Hugo Haas miloval kokain a ženy. Bibi mu jeho neřesti v tichosti tolerovala

Hugo Haas nebyl jen hercem, byl ztělesněným symbolem, který definoval noblesu, břitký humor a evropskou eleganci první republiky. Pro tehdejší diváky, kteří se v přítmí kin utápěli v jeho hlubokém hlase a uhrančivém pohledu, představoval nedotknutelnou hvězdu a bonvivána, z něhož vyzařovalo neuvěřitelné charisma a světáctví. V očích veřejnosti byl mužem, který má vše – talent, slávu i přízeň nejkrásnějších žen své éry. Jeho tvář na plakátech byla zárukou úspěchu a jeho vtipy v kavárně na Národní třídě se stávaly legendami dříve, než u nich stačila vychladnout káva.

Jenže pod tímto nablýskaným povrchem filmového idolu se skrýval Haas jako muž mnoha tváří, pronásledovaný hlubokými stíny a vnitřní nejistotou. Zatímco na plátně rozdával smích, v soukromí sváděl marný boj se svými démony. Jeho životní příběh není jen kronikou uměleckých triumfů, ale také syrovým vyprávěním o sebezničující závislosti na bílém prášku, který mu měl dodávat odvahu, ale místo toho prohluboval jeho úzkosti. Byl to život protkaný nekonečnými milostnými avantýrami.

V tomto bouřlivém chaosu však stála jedna pevná a tichá síla – Marie „Bibi“ Haasová. Tato fascinující žena se rozhodla obětovat vlastní ambice, společenské postavení i mateřské štěstí, aby Huga udržela nad vodou, když se pod ním začal hroutit svět. Bibi nebyla jen manželkou slavného muže, byla jeho štítem proti nacistům, jeho oporou v emigraci a strážkyní jeho rozervané duše. Její oddanost neznala hranic, a to i ve chvílích, kdy ji Hugovy eskapády s jinými ženami a jeho drogové propady srážely na kolena.

Ve zlatých 30. letech nebylo v Praze nikoho, kdo by neznal jméno Hugo Haas. Jeho přítomnost v oblíbených kavárnách na Národní třídě byla událostí sama o sobě, stačilo, aby se usadil ke svému stolu, a prostor okamžitě zaplnil jeho hluboký smích a nekonečná zásoba břitkých židovských anekdot. Ženy v jeho bezprostřední blízkosti doslova ztrácely hlavu, fascinovány kombinací jeho intelektu, melancholie a neodolatelného lvího šarmu. Hugo si tuto kolektivní adoraci užíval plnými doušky a jeho postelí prošly ty nejzářivější hvězdy tehdejšího filmového nebe od dravé Adiny Mandlové až po osudovou Lídu Baarovou.

Žil životem rozervaného umělce, ke kterému v té době neodmyslitelně patřil i kokain. Tato nebezpečná droga mu sice dodávala potřebnou euforii a energii k přečkání nekonečných společenských večírků, ale její účinek byl zrádný. Bílé štěstí, jak se tehdy kokainu přezdívalo, u něj fungovalo jako katalyzátor skrytých děsů. Drasticky prohlubovalo jeho úzkostné stavy, melancholii a chorobnou hypochondrii, kterými Haas trpěl už od raného mládí. Za maskou vtipkujícího baviče se tak často skrýval člověk paralyzovaný strachem z nemocí, smrti a vlastní nedostatečnosti, který se marně pokoušel utéct před realitou.

Do tohoto zběsilého kolotoče večírků a vnitřních pádů vstoupila Marie von Bibikoff, zvaná Bibi, jako křehce vyhlížející dvacetiletá dívka s aristokratickými kořeny. Jejich osudové setkání zinscenoval sám Jan Masaryk, který v mladé baronese viděl nepopiratelný herecký talent a doufal, že ji Hugo umělecky povede. Haas v ní však našel něco mnohem vzácnějšího než jen žákyni nebo další milenku, našel v ní životní kotvu a morální kompas.

Bibi byla dostatečně inteligentní, aby velmi brzy pochopila, do jakého světa vstoupila. Věděla o jeho hlubokých slabostech, o neustálých záletech, které se ani nesnažil skrývat, i o tom, že bílý prášek má v jeho životě často prioritní místo před klidnou domácí večeří. Přesto, nebo možná právě proto, se rozhodla neustoupit. S tichou noblesou a neuvěřitelnou vnitřní silou přijala roli jeho ochránkyně, která mu byla ochotna odpustit cokoli, jen aby ho udržela naživu a v bezpečí před světem i před jím samotným.

