Článek
Konec druhé světové války neznamenal mír a bezpečí pro všechny obyvatele Moravy. V ulicích moravské metropole se po osvobození rychle zdvihla vlna nenávisti. Byla to reakce na šest let nacistického teroru, udavačství a poprav v Kounicových kolejích. Brno bylo navíc těžce poškozeno bombardováním, kolabovala doprava i zásobování potravinami. 30. května 1945 padlo na brněnské radnici a v sídle Zemského národního výboru rozhodnutí. Německé obyvatelstvo muselo nedobrovolně a okamžitě pryč.
Napětí ve městě dál stupňovaly staré česko německé rozpory. Hlavní slovo měli komunističtí funkcionáři v čele s Otto Šlingem, Vladimírem Matulou a Josefem Kapounem. Silný nátlak vyvíjeli i dělníci z brněnské Zbrojovky, kteří se radikálním postojem podle pamětníků jen snažili zakrýt strach z obvinění z kolaborace.
Zatímco práceschopní muži museli zůstat v Brně na odklízení ruin, příkaz k okamžitému odchodu dostaly ty nejzranitelnější skupiny. Šlo o ženy, malé děti, staré lidi a nemocné. Podle nového výnosu dostali lidé na sbalení to nejnutnějšího jen pár minut, zbytek majetku museli nechat doma. Po celém městě vzniklo třináct sběrných míst v čele s Mendlovým náměstím. V noci ze 30. na 31. května se vytvořil obří průvod dvaceti až třiceti tisíc lidí, který vyrazil k rakouským hranicím.
Smrtící pochod bez vody, jídla a odpočinku
Ostrahu nekonečného průvodu obstarávali převážně ozbrojení dělníci ze Zbrojovky, Revoluční gardy a mladíci z Národní bezpečnostní stráže. Cesta po staré vídeňské silnici přes Modřice a Rajhrad se proměnila v chaos a utrpení. Tisíce lidí musely jít bez dostatku pitné vody, jídla i lékařské péče, navíc zesláblí po dlouhých letech války.
Lidé šli celou noc i následující den v horku a prachu. Podél silnice se brzy začaly objevovat odhozené věci a těžké kufry, které vyčerpaní lidé nedokázali dále nést. Kdo zkolaboval vyčerpáním, upadl nebo nestačil nastavenému tempu strážných, čelil brutalitě a bezohlednosti dozorců. Svědectví přeživších hovoří o fyzickém napadání, bičování gumovými hadicemi i o střelbě podél cesty.
Peklo v Pohořelicích a epidemie tyfu
První velkou zastávkou na trati se stalo jihomoravské městečko Pohořelice, vzdálené přibližně třicet kilometrů. Sídlo s tehdy třemi tisíci obyvateli nemělo šanci nápor zubožených lidí zvládnout. Úřady neměly připravené žádné ubytování ani zásoby. Lidé byli narychlo natlačeni do bývalého zajateckého tábora, prázdných skladů, stodol nebo jen tak na volné prostranství pod holým nebem.
V provizorních prostorách chyběla lůžka, čistá pitná voda i léky. V přeplněných barácích bez hygienického zázemí se okamžitě začaly šířit infekční nemoci, především epidemie skvrnitého tyfu a úplavice. V improvizovaném sběrném táboře denně umíralo několik desítek lidí, kteří byli bez obřadů pohřbíváni do hromadných hrobů. Situace se zcela vymkla jakékoli kontrole.
Dodnes nikdo neví přesný počet obětí
Přesný počet lidí, kteří během pochodu a pobytu v táborech přišli o život, zůstává už desetiletí otázkou. České policejní vyšetřování z devadesátých let dospělo k číslu necelých 1700 potvrzených obětí. Oficiální bilance vykazuje celkem 1 691 obětí, přičemž největší část podlehla infekčním nemocím, celkovému vyčerpání a podvýživě. Rakouské a sudetoněmecké prameny však mluví až o 4 140 mrtvých, včetně nezvěstných a nezdokumentovaných případů ubití podél cesty.
Podmínky na trase popisují pamětníci velmi odlišně. Zatímco němečtí přeživší vzpomínali na prožitá traumata a krutost dozorců, někteří čeští strážní události zlehčovali. Přímý pamětník z řad tehdejší Národní stráže Radovan Poděl po letech tvrdil, že o žádný pochod smrti nešlo, po cestě se nestřílelo a lidé v Pohořelicích umírali výhradně na tyfovou epidemii z přeplněných táborů.
Kromě Pohořelic byly v průběhu června zřízeny další pomocné tábory, z nichž nejznámější se nacházel na Mušlově u Mikulova. Celý tento improvizovaný systém táborů byl definitivně rozpuštěn až v průběhu července a srpna 1945, kdy byly zbývající zesláblé osoby převezeny do nemocnic a starobinců nebo odsunuty za hranice.
Cesta k vyrovnání s minulostí
Za odsunem brněnských Němců nestál jen nahromaděný vztek. Radikalizaci společnosti podporoval i sám prezident Edvard Beneš, který veřejně vyzýval k úplné likvidaci německé přítomnosti v republice.
Proti nekontrolovanému přílivu nemocných lidí bez prostředků protestovala rakouská diplomacie a překvapivě se proti akci postavilo i velitelství Rudé armády v Brně v čele s majorem Kovtunem. V průběhu června navíc muselo dojít k revizi a do Brna se mohlo vrátit více než čtyři tisíce neprávně vyvedených osob. Což byli hlavně lidé ze smíšených manželství, němečtí antifašisté a němečtí Židé navrácení z koncentračních táborů.
K přelomovému kroku se vedení Brna odhodlalo v roce 2015, kdy schválilo oficiální Deklaraci smíření a společné budoucnosti. Brno v něm vyjádřilo hlubokou lítost nad květnovými událostmi roku 1945 a odmítlo princip kolektivní viny. Dnes událost připomíná každoroční Pietní pochod smíření. Jeho účastníci procházejí celou trasu v opačném směru, tedy z Pohořelic zpět do Brna, jako symbolický pochod návratu.
Zdrje: Wikipedia, ČT24, iRozhlas, valecnehroby, Brněnský deník, seznam zprávy, volksgruppen, iRozhlas
