Mnichovský masakr Petra Macinky. Školení Hillary Clintonové, nebo národní ostuda v přímém přenosu?

Zapomeňte na uhlazené fráze, neupřímné úsměvy u kanapek a nekonečné ladění čárek v závěrečných deklaracích. Mnichovská bezpečnostní konference, tenhle každoroční summit „vyvolených“ v luxusních kulisách hotelu Bayerischer Hof, měla letos dostat studenou sprchu. Postaral se o ni Petr Macinka. Šéf Motoristů a ministr zahraničí tam nevtrhl jako další figurka na diplomatické šachovnici, ale jako politické demoliční komando. Odchovanec Klausova institutu nehodlal hrát podle not bruselských nebo washingtonských elit. Místo „konstruktivního dialogu“ zvolil metodu politického punku a bouchnutí do stolu, které probralo i ty nejunavenější delegáty v zadních řadách.

Rozdělený svět, heroický výkon, nebo národní ostuda? To, co následovalo, nebyla diskuse, ale totální mezinárodní přestřelka. Macinka rozkopl mraveniště a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Pravicová euforie zachvátila americké konzervativce a lidi kolem Trumpa. Ti nadšeně tleskají „českému buldozeru“, který se nebál pojmenovat věci pravými jmény přímo do očí Hillary Clintonové. Václav Klaus starší jen spokojeně pokyvuje – jeho žák právě v praxi předvedl, jak se dělá suverénní politika bez servítků a zbytečného klanění se mocným. Na druhé straně panuje absolutní domácí zděšení. Česká opozice a liberální tábor jsou v těžkém šoku. Mluví se o „mezinárodním trapasu století“ a o tom, že Macinka udělal z prestižního summitu vesnickou tancovačku. „Slepičinec v Lize mistrů,“ ozývá se z kuloárů Sněmovny spolu s požadavky na okamžité vysvětlení a rezignaci.

Největší mela vypukla na panelu, kde Petr Macinka vyfasoval místa vedle nejtěžších vah světového liberalismu – bývalé americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové a polského šéfa diplomacie Radosława Sikorského. Zatímco sál čekal na diplomatické vyprávěnky, Macinka tam hodil granát. Bez obalu začal pálit do „woke“ šílenství, cancel culture a klimatického alarmismu. Označil Donalda Trumpa za jedinou logickou obranu proti progresivistické revoluci, která podle něj rozkládá Západ zevnitř.

Hillary Clintonová, zvyklá na uctivé přikyvování evropských ministrů, tohle nedala. V emocích vypěnila a pokusila se Macinku umlčet morálním apelem: „Na Ukrajině lidé umírají na frontě, aby zachránili svou svobodu, a vás trápí dvě pohlaví?“ Byl to útok na komoru, pokus udělat z českého ministra malicherného křupana, který řeší záchodky, zatímco vybuchují rakety. Jenže Macinka neucouvl ani o milimetr. Místo aby se začal omlouvat a koktat o lidských právech, vystřelil kontr, který Clintonovou definitivně vytočil. Odsekl, že pomoc Ukrajině je jedna věc, ale zneužívat ji jako beranidlo pro progresivistickou agendu a „genderovou revoluci“ je věc druhá. Odmítl roli unylého panáka a na férovku jí vmetl, že lidé na Ukrajině bojují za svou nezávislost, ne za pochybné sociální experimenty Západu. Tenhle moment okamžitě odpálil internetovou nálož. Zatímco v sále panovalo ledové ticho, na amerických sociálních sítích vypuklo šílenství. Fanouškovské profily rodiny Trumpových a „MAGA“ scéna začaly masivně sdílet video, jak „neznámý český buldozer vymazal Hillary“. Pro Macinku je to absolutní triumf – za jediný večer se stal pro miliony lidí globálním symbolem odporu proti elitám. Pro jeho odpůrce je to však definitivní potvrzení, že český ministr zahraničí nepatří na bezpečnostní konferenci, ale do toxických bažin sociální sítě X.

