomínala mučení? Autorce zřejmě připadá jako mučení každý pohyb, k němuž musí líné tělo přinutit. Jenže právě to je základní princip tělovýchovy, potažmo sportu – pohybově náročný, fyzicky namáhavý pohyb provokovaný vůlí. Tendence ušetřit děti jakékoli fyzické námahy, která by je mohla unavit nebo psychicky deprivovat, pokud by ji nezvládly jako jejich schopnější vrstevníci, je důvodem, proč armáda už nikdy nebude mít dost rekrutů, kteří by průběžně doplňovali její řídnoucí řady. Dnes se už za sportovce pokládají i ti, kteří sport sledují v televizi pohodlně rozloženi na gauči, křoupajíce mastné a přesolené chipsy. Jenže s takovými se nevyhrávají ani sportovní soutěže, ani války, ani demografie. Z líných varlat a děloh protkaných pomyslnými pavučinami nevzejde nic co národ potřebuje aby přežil.
O tom, že ne všechny děti jsou pohybově talentované, není sporu. Ani o tom, že děti umějí být vůči slabším a nešikovným spolužákům dosti kruté. Posměch slabším jde napříč generacemi a staletími. Ale tehdejší šikana v porovnání s tím, co dnes děti provádějí dětem, působí jako neškodné škádlení. Skutečná hrůza vstoupila do školních budov až po Sametové revoluci.
Mimochodem, v časech starého Rakouska a pak první republiky bývali školáci vystaveni skutečnému drilu, a to nejen v hodinách tělocviku, ale i při výuce ve třídách, dokonce mimo školní budovy. Názornou ukázkou tehdejších poměrů jsou dodnes oblíbené veselohry ze třicátých let ,,Škola základ života, Studujeme za školou a Cesta do hlubin študákovy duše“, nebo nebo knížka ,,Študáci a kantoři“; kdyby dnešní žáci a studenti z generace sněhových vloček byli konfrontováni s tehdejšími pedagogy a školním řádem, podělali by se a skončili v rukou školního psychologa nebo rovnou u psychiatra.
Mimochodem, disciplína, kterou od děti vyžadovali učitelé tělocviku za socialismu, byla jen slabým odvarem drilu, jaký cvičenci zažívali za první republiky nejen ve školách, ale také v Sokole a Orlu, kde základem bývala jednotvárná nezábavná pořadová cvičení, nikoli hra. Jako na vojně. Můj nebožtík tatík býval sportovním trenérem a vycepován dogmaty první republiky praktikoval výchovné a tréninkové starých sokolů, jak je formuloval už Tyrš, takže i prckové byli podrobováni bezmála vojenské kázni. Ostatně kdo se dnes posmívá československým spartakiádám, které samotní lidé s výjimkou Vaška Havla a ostatních disidentů, mezi nimiž bychom s výjimkou Zátopka a Čáslavské nenašli sportovce, měli rádi, byli na ně hrdí a svět je obdivoval, tak by měl v archivu vyhledat obdobné akce konané Sokolem za první republiky, aby ho despekt přešel. Co dodat? Snad jen to, že
*
Autorka stále bere si na paškál socialismus,
na Československu i jeho klady autorce vadí,
sugeruje nám že minulost byly bída a hnus,
ale my pamětníci víme že s realitou neladí.
*
Byla to doba která jistě měla mnohé chyby,
ještě více vad má však porevoluční kvas,
autorce se svět krizí a nejistot nejspíš líbí,
ale i nekomunisté by chtěli zpět vrátili čas.
*
Není růže bez trní, také každý režim píchá,
revoluce mívají své vítěze a svoje poražené,
tak se nám dobro se zlem od nepaměti míchá,
jenže tentokrát míříme zpět do doby kamenné.
