Nicholas Winton zachránil 669 dětí, o svém činu ale mlčel neuvěřitelných 50 let

Psal se prosinec roku 1938 a Evropa se nacházela v podivném bezčasí mezi Mnichovskou dohodou a neodvratně se blížícím válečným konfliktem. Devětadvacetiletý Nicholas Winton, v té době úspěšný londýnský makléř s německo-židovskými kořeny, měl v plánu jediné: odjet na lyžařskou dovolenou do Švýcarska. Už měl sbaleno, když mu zazvonil telefon. Na druhém konci byl jeho přítel Martin Blake, který v Praze pracoval pro Britský výbor pro uprchlíky z Československa.

„Nelyžuj, přijeď raději do Prahy. Mám tu pro tebe důležitější úkol,“ řekl Blake. Winton, poháněný instinktem a jistou dávkou dobrodružství, změnil plány. Netušil, že toto rozhodnutí ovlivní osudy tisíců lidí a vytvoří jeden z nejsilnějších humanitárních příběhů 20. století. Po příjezdu do Prahy se ubytoval v hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Zatímco v kavárně hotelu Alcron popíjel kávu a sledoval německé agenty, v terénu viděl mrazivou realitu: uprchlické tábory v Sudetech přetékající lidmi, kteří věděli, že pro ně v nacistickém Německu není místo.

Winton si všiml jedné zásadní věci. Mezinárodní pomoc se soustředila na dospělé, intelektuály a politiky. O děti se nikdo systematicky nestaral. Rozhodl se jednat na vlastní pěst. Nicholas Wertheim, jak se tehdy rodina jmenovala, než si z protestu proti nacismu změnila jméno na Winton, prostě nemohl jen nečinně přihlížet.

Winton nebyl sentimentální snílek. Byl to muž čísel a faktů. Svou záchrannou misi nevedl jako charitu v klasickém smyslu slova, ale jako precizně organizovaný projekt. „Pokud se věnujete charitativní práci, musíte být velmi tvrdí. Musíte to chápat jako byznys,“ prohlásil o desítky let později. Tento pragmatismus byl klíčový. Emoce by ho v té době paralyzovaly.

Musel čelit dvěma obrovským překážkám: britské byrokracii a nacistické lhostejnosti. Britská vláda sice povolila vstup nezletilým uprchlíkům, ale stanovila drakonické podmínky. Pro každé dítě musel Winton v Británii najít pěstounskou rodinu, která se o něj postará do 18 let, a za každé musel složit kauci 50 liber (v dnešních cenách zhruba 70 000 Kč) pro případnou repatriaci.

Zatímco jeho spolupracovníci v Praze  Trevor Chadwick a Doreen Warrinerová shromažďovali seznamy dětí a jednali s gestapem, Winton v Londýně rozjel marketingovou kampaň. Přes den pracoval na burze a večery trávil psaním dopisů, falšováním víz a inzerováním v novinách Picture Post. Hledal rodiny, které by byly ochotny přijmout cizí dítě z neznámého Československa. Tato „papírová válka“ byla stejně důležitá jako samotné vlaky; bez správného razítka by žádné dítě hranice nepřekročilo.

Mezi březnem a srpnem 1939 odjelo z Prahy celkem osm vlaků. Na jejich palubě bylo 669 dětí. Většině z nich bylo mezi pěti a patnácti lety. Každé mělo na krku kartonovou visačku s identifikačním číslem a malý kufřík s nejnutnějšími věcmi. Identita dětí se smrskla na čísla v seznamech, která však znamenala jediné - naději na přežití.

Svědectví přeživších, jako byl Thomas Graumann nebo Věra Gissingová, shodně popisují tísnivou atmosféru pražského hlavního nádraží. Rodiče se snažili zachovat klid. Matky neplakaly, aby své děti nevyděsily. Slibovaly jim, že jedou na „prázdniny do Anglie“ a že se brzy uvidí. Skutečnost byla taková, že pro 90 % těchto dětí to bylo poslední objetí, které kdy od svých rodičů dostaly.

Winton musel být imunní vůči prosbám zoufalých rodičů, kteří mu nabízeli úplatky nebo bedny plzeňského piva, jen aby se jejich dítě dostalo na seznam. Musel se držet čísel a rodin, které v Británii skutečně existovaly. Mnoho dětí si tehdy myslelo, že jedou na dobrodružný výlet. Renate Collins, které bylo tehdy šest, vzpomínala, že si myslela, že jede na hezké prázdniny do Walesu. Pravdu o osudu svých rodičů se dozvěděla až o mnoho let později.

Osudný den nastal 1. září 1939. Na nástupišti v Praze stála největší skupina dětí – celkem 250 malých pasažérů. Vlak byl připraven, kufry naloženy. V ten samý okamžik však německá vojska překročila hranice Polska. Vypukla druhá světová válka.

Nacistické úřady okamžitě zablokovaly všechny hranice. Vlak s 250 dětmi nesměl odjet. Děti musely vystoupit a vrátit se ke svým rodinám. Nicholas Winton tuto událost do konce života označoval za největší tragédii svého projektu. „Žádné z těch 250 dětí už o sobě nikdy nedalo vědět,“ říkal s hlubokým smutkem. Téměř nikdo z těchto dětí nepřežil holokaust. Zmizely v plynových komorách stejně jako většina rodičů dětí, které měly to štěstí a odjely v předchozích transportech.

