Článek
Málokdo by v malém klukovi z Kroměříže tehdy hledal budoucího nejvýraznějšího představitele protikomunistického odboje. Vyrůstal sice v tiskařské rodině plné knih, sám ale zpočátku směřoval k jinému povolání. Po pradědečkovi podědil zálibu v hlíně a toužil se stát hrnčířem. Kvůli tomuto snu se po základní škole přihlásil na odbornou keramickou školu v jihočeské Bechyni, kterou v letech 1958 až 1962 úspěšně vystudoval.
V 50.letech ale komunisté rodině všechno vzali. Krylovi patřili k váženým tiskařským rodům. Jejich tiskárna byla vyhlášená, vydávala sběratelské edice a spolupracovala s autory jako byli bratři Čapkové nebo Petr Bezruč. Všechno skončilo v roce 1950, kdy do podniku vtrhli komunisté.
Komunističtí funkcionáři se s rodinným majetkem a tradicí vůbec nemazlili. Místo běžného znárodnění přistoupili k totální likvidaci. Přímo před rodinou pak přivolaní dělníci rozmlátili funkční stroje a veškeré tiskařské vybavení. Zdevastované zařízení a zbytky cenných strojů bezohledně naložili a odvezli do šrotu.
Přišli o všechno. O práci, o majetek i o postavení ve společnosti. Úřady rodinu hned vystěhovaly do vlhkého suterénního bytu, kde museli začít znovu. Otce navíc v rámci komunistické akce 77 000 poslali na těžkou práci do výroby, která mu zničila zdraví. Zážitky z dětství v něm zanechaly celoživotní odpor ke komunistům. Po škole sice nastoupil do keramičky v Teplicích, ale čím dál víc ho to táhlo k hudbě a psaní.
Reakce na srpnovou okupaci a cesta do exilu
K hudbě se naplno vrátil až po odsloužení služby v Dobřanech u Plzně. Autoritám neustoupil ani na vojně, kde za utahování si z důstojníků pravidelně končil v base. Od roku 1966 se jeho písně začaly objevovat v rozhlase a první texty psal i pro jiné interprety.
Skutečný zlom přinesla noc na 21. srpna 1968. Když vtrhly do Československa armády Varšavské smlouvy, napsal svou nejslavnější píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Přesně vystihla atmosféru strachu a bezmoci. Z rozhlasového vysílání se šířila tak rychle, že během pár týdnů zlidověla. Komunistický režim ji proto brzy zakázal a zrušil i rozhlasovou hitparádu Houpačka.
V lednu 1969 mu ještě stihla vyjít stejnojmenná debutová deska. Nastupující normalizace ale postupovala rychle a Kryl si uvědomoval, že doma už svobodně hrát nebude.
V září 1969 odjel na festival do západoněmeckého Waldecku a domů už se nevrátil. Začátky v emigraci byly těžké. Neuměl německy a trpěl samotou. Rodičům ale v dopise psal, že chleba je všude o dvou kůrkách a ve světě se neztratí. Brzy se dokázal prosadit a získal stálou práci v redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově.
V exilu jel naplno. Skládal nové písničky, psal básně, kreslil a koncertoval pro krajany po celém světě. Jeho nahrávky se do Československa tajně pašovaly na magnetofonových páskách a nelegálně se kopírovaly. Přestože v Německu prožil dvacet let, o tamní občanství nikdy nepožádal, aby nepřišel o to československé.
Zradila ho láska i režim
V exilu se v roce 1973 poprvé oženil s Evou Sedlářovou, dcerou bývalého ředitele ústecké zoologické zahrady. Jejich manželství však ztroskotalo po pouhých dvou letech. Rozvod nesl písničkář naprosto tragicky. V rozhovorech otevřeně přiznával, že chtěl s Evou zestárnout. Ztrátu manželství pak prožíval jako osobní tragédii, jejíž následky v sobě nosil už napořád.
Klid a rodinné zázemí našel až o něco později u bankovní úřednice Marlene Bronsertové, se kterou začal žít v roce 1976. Ani po boku Marlene se z něj však ideální partner nestal. Během návštěv Prahy si začínal románky s často o mnoho mladšími ženami. S Marlene se nakonec oficiálně oženil až v únoru 1991 po patnáctileté známosti.
