Macinka čte Rudé právo, Töpfer ho dorazil! Ministr zahraničí je k smíchu celé zemi

Když se v březnu 2026 vydal prezident Petr Pavel do Sněmovny, aby mluvil o odpovědnosti a bezpečnosti, zřejmě nečekal, že se místo státnické debaty ocitne v bizarní časové smyčce. Ministr zahraničí Petr Macinka a jeho věrný motoristický kumpán Filip Turek, toho času vládní zmocněnec pro Green Deal, se totiž rozhodli pro vlastní formu politického divadla.

Místo naslouchání hlavě státu zvolili „studium“ archivního tisku z éry, kdy se pravda vyráběla na zakázku v tiskárnách na Poříčí. Macinkovo teatrální listování Rudým právem z ledna 1989 mělo být zřejmě hlubokou provokací, ale v jeho podání působilo spíš jako projev žáka zvláštní školy, který se pod lavicí chlubí zakázaným časopisem. Tato „motoristická úderka“ tak světu jasně vzkázala, že jejich diplomatickým a klimatickým obzorem není budoucnost, ale zažloutlý papír plný normalizačních lží, kterým se tak rádi opájejí, zatímco zbytek země se snaží brát politiku aspoň trochu vážně. A jak trefně popsal politolog Jiří Pehe: Macinka lidem tím jen zase připomněl, že je arogantní hlupák.

Petr Macinka, onen proslulý stratég nočních SMS provokací, vytáhl archivní Rudé právo ze svého balíku materiálů s grácií veksláka, který právě pod kabátem nabízí digitálky s melodií nebo maďarské trvanlivé salámy. Než to udělal, potutelně se usmál na premiéra Babiše, jako by mu chtěl připomenout staré dobré časy. Ten se musel ve vládní lavici cítit jako v lázních – vždyť zatímco Macinka horlivě listoval, Babiš si mohl v duchu nostalgicky promítat časy, kdy v Maroku coby kádr Petrimexu budoval světlé zítřky a s kaviárem v ruce bojoval proti imperialismu.

Že Macinka ty „převratné“ články o odzbrojování socialistické armády horlivě ukazoval ministrovi obrany Jaromíru Zůnovi, je jen smutným a zároveň komickým potvrzením, že tahle vládní sestava má strategické myšlenky pevně ukotvené v roce 1989. Je to vskutku „profesionální“ přístup – řešit bezpečnost země v roce 2026 pomocí sedmatřicet let starého papíru.

Obrovská škoda, že v tu chvíli u nich v záběru neseděl i ministr kultury Oto Klempíř. Ten by jako někdejší „přínosný informátor“ Olda mohl do této akademické debaty vnést tu pravou estetiku fízlování a udávání, kterou v Rudém právu tehdy tak rádi oslavovali. Macinka se tak sice snaží hrát na velkého rebela, ale ve skutečnosti jen obklopil premiéra a jeho ministry jejich vlastním rodným listem, ze kterého čiší normalizační šeď a pach estébáckých kanceláří.

Když už se zdálo, že trapnost dosáhla svého absolutního vrcholu, přišel senátor Tomáš Töpfer s gestem, které Macinkovu šarádu definitivně proměnilo v tragikomedii. Ten totiž v Senátu věnoval panu ministrovi další výtisk Rudého práva, prý aby měl co číst, až příště u řečniště stanou jeho vládní kolegové – premiér Babiš nebo ministr kultury Klempíř. Töpfer tak s přesností pojmenoval Macinkovu novou politickou identitu: stal se z něj vládní archivář brakové literatury a sběratel ideologického odpadu, který se v modrých deskách od tabákového koncernu vyjímá asi stejně přirozeně jako Macinka ve funkci šéfa diplomacie.

Macinka se sice dušuje, že chce „sloužit lidu“ a smíchem mu prodlužovat život, ale zatím se mu daří jediné – prodlužovat agónii české politické kultury. Jeho výkon ve Sněmovně nebyl žádným „sofistikovaným názorem“ ani „narážkou na minulost“, byla to čistokrevná diagnóza člověka, který nedokáže unést tíhu úřadu, a tak se uchyluje k metodám ublíženého puberťáka.

Petr Macinka je fascinující úkaz, jako jediný ministr zahraničí v civilizovaném světě dokáže vypadat jako člověk, který si plete diplomatický pas s průkazkou do sběrných surovin a mezinárodní vztahy s diskuzí u pátého piva v motorestu. Sledovat ho, jak se s Rudým právem pod paží snaží o státnickou pózu, je jako pozorovat slepého navigátora, který má místo mapy jen starý jízdní řád ČSD z roku 1984 a diví se, že vlak už dávno ujel.

Mít Macinku ve vládě je v podstatě vzkaz světu, že česká diplomacie rezignovala na vizi a nahradila ji pubertální arogancí. Macinka se sice cítí jako král ironie, ale ve skutečnosti působí spíš jako tragikomická figurka z Retromuzea, která se snaží zakrýt vlastní názorovou prázdnotu listováním v komunistických lžích. Mezi ex-estébákem Klempířem (agent Olda), nostalgickým Babišem a generálem Zůnou je sice v té správné ideologické partě, ale pro zbytek země je to jen smutné potvrzení, že k řízení ministerstva mu stačí jediné: mít hroší kůži, sbírku starých novin a mozek zaseknutý v normalizační šedi.