Dnešní děti by „retro“ tělocvik zvládly. To my dospělí se bojíme jim ho dovolit

Nedávno na Médiu vyvolal diskusi článek o tom, jak by dnešní generace nezvládla tělocvik z dob socialismu. Autorka vzpomínala na šplh na tyči a pach žíněnek jako na výzvy, které jsou pro dnešní děti nepředstavitelné. Já s tím ale úplně nesouhlasím. Problém totiž není v dětech, ale v prostředí, které jsme pro ně vytvořili.

Často slýcháme, že děti jsou líné a nemají fyzičku. Jenže realita je taková, že ve školách se dnes hraje hlavně „na jistotu“. Učitelé čelí obrovskému tlaku na absolutní bezpečnost a stačí jedna stížnost rodičů na odřené koleno, aby se rozjel kolotoč vysvětlování a řešení odpovědnosti.

Omezení aktivit kvůli bezpečnostním pravidlům je dnes tak přísné, že je pro školu jednodušší náročnější cviky úplně vynechat. Místo gymnastiky se raději hraje bezpečnější kolektivní hra. Děti nejsou neschopné, jsou jen obětí systému, kde je prevence rizika nadřazena rozvoji dovedností.

Snažím se k výchově přistupovat jinak. Nechávám své děti dělat věci, které mohou působit nebezpečně, ale ve skutečnosti je učí samostatnosti. Moje pětiletá dcera běžně v kuchyni používá ostrý nůž. Syn si pod dozorem zkouší pracovat s vrtačkou nebo aku pilou.

Samozřejmě se občas stane nehoda. Dcera si nedávno při opékání buřtů spálila prst o horkou opékací jehlu. Tekly slzy a chvíli to bolelo. Ale přišlo i něco cennějšího než náplast: pochopení příčiny a následku. Příště už přesně věděla, kam ruku nedávat. Naučila se to vlastní zkušeností, kterou jí žádný zákaz nenahradí.

Před časem jsem na jedné oslavě pozoroval skupinu dětí, jak lezou po stromech do výšek, ze kterých se dospělým točila hlava. Bylo osvěžující vidět, že je rodiče nechali. Nikdo nespadl, nikdo nepanikařil. Děti prostě zkoumaly své limity a učily se pracovat s vlastním tělem v prostoru.

Nejde mi o to volat po návratu socialismu nebo spartakiád. Jde mi o změnu našeho přístupu k riziku. Pokud dítě v dětství nezažije pád nebo drobný neúspěch, jak se má naučit odhadovat své síly v dospělosti?

Děti jsou pořád stejně zvídavé a odvážné jako dřív. Mají v sobě stejnou chuť objevovat svět. To jen my jsme kolem nich postavili neviditelnou bariéru z obav a předpisů. Uzavřeli jsme je do sterilního prostředí a pak se divíme, že jim chybí obratnost.

Povolit dětem šplh, nechat je krájet ostrým nožem nebo si občas sáhnout na horký prut od buřtu není selhání péče. Je to investice do jejich budoucí schopnosti poradit si v reálném světě, který na žádné bezpečnostní směrnice nehraje.

Místo sepisování omluvenek z tělocviku bychom možná měli začít psát omluvenky sami sobě. Za to, že jsme jim v dobré víře sebrali odvahu chybovat, padat a znovu vstávat. Pokud je totiž nenaučíme pracovat s rizikem dnes pod naším dohledem, zítra v tom zůstanou úplně sami. A to bude mnohem nebezpečnější než jeden spálený prst u ohniště.