V exilu vystudoval dějiny umění a žurnalistiku na univerzitě v Mnichově a udržoval úzké kontakty s významnými postavami českého exilu, zejména s opatujícím benediktinem Anastázem Opaskem. Jeho život byl neustálým kolotočem mezi prací v rozhlase, psaním knih a koncertním turné.
Do Československa se mohl bezpečně vrátit až na samém sklonku roku 1989. Vracel se však za velmi smutných okolností, protože 30. listopadu přijel na humanitární vízum jen proto, aby stihl pohřeb matky Marie. Návrat provázely silné emoce i zaplněné sály. Zároveň tím ale začala etapa jeho největšího zklamání.
Hned v prosinci 1989 vystoupil na přeplněném pražském Václavském náměstí na balkónu Melantrichu, kde před statisíci lidí zazpíval státní hymnu po boku Karla Gotta. Tento krok si však sám sobě velmi brzy začal vyčítat a označil ho za svou obrovskou politickou chybu, protože Gott podle něj představoval tvář dřívějšího komunistického režimu.
Kritikem za každého režimu
Kryl věřil, že s pádem komunismu přijde nejen svoboda, ale i celková obroda společnosti. Realita budování nového státu ho však velmi rychle probrala z iluzí.
S nelibostí sledoval, jak se bývalí komunisté a estébáci mění v nové podnikatele a beztrestně přcházejí k majetkům. Odmítl mlčet a novou politickou garnituru začal kritizovat. Vydal ostré skladby jako Sametové jaro nebo Demokracie. Bez obalu v nich pojmenoval rozkrádání státu, morální úpadek a faleš nové doby. Kuponovou privatizaci označoval za nepromyšlený hazard bez pravidel, který podle něj lidi jen okrade.
Jeho výhrady mířily i do nejvyšších pater politiky. Neskrýval své velké zklamání z postojů a kroků prezidenta Václava Havla. Vyčítal mu, že se obklopil okruhem kamarádů, dopustil handlování o moc a opustil původní myšlenky listopadové revoluce. Kryl těžce nesl i to, že sám nebyl přizván k utváření nových poměrů a zůstal na vedlejší koleji.
Společnost toužila po optimismu a konzumu. Krylova varování a skepticismus jí ale v té době byly na obtíž. Bývalí přátelé ho začali odbývat s tím, že je jen zahořklý mrzout, kterému se zavděčí málokdo.
Poslední a vůbec největší ranou pro jeho citlivou duši se stal rozpad Československa na přelomu let 1992 a 1993. Rozdělení společného státu vnímal jako hrubé selhání politiků a zradu na občanech. Zůstal tak znovu úplně osamocený, nepochopený a vnímán jako cizinec ve vlastní zemi.
Náhlý konec hlasu, který předběhl dobu
Život ve stálém stresu a napětí jeho organismus nevydržel. Písničkáře zcela neočekávaně zradilo srdce. Podlehl náhlé srdeční příhodě 3. března 1994 v nemocnici v německém Mnichově, pouhých pár týdnů před svými padesátými narozeninami. Ještě dva dny před svou smrtí přitom plný energie pobýval v Praze.
Zpráva o jeho náhlém skonu zasáhla celou veřejnost. Zádušní mši v břevnovském klášteře sloužil jeho blízký přítel, arciopat Anastáz Opasek. Před branami kláštera v mrazu zpívaly tisíce lidí. Účast ústavních činitelů byla naprosto minimální a veřejnost to brala jako facku. Na pohřeb nedorazil ani prezident Václav Havel, což mnozí pamětníci a přátelé písničkáře dodnes vnímají jako obrovskou ostudu. Karel Kryl našel své poslední místo odpočinku na Břevnovském hřbitově v Praze, přestože si původně přál být pochován v Novém Jičíně.
Teprve s postupem let začala společnost a nová generace posluchačů naplno chápat hloubku jeho myšlenek, poctivost jeho postojů i neuvěřitelnou nadčasovost jeho poezie. Státních poct a oficiálního uznání se mu dostalo až s mnohaletým odstupem. Postupně byl zapsán do Síně slávy ceny Grammy, získal Cenu Františka Kriegla, medaili Za zásluhy i nejvyšší státní vyznamenání Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Pamětní desky, sochy a ulice pojmenované po něm dnes připomínají jeho odkaz v desítkách českých měst. V Kroměříži vznikla stálá a moderní expozice věnovaná jeho životu.
Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, seznamzpravy, novinky, pametnaroda, vlasta, novinky, nacr, blesk, Český rozhlas, cnn.iprima, irozhlas
