Třetí světová válka už probíhá. Jen si to odmítáme přiznat

„Putin už třetí světovou válku rozpoutal,“ vzkázal 23. února 2026 Volodymyr Zelenskyj v mrazivém rozhovoru pro BBC. Zatímco Západ stále váhá s dodávkami klíčových zbraní a bojí se „eskalece“, na Ukrajině už se válčí v globálním měřítku. Zapojení severokorejských divizí a íránských technologií udělalo z lokálního konfliktu celosvětový požár. Historie nám v přímém přenosu ukazuje svou nejhnusnější tvář a my se stále tváříme, že nás se to netýká.

V Česku výročí války rozdmýchalo emoce na maximum. Na Staroměstském náměstí prezident Petr Pavel s kamennou tváří varoval, že lhostejnost k Ukrajině je „přímou vstupenkou do otroctví“ pro nás všechny. Podle něj je únava z války lhostejností k naší vlastní budoucnosti.

Na druhé straně barikády však vře opozice. Lídr SPD Tomio Okamura ve svém aktuálním projevu ostře pálí: „Zelenskyj nás chce zatáhnout do jaderné apokalypsy, jen aby zachránil svůj režim.“ Označuje pomoc za „udržování nesmyslné války“ a žádá okamžité zastavení dodávek zbraní. Tenhle spor už není o politice, ale o přežití. Buď věříme, že nás ústupky ochrání, nebo chápeme, že agresora jen krmíme.

Bývalý premiér Petr Fiala opakovaně zdůrazňuje, že jakékoli úvahy o „míru za území“ jsou cestou do pekel. Historie nás naučila, že diktátory neuspokojíte, pouze je povzbudíte k dalším útokům. Bezpečnost Česka je přímo závislá na ukrajinských hranicích – pokud ty padnou, ruský vliv se okamžitě přelije do střední Evropy. Fiala odmítá populistické zkratky a trvá na tom, že investice do ukrajinské obrany je v podstatě nejlevnějším způsobem, jak zajistit bezpečnost českých občanů před přímým střetem s Ruskem.

Ministr zahraničí Jan Lipavský jde v analýze ještě dál a otevřeně pojmenovává vznik nové globální hrozby. „Už nebojujeme jen s Moskvou. Čelíme ose zla, kterou tvoří Rusko, Írán a Severní Korea,“ varoval Lipavský. Pro něj je přítomnost severokorejských vojáků na evropském bojišti definitivním potvrzením, že konflikt je celosvětový. Lipavský dlouhodobě prosazuje totální izolaci Ruska a upozorňuje, že jakékoli váhání Západu dává zelenou dalším agresorům po celém světě. Jeho postoj je nekompromisní: Česko nesmí být znovu tím, kdo „drží dveře“ agresorovi v naději na klid.

V roce 1938 prodali západní lídři v Mnichově kus naší země za falešný příslib klidu. Tehdejší „mír pro naši dobu“ vydržel jen několik měsíců, než se Evropa utopila v krvi. Dnes vidíme to samé v digitálním balení. „Dejte Putinovi Donbas a bude levný plyn,“ ozývá se z tribun i sociálních sítí. Je to stejná, smrtící iluze: víra, že nasycený agresor přestane lovit.

Současné dění však ukazuje, že Rusko nechce skutečnou dohodu, ale jen operační pauzu na přezbrojení svých vyčerpaných divizí. Historie nás učí, že diktátor vnímá kompromis jako kapitulaci slabých. Pokud dnes obětujeme Ukrajinu jako ohlodanou kost, nekoupíme si klid, ale jen čas pro Putina, aby si nabrousil nože na další oběť. Zítra si agresor přijde pro Pobaltí, Moldavsko nebo Polsko, posílen o zdroje, které jsme mu dnes darovali. Pak už se nebudeme ptát na cenu plynu nebo výši inflace, ale na to, kde je nejbližší kryt a jak se ovládá zbraň. Kdo se nepoučil z osudu Československa v roce 1938, je odsouzen k tomu, aby si jeho tragédii prožil znovu v mnohem ničivějším měřítku.

Bojové operace u Pokrovska a v Kurské oblasti v únoru 2026 potvrzují návrat k opotřebovávací válce, kterou známe z první světové války. Bojiště se proměnilo v patovou situaci v zákopech, kde jsou územní zisky vykoupeny extrémními ztrátami na životech. Zatímco v roce 1914 dominovalo dělostřelectvo a plyn, dnešní taktice vládnou FPV drony a autonomní systémy s AI algoritmy. Tyto stroje vyhledávají a likvidují cíle s vysokou efektivitou. Neustálý letecký průzkum v režimu 24/7 znamená, že na frontě prakticky neexistuje bezpečný úkryt. Útoky jsou bleskové a operátoři je řídí v reálném čase přes digitální rozhraní z bezpečné vzdálenosti.

Rozdíl mezi Verdunem (1916) a současností je především v přesnosti ničení. Zatímco dříve vojáci umírali v masových útocích v blátě, dnes jsou likvidováni v betonových krytech cílenými nálety dronů. Moderní válka se stala vysoce dehumanizovanou. Voják už není aktivním bojovníkem v klasickém smyslu, ale pouze bodem v digitálním zaměřovači. Pokud tento stav přijmeme jako technologický standard a budeme ho konzumovat jako formu online obsahu, dojde k totální degradaci etických pravidel vedení války. Disponujeme zbraněmi budoucnosti, ale způsob jejich využití nás vrací k nejbrutálnějším metodám historie.

