Článek
Ivan Luťanský vyrůstal na pražském Žižkově jako nejmladší ze tří dětí. Už od dětství vyhledával akci, pohyb a všechno, v čem bylo alespoň trochu adrenalin. Velkým vzorem pro něj byl jeho otec Štěpán. Jako podkarpatský učitel uprchl před maďarskou okupací do Sovětského svazu, kde ho místo vřelého přijetí čekalo zatčení a několik let v gulagu Pečorlag. Později bojoval v československé armádě a zúčastnil se těžkých bojů na Dukle. Příběhy o odvaze, válce a přežití v extrémních podmínkách v mladém Ivanovi vyvolaly obrovskou vášeň pro vojenství.
Sám sbíral uniformy, dýky, zbraně a nejrůznější armádní rekvizity. Po vzoru amerických vojáků si dokonce vyrobil vlastní kovovou identifikační známku, kterou nosil neustále na krku. Že to s armádní tematikou myslí vážně, dokazoval každý den. Pravidelně trénoval historický šerm, učil se střílet ze zbraní a propadl karate. Kolegové v divadelní rekvizitárně jen nevěřícně koukali, když holou dlaní přerážel cihly. S oblibou vymýšlel divoké žertíky s pyrotechnikou, pro svůj chlapecký šarm mu ale jakákoliv lumpárna prošla.
Otec sice chtěl mít ze syna elektromechanika, Ivan se ale divadelního snu nevzdal. Hned po dokončení vyučení se přihlásil na pražskou DAMU, kam byl okamžitě přijat. Dostal se do neuvěřitelně silného ročníku vedle Simony Stašové, Jany Paulové nebo Zdeňka Žáka.
Hvězda Národního divadla i pohádkový princ
Už během studií na vysoké škole občas hrál v Národním divadle v Praze a hned po absolutoriu v roce 1976 získal stálé angažmá v činohře. V Národním divadle okamžitě dostával velké role. Svou přirozeností, zdravým sebevědomím a obrovskou energií okouzlil režijní legendy typu Miroslava Macháčka nebo Evalda Schorma. Macháček mu napsal doslova na tělo roli Laerta v legendární inscenaci Hamleta, kde exceloval ve strhujícím šermířském souboji. Zahrál si Oresta v Aischylově Oresteii nebo Ferdinanda v Schillerových Úkladech a lásce.
Vedle náročných dramatických rolí na divadle si ho televizní režiséři oblíbili jako představitele pohádkových hrdinů. Pro generace diváků se zapsal do paměti jako Honza v Nezbedné pohádce, štolba Petr v inscenaci Jak se peče štěstí nebo princ v pohádce O ptáku Ohniváku. Objevil se také v úlohách drsných chlapíků ve filmových adaptacích románů Eduarda Štorcha Na veliké řece a Osada Havranů, kde ztvárnil postavu Kama. Jednou z jeho nejvýraznějších dospělých rolí byla titulní postava v televizní inscenaci Karel Hynek Mácha.
V soukromém životě působil jako neřízená střela. Žil naplno, ženy ho milovaly a on miloval je. Jeho první manželství se spolužačkou Irenou Kvěšovou vydrželo pouhý rok. Později našel štěstí po boku baletky Národního divadla Hany Nachtmanové, se kterou plánoval svatbu. Ještě před ní se ale rozhodl splnit si svůj velký cestovatelský sen.
Cesta do vietnamské džungle přes stranické známé
Luťanský byl celým svým srdcem dobrodruh, kterého nesmírně fascinoval Dálný východ, buddhismus a asijská bojová umění. Dlouho toužil navštívit Tibet a Čínu, jenže vycestovat do těchto zemí bylo za totality pro obyčejného československého občana neuskutečnitelným snem. Šance se naskytla náhle v létě roku 1983.
V Národním divadle tehdy pracoval na sekretariátu Ivo Kubeš, muž s úzkými vazbami na tehdejší moc. Jeho bratr Antonín Kubeš působil ve Vietnamu jako stálý zpravodaj Československé televize. Kubeš dokázal pro Luťanského vyřídit veškerá cestovní povolení za pouhých čtyřiadvacet hodin. Oficiálně se jel natáčet dokumentární materiál a poznávat spřátelenou asijskou zemi.
