Článek
Výsledkem je text, který je fascinující směsicí hněvu, konspiračních nálepek a především naprosté ztráty orientace v tom, kdo v této zemi vlastně drží otěže moci.
Tisíce lidí na Staroměstském náměstí
Realita sobotního odpoledne na Staroměstském náměstí se nesla v duchu klidné piety a sounáležitosti. Zhruba osm tisíc lidí si přišlo připomenout čtvrté výročí ruské invaze na akci, kterou podpořily organizace jako Paměť národa nebo Člověk v tísni. Namísto vyhrocených emocí Praha naslouchala vzpomínkám na padlé české dobrovolníky a sledovala prezidenta Petra Pavla, který se po svém projevu nebyl ochoten izolovat v bezpečné zóně, ale zamířil přímo mezi účastníky do davu k osobním diskusím. Celé shromáždění, doplněné o „Pochod zmizelé vlajky“ od Národního muzea, se soustředilo na téma odvahy a dlouhodobé budoucnosti Evropy, čímž vytvořilo důstojný a civilní rámec pro připomínku trvajícího konfliktu.
Prezident jako „terč“ a diplomatické faux pas
V první řadě Tarabová nešetří Petra Pavla. V jejích očích to není hlava státu, ale „kariérní komunistický rozvědčík“ a „válečný štváč“, který z Česka dělá terč. Je to klasická rétorika, která sází na emoce a strach. Když ale dojde na „odvážnou občanku“ (maminku Alenu), která prezidenta přerušila, Tarabová tleská. Pískot ostatních je pro ni „nepřijímáním opačného názoru“, zatímco její vlastní volání po „předvolání velvyslance Zvaryče na kobereček“ za pouhé zvolání „Sláva Ukrajině“ je zřejmě vrcholem demokratické tolerance. Diplomacie v jejím podání připomíná spíše disciplinární řízení ve škole než mezinárodní vztahy.
Ten trapný moment s vládní koalicí
Skutečný komediální vrchol však nastává v momentě, kdy se Tarabová pouští do kádrování domácí politické scény. S hlubokým opovržením cupuje „přístup k ukrajinizaci ČR vládní koalicí“, jen aby vzápětí jako hlavní viníky tohoto procesu jmenovala hnutí ANO a Motoristy sobě.
Tady už končí veškerá logika a nastupuje čistá politická fantasmagorie. Lenka Tarabová se totiž ocitla v pasti vlastní rétoriky. Pokud hnutí ANO a stranu Filipa Turka dnes cejchuje jako „tu zlou vládní moc“, pak buď trpí ztrátou paměti, nebo se nám snaží namluvit, že její dřívější ideoví spojenci přes noc zběhli k nepříteli.
Kritizovat Babišovo hnutí za „vládní rozmařilost“, zatímco se člověk snaží vypadat jako jediný spravedlivý bojovník proti systému, je disciplína hodná politického baviče, nikoliv seriózní komentátorky. Takhle razantně si pod sebou podříznout větev a zároveň na ní sedět, to vyžaduje skutečně unikátní talent pro politickou sebevraždu v přímém přenosu.
Poslední spravedliví, nebo jen hromadná ztráta paměti?
Jako jediné nezkažené spasitele Tarabová ve svém textu vykresluje poslanecký klub SPD a stranu PRO v čele s Jindřichem Rajchlem. Právě oni jsou prý ti jediní, kdo chce „zavírat kohoutky“ a provádět „razantní revize“. Jenže tady Lenka Tarabová narazila na ten nejtvrdší mantinel reality: strana PRO je totiž sama vládní stranou.
Tarabová s obrovským patosem hřímá proti „přístupu vládní koalice k ukrajinizaci“, jako by zapomněla, že její vlastní partaj sedí u onoho pomyslného stolu, kde se o těchto věcech rozhoduje. Kritizovat vládu za politiku, kterou její vlastní strana jako součást vládní moci spoluutváří, je buď projev extrémní naivity, nebo naprostý rozpad schopnosti vnímat politickou realitu.
Je to vskutku schizofrenní podívaná. Buď Tarabová bojuje proti „establishmentu“, do kterého ale Rajchlovo PRO už dávno patří, nebo se prostě tak zamotala do vlastních frází o „boji za národ“, že si ani nevšimla, že střílí do vlastního dresu. Označovat své vládní kolegy z ANO za viníky a zároveň se tvářit, že PRO s tím nemá nic společného, je politická ekvilibristika, která popírá základy logiky. Lenka Tarabová nám tak vlastně nechtěně vzkazuje: „Jsme ve vládě, ale tváříme se, že tam nejsme, abychom mohli dál nadávat těm ostatním.