Lze současný stav klasifikovat jako globální konflikt? Pokud světovou válku definujeme zapojením více kontinentů a mocenských bloků, pak odpověď zní: Ano. Konflikt na Ukrajině už dávno přerostl hranice dvou států a stal se kolbištěm, kde se střetávají zájmy světových mocností.

Klíčovým zlomem je zapojení KLDR. Přítomnost tisíců vojáků z Pchjongjangu na evropské půdě definitivně mění regionální válku v globální střet. Severokorejský režim dodává Rusku „živou sílu“ výměnou za technologie a suroviny, čímž propojil bezpečnostní situaci v Evropě s nestabilitou v Asii.

Zároveň se zformovala fungující technologická osa. Íránské drony, severokorejská munice a ruské finance vytvořily válečný stroj, který dokáže dlouhodobě vzdorovat západním sankcím. Tato spolupráce diktátorských režimů ukazuje na vznik nového mocenského bloku, který se otevřeně staví proti demokratickému světu.

Válka navíc probíhá i na tzv. hybridní frontě. Útoky na kritickou infrastrukturu zemí NATO, masivní kybernetické kampaně a šíření dezinformací v Evropě probíhají už roky. Fyzická fronta na Ukrajině je tak jen nejviditelnější částí širšího konfliktu, který už dávno zasáhl i naše území.

Vedení NATO v Bruselu definitivně opustilo strategii opatrného vyčkávání. Generální tajemník Aliance označil přítomnost severokorejských jednotek v Evropě za „nepřípustnou eskalaci“, která vyžaduje přímou odpověď. Aliance proto aktivovala plány rychlého nasazení na svém východním křídle a v Pobaltí zvýšila početní stavy jednotek na nejvyšší úroveň od konce studené války.

Uvnitř NATO se však prohlubuje spor o to, jak na tuto novou osu agresorů reagovat. Zatímco Polsko a pobaltské státy volají po přímém zapojení západních instruktorů do výcviku na ukrajinském území, některé západní metropole se stále obávají jaderného vydírání Moskvy. Analýza Aliance z poloviny února 2026 varuje, že Putin testuje jednotu NATO právě skrze zapojení svých spojenců (KLDR a Íránu) – pokud Aliance neukáže sílu teď, riskuje, že Rusko napadne členský stát v domnění, že článek 5 o kolektivní obraně zůstane jen na papíře.

V armádních kuloárech se začíná otevřeně mluvit o scénáři, který byl ještě před pár lety nemyslitelný: vyhlášení stavu ohrožení státu. Pokud by se bezpečnostní situace v Evropě dál dramaticky zhoršovala, má vláda k dispozici ústavní nástroje, které zásadně mění život každého občana.

Prvním zásahem by bylo citelné omezení svobod. Stát získává pravomoc omezit svobodu pohybu nebo zakázat shromažďování osob v určitých oblastech. Cílem je zajistit plynulost přesunů armády a ochranu kritické infrastruktury, jako jsou elektrárny nebo komunikační uzly.

Dále může být zavedena pracovní povinnost. Pokud by situace vyžadovala například urychlenou stavbu opevnění, pomoc v přetížených nemocnicích nebo zajištění logistiky, stát má právo vás povolat k výkonu práce. Civilní profese se tak v momentě mohou stát součástí obranného úsilí země.

Co se týče mobilizace, ta by v první fázi nezačala masovým odváděním všech práceschopných. Armáda ČR by se zaměřila na aktivní zálohy a vybrané specialisty. Přednostně by byli povoláni lidé z oborů IT, zdravotnictví nebo dopravy, kteří jsou klíčoví pro chod moderní armády a státu v krizi.

Posledním bodem je možnost využití věcných prostředků. Zákon umožňuje státu dočasně zabavit nebo využít váš soukromý majetek, například automobily, těžkou techniku nebo nemovitosti, pokud jsou nezbytné pro potřeby obrany státu.

Máme poslední vteřiny na to pochopit, že mír není přirozený stav, ale výsledek neustálé obhajoby hodnot, na kterých stojíme. Svoboda není samozřejmost, kterou jsme zdědili navždy, je to privilegium, které musíme být ochotni bránit i za cenu vlastního pohodlí. Pokud dnes necháme Ukrajinu vykrvácet pro iluzorní klid u benzínek a levnější plyn, zaplatíme cenu, kterou si dnes v našich vyhřátých domovech nedokáže nikdo představit.

Agresor, kterého dnes nezastavíme, se nezastaví sám. Pouze si vezme naše zdroje a použije je proti nám v dalším kole, které už se bude odehrávat na našich hranicích. Tentokrát už nebude žádný Marshallův plán, který by nás z trosek tahal, ani žádná vzdálená velmoc, která by přišla zachránit Evropu před ní samotnou. Tentokrát v tom budeme sami, tváří v tvář následkům vlastního váhání. Historie se nás nebude ptát, jestli jsme byli unavení z války, bude se nás ptát, co jsme udělali, když byl ještě čas katastrofě zabránit.

Zdroje: eurozprávy, wikipedia (1.sv), wikipedia (2.sv), e15