Jeho otec ho před cestou důrazně varoval. Dobře věděl, co obnáší život v Asii i v nesvobodných režimech, a prosil syna, aby nikam nejezdil. Ivan však varování neposlechl a v červenci 1983 odletěl do Hanoje. Z Vietnamu poslal mamince pohlednici, ve které nadšeně popisoval krásy přírody, exotiku i zážitek ze zemětřesení. Byly to však poslední řádky, které od něj rodina dostala. Dne 1. srpna 1983 v provincii Ha Tinh třicetiletý herci tragicky zahynul
Oficiální verze o nehodě džípu
Zpráva o jeho smrti byla pro veřejnost i kolegy šokem. Podle oficiální verze komunistických úřadů džíp kvůli selhání řízení narazil do stromu a Luťanského zavalil. Luťanský byl podle této zprávy jediným mrtvým.
Podezření vzbuzoval už rychlý převoz těla do vlasti za přísných bezpečnostních opatření. Úřady navíc rodině zakázaly nahlédnout do rakve a odmítly vydat ostatky k identifikaci s tím, že tělo zemřelého je majetkem státu.
Rodina se s tímto jednáním odmítla smířit. Hercův starší bratr Štěpán spolu s maminkou se vydali na Olšanské hřbitovy ještě před oficiálním pohřbem. Podplatili pětisetkorunou pracovnici pohřební služby, aby jim poodkryla prosklené okénko rakve.
To, co v rakvi uviděli, rodinu šokovalo. Luťanského obličej byl silně zmalovaný podle vietnamských pohřebních zvyků. V oblasti spánku měl však zasunutou kytičku, která zakrývala zřetelnou kruhovou díru v hlavě. Vzhled těla nenasvědčoval tomu, že by prošlo drtivým nárazem v automobilu, ale spíše připomínalo střelné zranění.
Místo nehody průstřel hlavy
Podezření rodiny rostlo s každým dalším dnem. Požádali proto o provedení soudní pitvy v Československu. Lékařka z pražské patologie sice potvrdila poškození spodiny lebeční a oficiálně konstatovala smrt v důsledku autonehody, jenže vůbec nezkoumala vnitřní orgány. Bratrovi Štěpánovi přiznala, že pouze administrativně potvrdila pitevní zprávu z Hanoje. Pokus přizvat k pitvě nezávislého lékaře ztroskotal na nátlaku z vyšších míst.
Velké otazníky zůstaly i nad osobními věcmi zesnulého. Z Vietnamu se vrátila část jeho výbavy, mezi níž byl i jeho oblíbený klobouk. Přímo za uchem měl průraz a stopy ožehnutí. Neoficiální zkoumání potvrdilo, že okolo otvoru se nacházejí mikroskopické stopy střelného prachu, což ukazovalo na výstřel z bezprostřední blízkosti. Fotografické důkazy z místa nehody se rovněž záhadně ztratily.
Přepadení obchodu a zametání stop ze strany StB
Léta pátrání na vlastní pěst dovedla bratra Štěpána k úplně jiné verzi příběhu. Podle svědectví se výprava v osudný den nacházela na prohlídce zemědělského družstva v provincii Ha Tinh, kde se zrovna vyplácely mzdy. Do areálu vtrhli dva ozbrojení místní bandité, kteří chtěli peníze ukrást. Ivan Luťanský se stal přímým svědkem přepadení.
Jako muž vychovaný v myšlenkách cti a skvěle vycvičený v karate se nedokázal na situaci nečinně dívat. Při přepadení se ozbrojeným útočníkům postavil a pokusil se je odzbrojit. Jeden z banditů ho však ze zálohy zasáhl dávkou ze samopalu. Informaci o zastřelení později potvrdili i další pamětníci a pracovníci patologie.
Proč komunistický režim utajoval pravdu? Vietnam byl spřátelený stát a do Československa proudily tisíce vietnamských dělníků. Zpráva, že oblíbeného českého herce zastřelili vietnamsčím gangsteři, by vyvolala obrovskou vlnu hněvu a rasového napětí. Státní bezpečnost proto narychlo vykonstruovala verzi o nehodě a celý případ uzavřela.
Zdroje: Wikipedia, blesk, cnn.iprima, reflex, vlasta, readzone, krajskélisty, iDnes
