Článek
Zatímco nad ruskou čerpací stanicí Kalejkino stále stoupá dým, v Bratislavě vyhlásila vláda stav ropné nouze. Ale zatímco ministři řeší, jak ze státních rezerv napumpovat 250 tisíc tun ropy do rafinerie Slovnaft, politická scéna vybuchla. Strana Svoboda a Solidarita (SaS) podala na Roberta Fica trestní oznámení. Důvod? Podle opozice premiér svým jednáním přímo ohrozil bezpečnostní a strategické zájmy státu a fakticky se postavil na stranu agresora.
Energetický sadismus jako státní doktrína?
Robert Fico se rozhodl k hazardnímu kroku: potrestat napadenou Ukrajinu za to, že se aktivně brání ruské agresi. Kyjev sice v rámci své strategie zasáhl klíčový uzel ropovodu Družba v ruském Tatarstánu – celých 1200 kilometrů od frontové linie, aby ochromil Putinův válečný rozpočet, ale politický otřes pocítila především Bratislava. Premiér Fico místo solidarity se sousedem zvolil cestu konfrontace, která v očích mnoha pozorovatelů překračuje hranice běžné diplomacie.
Jeho reakce byla blesková, vypočítavá a pro Kyjev mrazivá. Jako první přišlo na řadu vypnutí proudu. Slovensko ze dne na den zastavilo nouzové dodávky elektřiny, které byly pro Ukrajinu kritickou záchrannou brzdou během systematického ruského bombardování energetické sítě. Tento krok přímo ohrožuje civilní obyvatelstvo v mrazivých měsících a slouží jako mocná páka v rukou slovenské vlády.
Následovalo ropné ultimátum, které míří na nejslabší místo ukrajinské logistiky. Bratislava vzkázala, že Kyjev neuvidí ani litr slovenské nafty pro svou armádu či zemědělství, dokud do slovenských státních kas nezačnou znovu proudit miliardy z tranzitu ruské ropy. Fico tak fakticky podmínil pomoc napadené zemi obnovením byznysu s agresorem, což staví Ukrajinu do neřešitelné situace.
Vrcholem této strategie je pak blokáda miliard na evropské úrovni. Robert Fico, ruku v ruce s maďarským Viktorem Orbánem, drží pod krkem unijní balík ve výši 90 miliard eur. Tyto prostředky mají sloužit nejen na základní chod ukrajinského státu, ale i na jeho nejnutnější obranu. Spojenectví Bratislavy a Budapešti se tak stalo nejsilnější brzdou evropské pomoci v nejkritičtější fázi konfliktu.
„Robert Fico se definitivně přidal na stranu Ruska,“ zaznívá nyní z řad slovenské opozice. Podle jejích představitelů premiér cynicky zneužívá energetickou krizi k tomu, aby oslabil Ukrajinu a nepřímo pomohl Kremlu dosáhnout jeho cílů. Takové jednání je podle kritiků v přímém rozporu se spojeneckými závazky Slovenska v rámci NATO i Evropské unie a posouvá zemi do nebezpečné izolace na okraji demokratického světa.
Ropná past a miliardový byznys
Proč Robert Fico podstupuje tak obrovské politické riziko a riskuje izolaci v rámci Evropy? Odpověď je prostá: jde o peníze. Peníze, které vládním pokladnám „nesmrdí“, přestože jsou vykoupeny krví na ukrajinských bojištích. Ruská ropa se pro Slovensko a Maďarsko stala doslova zlatým dolem. Díky válečnému stavu a sankcím ji tyto země nakupují s obřím diskontem, ale koncoví spotřebitelé, tedy běžní řidiči, za ni u čerpacích stanic platí plné, tržní evropské ceny.
Hlavním vítězem tohoto pokřiveného trhu není motorista, ale stát. Slovenská vláda si totiž prostřednictvím takzvaného „solidárního příspěvku“ bere nekompromisních 70 % zisku z rozdílu mezi levným nákupem ruské směsi Urals a prodejní cenou paliv. V sousedním Maďarsku zašel Viktor Orbán ještě dál a z tohoto maržového „polštáře“ odčerpává neuvěřitelných 95 %. Jde o miliardy eur, které tečou přímo do rukou vládních garnitur.