Winton se po vypuknutí války pokoušel psát i americkému prezidentu Rooseveltovi, aby USA přijaly další dětské uprchlíky. Amerika však mlčela a nechtěla se do „problémů kdesi v Evropě“ zapojovat. Nicholas si uvědomil, že jeho mise v této podobě skončila. Narukoval nejprve k sanitce a poté do RAF jako instruktor létání. Po zbytek války sloužil své zemi, zatímco o své pražské misi nikomu neřekl ani slovo.

Nicholas Winton nebyl člověk, který by toužil po slávě. Po válce se oženil s Dánkou Grete Gjelstrup, kterou potkal v Paříži při práci pro mezinárodní banku. Společně se usadili v Berkshire, založili rodinu a Nicholas se věnoval charitě v rámci své komunity – mimo jiné vedl místní pobočku organizace Mencap. O své roli při záchraně 669 životů se nezmínil ani své manželce. Považoval to za uzavřenou kapitolu, kterou navíc vnímal jako nedokončenou kvůli ztrátě posledního vlaku.

Teprve v roce 1988, téměř po padesáti letech, Grete při úklidu půdy objevila starý kožený kufr. Uvnitř našla kompletní dokumentaci: seznamy dětí, adresy pěstounských rodin a korespondenci s úřady. Když se Nicholase zeptala, co to znamená, jen pokrčil rameny: „To je z té doby v Praze. Chtěl jsem to vyhodit.“

Grete dokumenty předala historičce Elizabeth Maxwellové. Příběh se dostal do redakce BBC a vyvrcholil v pořadu That’s Life!. Winton byl pozván do studia jako řadový divák, sedící vedle své ženy. Moderátorka Esther Rantzenová začala číst z jeho deníku. Poté se zeptala: „Je tady v publiku někdo, kdo za svůj život vděčí Nicholasu Wintonovi?“ Kolem Nicholase se postavily desítky dospělých lidí. Šedovlasí muži a ženy se slzami v očích tleskali starému pánovi, který vedle nich seděl naprosto v šoku. Byl to moment, který dojal miliony diváků a z Nicholase udělal globální symbol lidskosti.

Dnes, v roce 2026, si připomínáme nejen Wintonovy činy, ale i jeho nesmrtelný odkaz. Nicholas se dožil neuvěřitelných 106 let a do konce života zůstal čilý. Když oslavoval stovku, proletěl se v ultralightu, který pilotovala dcera jednoho ze zachráněných chlapců. Byl to muž, který miloval život a zajímal se o to, kým se „jeho děti“ staly, spíše než o medaile na své hrudi.

Vliv jeho činu se měří v generacích. Z 669 zachráněných dětí se stala „Wintonova rodina“, která dnes čítá přes 6 000 potomků rozesetých po celém světě. Patří mezi ně slavní režiséři jako Karel Reisz, genetici, básníci i politici jako Lord Alf Dubs. Ti všichni existují jen díky tomu, že jeden mladý makléř v roce 1938 zrušil lyžování. Lisa Midwintrová, jedna ze zachráněných, nedávno v Londýně prohlásila: „Tento příběh nikdy nezemře, protože mám své děti a svou rodinu.“

Wintonův odkaz je v České republice silnější než kdy dříve. V Praze na hlavním nádraží stojí jeho socha se dvěma dětmi, na Kleti po něm pojmenovali planetku a v pražských Holešovicích byla nedávno slavnostně otevřena ulice Nicholase Wintona. V Brněnci u Svitav, v areálu bývalé Schindlerovy továrny, vzniklo Muzeum přeživších, které loni navštívil i Wintonův syn Nick. Přijel se podívat na místo, kde se symbolicky proplétají osudy dvou největších zachránců naší historie.

Nicholas Winton nebyl světec. Byl to člověk s chybami, vášnivý elitní šermíř, pilot a muž, který věřil v etiku víc než v náboženství. „Věřím v dobrotu, laskavost, lásku a čestnost. Kdyby všichni věřili v etiku, neměli bychom žádné problémy,“ říkal. Jeho životní filozofie byla prostá: pokud něco není naprosto nemožné, pak musí existovat způsob, jak to udělat.

Jeho příběh nás učí, že v dobách nejtemnější beznaděje může jednotlivec změnit svět. Nečekal na schválení vládami, nečekal na ideální podmínky. Prostě vstal od pracovního stolu a šel dělat jinou práci – tu, kterou nikdo jiný dělat nechtěl. „Jeden člověk může změnit věci k lepšímu,“ říká dnes jeho syn Nick.

Když dnes procházíme kolem památníku „Rozloučení“ na pražském hlavním nádraží, vzpomínáme na skromného muže v brýlích, který nám ukázal, že hrdinství není o velkých slovech, ale o vyplněných formulářích, zaplacených kaucích a odvaze neuhnout pohledem, když se děje bezpráví. Nicholas Winton sice fyzicky odešel v roce 2015, ale v každém úsměvu jeho „vnuků a pravnuků“ žije dál. Je to připomínka, že i v tom největším marasmu dějin se vždy najde někdo, kdo rozsvítí světlo.

Zdroje: Wikipedia, iRozhlas, theguardian, christnet, hmd.org.uk, novinky, ČT24, pamět národa,