Manželství s Hugem Haasem nebylo pro Bibi ani v nejmenším procházkou růžovým sadem. Byl to spíše neustálý a vyčerpávající tanec na ostří nože. Zatímco Hugo navenek zářil jako nedotknutelná celebrita a středobod každé společnosti, Bibi v ústraní vykonávala mravenčí práci. S neuvěřitelnou trpělivostí organizovala jejich každodenní existenci, tlumila dopady jeho nálad a s kamennou tváří tolerovala jeho veřejné i tajné nevěry. Postupem času se pro něj stala mnohem víc než jen manželkou, byla jeho osobní psychoterapeutkou, vyjednavačkou a jedinou osobou, před kterou mohl odložit masku sebevědomého lva salonů a ukázat svou pravou, zranitelnou a často vyděšenou tvář.

Tato její bezmezná oddanost byla podrobena té nejkrutější zkoušce v únoru roku 1939. Atmosféra v Praze houstla a nad Haasem, jakožto prominentním Židem a antifašistou, se začala stahovat mračna. Po nuceném a ponižujícím odchodu z Národního divadla, které pro něj znamenalo celý svět, a po sérii brutálních útoků nacistických přívrženců v pražských podnicích, byl Hugo psychicky i fyzicky na absolutním dně. Rozhodující moment nastal v jednom z jeho oblíbených barů, kde idylu přerušil německý důstojník. Ten na Haase bez varování vytasil zbraň a začal pálit s nenávistným pokřikem: „Židi ven!“ Hugo, paralyzovaný šokem a blížící se smrtí, v tu chvíli nebyl schopen pohybu.

Byla to právě Bibi, kdo v sobě našel nečekanou sílu a doslova ho vytáhl z bezprostředního nebezpečí smrti. Zatímco Hugo propadal apatii, ona s ledovým klidem, podpořeným svou šlechtickou neústupností a odvahou baronesy, vyrazila přímo do jámy lvové, do sídla gestapa. Tam, tváří v tvář nepříteli, rozehrála svou největší životní roli, aby vyjednala záchranná víza. Okamžik, kdy s předstíranou neohrabaností převrhla na nacistického úředníka kalamář s inkoustem, aby v nastalém zmatku a špíně zakryla fakt, že Hugo je podle tehdejších zvrácených zákonů nežádoucí, byl ukázkou zoufalého boje o holý život, v němž Bibi vsadila vše na jednu kartu, aby zachránila muže, kterého milovala.

Jejich syn Ivan byl v té době teprve šestitýdenní, bezbranné miminko. Osud mu do vínku přidal těžkou novorozeneckou žloutenku, která ho oslabila natolik, že každá fyzická námaha pro něj byla rizikem. Bibi se jako matka ocitla před nepředstavitelnou Sofiinou volbou: vystavit nemocné dítě brutální nejistotě tajných transportů, mrazivým nocím na útěku přes rozbouřenou a nepřátelskou Evropu a riskovat jeho téměř jistou smrt, nebo ho s krvácejícím srdcem nechat v Praze? Věřila, že ho svěřuje do bezpečných rukou švagrové Soni, a v hloubi duše se upínala k naději, že odloučení bude trvat jen pár měsíců, než se politická situace uklidní.

Zvolila druhou možnost – cestu bez dítěte. Tehdy však nikdo netušil, že se kola dějin roztočí k apokalypse, která válku protáhne na nekonečných šest let. Bibi tak prožila celé válečné období v americkém exilu s drásavým vědomím, že její jediné dítě vyrůstá tisíce kilometrů daleko, v zemi okupované nacisty, a co víc – že jako „maminku“ oslovuje cizí ženu.

Když se v roce 1946 rodina na americké půdě konečně shledala, očekávaná katarze se nekonala, místo ní přišlo kruté vystřízlivění. Sedmiletý Ivan svou biologickou matku vůbec neznal. Bibi pro něj byla cizí paní, která mluvila jiným jazykem a narušila jeho dosavadní svět, v němž byla jedinou jistotou teta Soňa. Ivan byl navíc sužován těžkou cukrovkou, která vyžadovala neustálou a disciplinovanou péči. Bibi se tak ze dne na den musela ujmout role pečovatelky, která vlastnímu synovi denně píchala injekce, zatímco v jeho očích viděla jen chlad a odtažitost.

V Americe, zemi neomezených možností, která však bývá k cizincům bez znalosti jazyka krutá, dokázal Hugo Haas nemožné. Proti všem předpokladům a navzdory svému silnému středoevropskému přízvuku se dokázal v dravém prostředí Hollywoodu prosadit nejen jako herec vedlejších rolí, ale především jako nezávislý tvůrce. Založil vlastní produkční společnost a v legendárních Chaplinových ateliérech, v nichž doslova dýchala historie světového filmu, začal točit svébytné, nízkorozpočtové snímky. Jeho cit pro drama a evropská estetika byly natolik uhrančivé, že jeho režijní styl a schopnost vyprávět silné příběhy „malých lidí“ s minimálními prostředky budily respekt i u takových velikánů, jakým byl Orson Welles. Haas se stal jedním z průkopníků nezávislého filmu, mužem, který si sám psal scénáře, sám režíroval a sám sháněl finance.