Jestli byl střet s Hillary Clintonovou emocionální bitvou o hodnoty, debata s polským ministrem Radosławem Sikorskim se zvrhla v brutální politickou popravu v přímém přenosu. Macinka se pokusil hrát kartu „lidového hrdiny“ a začal pálit do Bruselu. Napadl Evropskou unii za její údajný demokratický deficit a omlátil Sikorskému o hlavu, že eurokomisaře nikdo nevolí a Evropský parlament je jen bezzubá diskusní skupina bez práva navrhovat zákony. Chtěl vypadat jako ten, kdo brání suverenitu, ale místo toho si naběhl na vidle. Sikorski, starý diplomatický vlk, ho nechal vymluvit a pak ho s ledovým klidem, bez jediného zvýšení hlasu, totálně rozmontoval. „Pane ministře, ve vaší zemi občané ministry taky přímo nevolí. Jsou jmenováni. Stejně jako komisaři,“ vmetl mu do tváře. V tu ránu bylo po debatě. Macinka, který se snažil poučovat o demokracii, dostal od Poláka veřejnou lekci z ústavního práva pro základní školy. Jak později trefně zahlásil Marian Jurečka: Sikorski si Macinku prostě „namazal na chleba“ a nechal ho tam stát jako žáčka, co nepřišel připraven na zkoušku.

Tato poznámka ale Macinku musela pálit mnohem víc, než dával najevo. Sikorski totiž nevědomky (nebo možná velmi dobře vědomě) trefil nejcitlivější nerv české vládní krize. Macinka se v Mnichově oháněl demokracií a volbami, zatímco doma v Praze hraje nedůstojnou přetlačovanou s Hradem. Snaží se do vlády protlačit Filipa Turka, kterého mu prezident odmítá jmenovat právě s odkazem na ústavní hodnoty a respekt k právu. V Mnichově tak Macinka neřešil jen Brusel, řešil si tam mindrák z Prahy. Snažil se dokázat, že on je ten, kdo má mandát, ale Sikorski mu jedinou větou připomněl realitu: v parlamentní demokracii o jmenování ministrů nerozhoduje ulice ani počet lajků na Facebooku, ale ústavní procesy. Byla to lekce z pokory, kterou Macinka zjevně nečekal, a jeho následné křečovité vysvětlování, že „on má k voličům blíž“, působilo v sále plném špičkových diplomatů jako čiré zoufalství.

Abychom pochopili, proč se Petr Macinka v Mnichově choval jako odjištěný granát, musíme se vykašlat na vznešené řeči o geopolitice a podívat se do hnilobných bažin české vnitropolitické scény. Macinka do Bavorska neodjížděl jako sebevědomý státník, ale jako zahnancý pes, kterému na Pražském hradě právě přibouchli dveře před nosem. Prezident Petr Pavel mu s definitivní platností hodil na hlavu jmenování Filipa Turka ministrem a udělal z Macinkových ambicí cár papíru. Celý tenhle tyátr byl navíc okořeněný skandálním únikem SMS zpráv, které Hrad bez obalu označil za pokus o vydírání. Macinka se ocitl v koutě, ponížený a politicky zablokovaný. A tak si do Mnichova nepřijel pro shodu, ale pro pomstu. Když tam před šokovaným publikem vykládal, že „fašismus už 80 let neexistuje“ a je to jen prázdná nálepka pro urážení oponentů, nebyl to akademický exkurz do historie. Byla to agresivní obhajoba Filipa Turka.

Macinka se pokusil v přímém přenosu smazat Turkovy kontroverze s nacistickou symbolikou a starými fotkami. Snažil se světu namluvit, že pokud někdo vidí v hajlování nebo sbírání nacistických cetek problém, je to jen „liberální fašista“, co neumí diskutovat. Mnichovský panel tak zneužil jako osobní terapeutické sezení a platformu pro očištění svého politického koně, kterého mu doma nechtějí pustit ke korytu. Byl to jasný a mimořádně drzý vzkaz doručený přímo z Mnichova na Pražský hrad: „Když mi nebudete hrát podle mých pravidel doma a blokujete mi Turka, tak já vám udělám takovou ostudu na mezinárodní scéně, že si to za rámeček nedáte.“ Macinka vsadil všechno na jednu kartu – ukázat se jako neřízená střela, kterou je lepší si nepohněvat. Výsledkem je ale jen to, že zatímco on si léčil své zraněné ego, pověst české diplomacie v Mnichově krvácela v přímém přenosu.