Přestože má Slovensko přístup k „levné“ ruské ropě, benzin je v Česku o několik korun levnější. Zatímco čeští řidiči tankují v průměru za 33,10 Kč, ti slovenští musí z peněženek vytáhnout zhruba 36,50 Kč (1,47 €). Rozdíl nekončí v kvalitě paliva, ale v ambiciózních sociálních balíčcích Roberta Fica, které jsou touto „ropnou daní“ přímo dotovány.
Fico tyto prostředky životně potřebuje k udržení svých volebních slibů a politického klidu doma. Jakmile ropovod Družba vyschne, jeho státní rozpočet se ocitne v troskách a sociální smír na Slovensku dostane smrtící ránu. Právě zde pramení ta nefalšovaná hysterie a úderná ultimáta směrem ke Kyjevu. Nejde o energetickou bezpečnost občanů, ale o přežití jednoho vládního modelu, který je stoprocentně závislý na dodávkách z Ruska.
Česko jako bezpečný přístav
Český ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO)sice nabídl Slovensku pomocnou ruku v podobě dodávek ropy přes českou větev (přes ropovody TAL a IKL), ale jasně se distancoval od maďarského blokování sankcí.
„Je potřeba, aby si sedli za stůl a dohodli se. Praha se nyní ve sporu nebude k nikomu přidávat,“ uvedl Havlíček. Česká diplomacie však neskrývá znepokojení. Zatímco Fico tvrdí, že Ukrajina Slovensko „vydírá“, Praha vnímá příčinu jinde, v ruských raketách, které Družbu poškodily, a v ukrajinské obraně, která zasáhla ruský uzel. Pro českou vládu je slovenské „vypínání jističů“ sousedovi v nouzi těžko stravitelné.
Co bude následovat?
Nadcházející týdny ukážou, zda byla Ficova sázka na energetický nátlak mistrovským tahem, nebo začátkem jeho politického konce. Prvním dějstvím bude nepochybně soudní a politická bitva přímo na Slovensku. Trestní oznámení za vlastizradu je v parlamentní demokracii „nejsilnější káva“ a i když je reálné odsouzení úřadujícího premiéra v tuto chvíli nepravděpodobné, politické škody jsou již nyní nevratné. Slovensko je v rámci Evropské unie vnímáno jako nespolehlivý partner, který v kritické chvíli neváhá použít energetiku jako zbraň proti napadenému sousedovi.
Druhým scénářem je hrozící energetická izolace. Pokud Robert Fico nenajde společnou řeč s Chorvatskem ohledně dovozu suroviny přes ropovod Adria, dostane se Slovensko do úzkých. Jednání aktuálně váznou na ideologických sporech a neochotě Chorvatů asistovat při obcházení sankcí. Čas přitom hraje proti Bratislavě – při současném tempu spotřeby a omezených dodávkách vyčerpá Slovensko své nouzové zásoby a vládní „půjčky“ pro Slovnaft během několika málo měsíců. Pak už nepůjde o politiku, ale o prázdné nádrže u čerpacích stanic.
Nejvíce alarmující je však konec evropské jednoty, jak jsme ji znali. Rozkol mezi Prahou a Bratislavou, který byl dříve nepředstavitelný, se zdá být definitivní. Visegrádská čtyřka (V4) se proměnila v mrtvý projekt, vyprázdněnou schránku, která už neslouží k prosazování regionálních zájmů, ale jako politický štít pro kontroverzní kroky Viktora Orbána a Roberta Fica. Střední Evropa se tak fakticky rozpadla na dva tábory: jeden hledící na Západ a druhý, který stále marně doufá v návrat starých pořádků a levných surovin z Východu.
Ropa jako politické palivo i soudní oprátka
Robert Fico vsadil vše na ruskou ropu a nyní se snaží zhasnout sousedovi světlo, aby zachránil vlastní rozpočet. Trestní oznámení za vlastizradu je jen logickým vyústěním politiky, která v zájmu levné suroviny obětovala morálku i strategické spojenectví. Družba v Tatarstánu dohořela, ale požár na slovenské politické scéně teprve začíná.
Zdroje: seznam zprávy, novinky, iDnes, eurozprávy, e-news,