Jenže i v americkém exilu, obklopen leskem a slávou továrny na sny, zůstával Hugo oním starým, nepoučitelným Hugem z pražských kaváren. Jeho slabost pro krásné ženy se v 50. letech přetavila do profesionální i osobní fascinace blonďatou kráskou Cleo Mooreovou. Tato vnadná herečka se stala jeho múzou a Hugo ji s až okatou pravidelností obsazoval do hlavních rolí svých filmů, které byly často postaveny na kontrastu staršího, životem unaveného muže a mladé, provokující dívky. Jejich vztah se brzy stal veřejným tajemstvím, o němž si šeptali kolegové i novináři.

Bibi celou tuto hollywoodskou etudu sledovala zpovzdálí, s hlubokým smutkem, ale bez hlasitých scén. Zatímco její manžel trávil nekonečné hodiny na place a v nočních klubech po boku mladé blondýnky, ona na svých bedrech nesla veškerou tíhu emigrantského života. Byla to ona, kdo tvořil domov, spravoval rodinné finance a zajišťovala zázemí pro jejich nemocného syna. Její postoj k manželovým nevěrám byl fascinující a pro okolí těžko pochopitelnou směsí aristokratické hrdosti a tiché odevzdanosti. „Měla sice pěknou figuru, ale talent rozhodně ne,“komentovala později Cleo Mooreovou se suchým, až ledovým klidem.

Bibi totiž, na rozdíl od filmových kritiků, viděla hluboko pod povrch Hugova okázalého vystupování. Věděla, že jeho touha po neustálém obdivu, blescích fotoaparátů a společnosti krásných žen je jen zoufalým pokusem zahnat děsivé vnitřní démony. Hugo byl sžírán spalující vinou přeživšího. Nemohl zapomenout na fakt, že zatímco on v Hollywoodu pije šampaňské a buduje kariéru, jeho milovaný bratr Pavel a jejich otec zahynuli v nelidských podmínkách koncentračních táborů. Každá nová milenka, každá další sklenka a každý potlesk byly pro něj jen dočasným anestetikem, které mělo přehlušit ticho po těch, které v Evropě nechal napospas osudu.

Přestože se Haas koncem 50. let vrátil do Evropy, do rodného Československa se natrvalo vrátit nedokázal – až příliš ho děsila prázdná místa po lidech, které miloval. Smrt bratra Pavla pro něj byla otevřená rána, která krvácela při každém pohledu do zrcadla. Hugo byl mužem sžíraným „syndromem přeživšího“. Každé nadechnutí pro něj bylo připomínkou těch, kteří už dýchat nemohli. V Americe se cítil vykořeněný a zlomený. „Když jde herec do emigrace, je to jako když pianistovi useknou ruce,“ říkával s bolestí v hlase, vědom si toho, že ztratil své nejdůležitější nástroje – rodný jazyk a publikum, které mu rozumělo bez slov.

Muž, jehož celá rodina zmizela v dýmu a popelu plynových komor, našel svůj konec v banální, takřka tragikomické nehodě ve vlastní kuchyni. Prvního prosince 1968, v den, kdy se s Bibi vrátil z vánočního trhu a s úzkostí pozoroval vrány jako zlověstné posly konce, si dal vařit vajíčka. Unavený, sužovaný těžkým astmatem a srdeční chorobou, usnul v křesle. Voda vyvřela, plamen zhasl a malý byt zaplnil plyn a zplodiny. Hugo Haas, který přežil gestapo, útěk přes rozbouřený oceán i dravé konkurenční prostředí Hollywoodu, se udusil dýmem z připáleného jídla.

Bibi zůstala po této tragédii úplně sama, ale ani v této nejtěžší chvíli svou roli ochránkyně neopustila. Její život s Hugem, který kdysi s nadsázkou i hlubokou něhou popsala jako „jednu dlouhou svatební cestu“, sice formálně skončil, ale její oddanost sahala až za hrob. Přestože v tomto vztahu bylo v průběhu let mnohem více hořkých slz, tolerance k milenkám a tichého utrpení než klasické hollywoodské romantiky, Bibi nikdy nelitovala. Splnila i dojemný slib, který svému muži kdysi dala: nechala uspat jeho milovaného královského pudla Dodouška, aby Hugo „tam nahoře“ nebyl sám a mohl se s úsměvem dívat na svého věrného společníka. Sama Bibi pak žila dál s neuvěřitelnou důstojností celých jednašedesát let po manželově smrti. Dožila se 92 let, stále se šarmem baronesy, která věděla, že milovat velkého a rozervaného umělce znamená především umět v tichosti trpět a být mu andělem strážným i v časech, kdy on sám už dávno ztratil křídla.

Zdroje: wikipedia, reflex, dvojka.rozhlas, volny.cz