Zatímco Macinka si v Mnichově užíval svých patnáct minut světové slávy, doma v Česku se odbrzdila stavidla politické nenávisti. Domácí scéna na něm nenechala nit suchou a útoky nešly po obsahu, ale rovnou po integritě. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) si nebral servítky a sypal z rukávu fotbalové urážky: „Udělal ze sebe truhlíka z okresního přeboru. Fakt jsem nemyslel, že ministr zahraničí zaplaví diskusi na prestižní konferenci takovým slepičincem,“ nechal se slyšet. Podle něj Macinka nepatří na hřiště mezinárodní politiky, ale s ostudou „definitivně do kabiny“. A nebyl sám. Vít Rakušan bez obalu mluvil o „mnichovském trapasu“ a mizerné vizitce pro celou zemi. Marek Ženíšek (TOP 09) zašel ještě dál a vytáhl nejtěžší kalibr české politické bizarnosti – přirovnal Macinkův výstup k legendárnímu „chilskému peru“ Václava Klause. Podle opozice Macinka prostě neunesl tíhu okamžiku a místo diplomacie předvedl lekci z arogance a nevědomosti, za kterou mu Sikorski právem „namazal na chleba“.

Jenže v tomhle příběhu figuruje ještě jeden stín, který se nad Mnichovem vznášel jako temný mrak – Václav Klaus. Právě jeho postava dává celému tomuhle cirkusu ideový smysl. Zatímco se liberálové hroutili z ostudy, bývalý prezident si spokojeně mnul ruce. Prohlásil, že kdyby se Macinka s Clintonovou a Sikorskim nepohádal, tak by ho jako svého odchovance zásadně zklamal. Pro tuhle školu není cílem shoda, ale konflikt. Není cílem být oblíbený, ale být slyšet, i kdyby to mělo znamenat, že po vás budou v sále házet popelníky. Tím se celý tenhle bizarní kruh uzavírá. Macinka v Mnichově nepředváděl moderní diplomacii roku 2026. On tam vyvážel recyklovaný „klausismus“ v novém, dravějším a mnohem agresivnějším balení Motoristů. Byla to demonstrace politické síly pro domácí publikum, kde je mezinárodní pověst země jen vedlejší škodou v boji o voliče, kteří nenávidí Brusel. Macinka sice v očích elit skončil jako „truhlík z okresu“, ale pro své věrné se stal hrdinou, který se nebál říct „pravdu“ do očí těm nejmocnějším. A o nic jiného mu dost možná ani nešlo.

Kdo si myslel, že Macinka po návratu z Mnichova zaleze do kouta a bude se stydět, ten tuhle novou gardu české politiky vůbec nepochopil. Mnichov nebyl konec, byl to jen výstřel z pistole, který odstartoval totální válku o českou diplomacii. Marek Ženíšek (TOP 09) už nabil ostrou munici a na premiéra Andreje Babiše poslal interpelaci s názvem, který mluví za vše: „Ministr Macinka by měl sedět doma a nedělat ostudu.“ Je to vzkaz jasný jako facka. Opozice hodlá Macinku v parlamentu „sežrat zaživa“. Andrej Babiš sice svého ministra zatím drží, protože se mu Macinkův drsný styl hodí do krámu pro domácí voliče, ale i on hraje o všechno. Babiš potřebuje v Evropě vypadat jako pragmatický lídr, ne jako chovatel politického pitbulla, který kouše do kotníků Hillary Clintonovou. Otázka není, jestli mu dojde trpělivost, ale kdy se Macinkův „mnichovský punk“ stane pro Babiše příliš drahým luxusem, který ho začne izolovat od klíčových evropských spojenců.

A zatímco v Praze vře krev, Macinka se už balí do Varšavy. Slíbil, že se Sikorskim si to „vyříká“ znovu. Jenže pozor – Sikorski není žádný začátečník, kterého opijete rohlíkem a pár lajky na Twitteru. Pokud si polský ministr připraví další brutální lekci z politické reality a ústavního práva, může se Macinkův „šťavnatý“ styl změnit v hodně hořkou pachuť dřív, než stihne přejet české hranice. Varšava nebude diskuse u kávy, bude to test, jestli je Macinka skutečný státník, nebo jen hlučný provokatér, co po první ráně od profíka začne koktat. Jedno se mu ale upřít nedá: Petr Macinka dokázal nemožné. Vytrhl Čechy z letargie a donutil je, aby se po deseti letech unylých frází znovu hádali o zahraniční politiku tak, že u toho létají jiskry a urážky o slepičincích. Rozkopal ten sterilní diplomatický rybníček a ukázal, že i mezinárodní vztahy se dají hrát jako krvavý sport. Sice nás to stojí mezinárodní pověst a kolegové v EU si při pohledu na nás klepou na čelo, ale je to sakra osvěžující změna oproti těm bezpohlavním tiskovým zprávám, které nikdo nečte. I když je to jízda na tygrovi, která může skončit totálním nárazem do zdi.

Zdroje: TN.cz, ccn prima, iDnes, seznam zprávy, České noviny, Hospodářské noviny, zpravy.tiscali,