Článek
Na hodiny tělesné výchovy se za minulého režimu kladl velký důraz. Nešlo přitom zdaleka jen o to, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch. Pomocí sportu se dětem vštěpovaly zásady týmového chování a poslušnost, což jsou důležité vlastnosti v každém totalitním režimu.
Všechny děti nosily do hodin stejný úbor. Obvykle šlo o bílý nátělník nebo obyčejné tričko. Chlapci pak nosili červené trenýrky, zatímco děvčatům byly vyhrazeny modré šortky. Ty na první pohled mohly připomínat dokonce spodní prádlo. Na jednu stranu to měly maminky jednodušší a nikdo si nezáviděl, na druhou stranu nebyl prostor pro jakoukoliv individualitu.
Osnovy stanovovaly také vhodnou obuv. Jednalo se o bílé nazouvací látkové boty s gumou přes nárt, kterým se dodnes říká jarmilky. Pro chlapce existovala ještě podobná obuv, které se říkal „toníky“. Ta měla nárt s rozparkem, jazykem a tkaničkami. V podstatě tak šlo o předchůdce dnešních plátěných tenisek.
Rozcvička připomínala mučení
Hodiny většinou bývaly pro chlapce a děvčata oddělené, náplň ale byla velice podobná. Na začátku hodiny se žáci museli seřadit do řady podle velikosti a výuku zahájil učitel slovy „dnešnímu cvičení nazdar“. Následoval sborový pokřik školáků „zdar“. Obě tyto fráze byly přitom převzaté ze Sokola.
Následně přišla na řadu pořádná rozcvička. Mnozí z nás si určitě ještě pamatují všemožné cviky, které zahrnovaly kroužení hlavou, zápěstími nebo skákání panáků. Mnoho z nich dnešní fyzioterapeuti a ortopedi nepovažují vůbec za zdravé, úroveň znalostí ale zkrátka v minulosti nebyla na dnešní úrovni.
Své místo mělo ve výuce také používání všemožného cvičebního nářadí. Skok přes kozu a švédskou bednu, šplh po tyči nebo cvičení na kruzích jsou dnes postrachem školáků a v minulosti to nebylo jinak. V každé třídě se našel někdo, kdo v tomto druhu cvičení nevynikal, a tak se často potýkal s posměchem ostatních spolužáků.
Kotouly dnes nahání hrůzu
Kapitolou samotnou pro sebe byly prastaré kožené žíněnky, které mnohdy právě nevoněly a pamatovaly snad ještě císaře pána. Ty se používaly nejen k zajištění bezpečnosti při cvičení na nářadí, ale také k dalším prvkům, jako například kotoulům.
Právě kotouly jsou mezi učiteli v dnešní době velmi diskutovanou otázkou. Mnohé děti je totiž dnes neumí a podle učebních osnov by se z bezpečnostních důvodů správně vůbec neměly vyučovat. I přesto se s nimi ale děti stále setkávají.
Za dobrého počasí se obvykle chodilo na školní hřiště, kde se hrály míčové hry. Vybíjená nebo košíková z hodin tělocviku pochopitelně nezmizely dodnes, stejně jako běh nebo skok do písku.
Z tělocviku se jen tak někdo nevykroutil
Možností, jak se z hodin ulít, bylo podstatně méně, než dnes. V současnosti má mnoho žáků všemožné úlevy od lékaře a pokud mají děvčata své dny, většinou se účastnit pohybových aktivit nemusí. V minulosti na to ale tělocvikáři příliš nehleděli. Kdo měl obě ruce a nohy a neležel na smrtelné posteli, jednoduše cvičit musel.
Naprostým sportovním vrcholem byla Spartakiáda, které se řada školáků a dorostenců účastnila. Také zde se kladl důraz na kolektivního ducha, cvičenci a cvičenky měly jednotné úbory a jednotlivé cvičební sestavy se učili měsíce dopředu. Při pohledu na některé dobové fotografie nebo videozáznamy mnohého napadne otázka, zda by si s cviky dnešní mládež poradila.
Možná ano, možná ne. Faktem ale je, že v současnosti není sport zdaleka tak masově dostupný, jako tomu bylo za minulého režimu. Rodiče ne vždy mají možnost děti do nějaké sportovní aktivity zapsat, pokud nechtějí, aby se jednalo o vrcholové tréninky. Obyčejné cvičení, které člověk vykonává jen tak, pro radost z pohybu, je v nabídce zájmových kroužků v řadě lokalit vzácné.
Zdroje:
