Článek
Vánoční svátky si v českých domácnostech už po desítky let neumíme představit bez legendární pohádky Tři oříšky pro Popelku. Kromě hlavní dvojice v ní diváky baví usměvavý a šarmantní princův pobočník Vítek. Muž, který na obrazovce vyváděl rošťárny a pomáhal princovi unikat před preceptorem, se jmenoval Jaroslav Drbohlav. Před kamerou rozdával úsměvy na všechny strany, v zákulisí se přitom potýkal s krutou realitou. Slibnou kariéru i osobní štěstí mu vzala těžká nemoc. Postupně ho obrala o milované divadlo, zrak a nakonec i o život v pouhých 38 letech.
Od knížek k filmu už v šesti letech
Přestože v jeho rodině žádní herci nebyli, k divadlu ho to táhlo odmalička. Rodiče byli inženýr a absolventka obchodní akademie, takže k showbyznysu měla rodina poměrně daleko. V rodině vyrůstalo šest dětí a byla to právě maminka, která v nich odmalinka pěstovala lásku k umění. Dětem předčítala světovou klasiku, prózu i poezii, a to dokonce často v originálních jazycích.
Ze všech šesti sourozenců ale nakonec u herectví zůstal jen on. Do slavného Dismanova dětského rozhlasového souboru dostal pozvánku už v mateřské škole. Byla to právě tato průprava, která mu pootevřela dveře ke světu filmu. Před kamerou stál poprvé už v šesti letech, kdy si zahrál v krátkém osvětovém filmu Buďme připraveni. Objevil se ve filmu Jurášek a v patnácti letech dosatl velkou příležitost ve snímku Kuřata na cestách. Právě tady si ho všiml režisér Václav Vorlíček a okamžitě poznal, že má obrovský talent. Tak začala spolupráce a velké přátelství, které vydrželo až do jeho předčasné smrti.
Z divadelních prken rovnou do pohádky
Po střední škole nastoupil na Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Na DAMU se potkal s mimořádně silným ročníkem. Mezi jeho spolužáky a přátele patřili Jana Šulcová, Viktor Preiss, Petr Štěpánek, Jiří Štěpnička, Oldřich Vízner, Ladislav Potměšil, Boris Rösner nebo Vítězslav Jandák. Už během studií si zahrál v Národním divadle, což jen potvrdilo jeho obrovský talent.
Po škole nastoupil v roce 1969 do libereckého Divadla F. X. Šaldy. Strávil tu pět let a odehrál velké dramatické role. Později se vrátil zpět do hlavního města a stal se stálým členem tehdejšího Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, dnešního Švandova divadla na Smíchově, přičemž příležitostně hrál i v oblíbeném Činoherním klubu.
Právě v první polovině 70.let stál na prahu obrovské slávy. Režisér Václav Vorlíček s ním po zkušenostech z minulosti počítal pro chystanou pohádku Tři oříšky pro Popelku. V zákulisí se poměrně dlouho uvažovalo o tom, že by mu připadla rovnou hlavní role prince. Do hry tehdy vstupoval ještě Jan Hrušínský, ten ale z politických důvodů nemohl roli dostat. Vorlíček nakonec do role prince obsadil čerstvého absolventa brněnské JAMU Pavla Trávníčka, který působil méně okoukaným dojmem.
Na Drbohlava tak připadla postava princova věrného pobočníka Vítka. Jak ukázal čas, vůbec to nebylo špatné řešení. Trojice Trávníček, Jandák a Drbohlav vytvořila dokonalou nerozlučnou partu. Film měl obrovský úspěch nejen doma, ale i v zahraničí, a z pohádkového Vítka se prakticky přes noc stal idol dívčích srdcí. Dopisy od fanynek chodily po stovkách a filmoví tvůrci ho zásobovali novými nabídkami. Sláva mu ale nikdy stoupala do hlavy. Zůstával skromným, pokorným a veselým chlapíkem, který si potrpěl na dobré vztahy v kolektivu a poctivou práci.
Rodina, sláva a rozjetá kariéra
Fanynky po něm sice toužily, on už ale měl svou vyvolenou. V roce 1973, kdy měla premiéru ikonická Popelka, se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Marcelou. Rodinný život pro něj znamenal neuvěřitelně pevný přístav a obrovské zázemí. O pět let později se jim narodila dcera Eva. Byl milujícím otcem a veškerý volný čas věnoval rodině.
Profesně šel z jedné role do druhé. Zahrál si vyšetřovatele, romantické milovníky, mladé vojáky i drsné kriminálníky. Zahrál si ve filmech jako Smrt si vybírá, My, ztracený holky, Dva muži hlásí příchod nebo Což takhle dát si špenát. Pozdější generace si ho velmi dobře pamatují také ze seriálů Arabela či Třicet případů majora Zemana, kde se zapsal do paměti diváků jako bubeník Modrák v kontroverzní epizodě Mimikry.
Když začalo selhávat zdraví
Na přelomu 70. a 80. let měl skvěle nakročeno k dalším velkým úspěchům. Měl milující rodinu, uznání kolektivu, mnoho přátel a pracovní nabídky se mu jen hrnuly. V době, kdy oslavil třicáté narozeniny, se u něj začaly projevovat první závažnější zdravotní komplikace. Lékaři mu diagnostikovali těžkou formu cukrovky
Tato nemoc byla v jejich rodině dědičná. Ze šesti sourozenců na ni onemocněli tři a sestra Hanka na ni zemřela v roce 1974, když jí bylo pouhých dvacet sedm let. Jaroslav proto k léčbě přistupoval zodpovědně, poctivě dodržoval diety a dělal maximum, aby mohl dál hrát a být s rodinou. U něj se však nemoc rozvíjela rychle a dostat ji pod kontrolu se nepodařilo.
Poslední role a postupné ticho na jevišti
Nemoc ho začala zasahovat na tom nejcitlivějším místě. Herci začal rychle slábnout zrak. Zatímco ještě točil menší role ve filmech Putování Jana Amose, Samorost nebo v seriálu Malý pitaval z velkého města, zrak ho opouštěl s každým dalším měsícem.
On se však odmítal vzdát bez boje. Divadlo pro něj znamenalo celý svět a nedokázal si představit, že by musel jeviště opustit. Na jevišti si proto vytvořil neobvyklý systém orientace. Kolegové z Realistického divadla později se slzami v očích vzpomínali na jeho výkony. Na jevišti totiž podával stoprocentní profesionální výkon, přestože už viděl jen mlhavé obrysy a své kolegy vnímal téměř výhradně podle sluchu a hmatu. Diváci v hledišti přitom neměli o jeho obrovském zdravotním trápení ani tušení. Na jevišti ale jako by pokaždé ožil a na chvíli hodil nemoc za hlavu.
Nemoc ho nakonec bezohledně připravila o to hlavní, co v životě měl. Během pouhých dvou let ztratil zrak úplně. V roce 1983 tak musel odehrát své úplně poslední divadelní představení a s těžkým srdcem se s diváky i kolegy definitivně rozloučit.
Operace jako poslední šance
Ztráta zraku ho nezlomila, nezahořkl a dál si zachoval nadhled. Zachovával si neuvěřitelný optimismus, měl rád humorná vyprávění a snažil se být oporou pro svou manželku i malou dcerku. Cukrovka však neničila pouze jeho oči, ale systematicky devastovala celý organismus. Postupně mu začaly selhávat životně důležité orgány, především ledviny a slinivka.
Jedinou a poslední nadějí na záchranu mladého života byla v té době ojedinělá a nesmírně složitá operace. Na jaře roku 1985 podstoupil v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny kombinovanou transplantaci ledvin a slinivky. V 80. letech šlo v Československu o zcela výjimečný lékařský zákrok, který vyžadoval obrovskou odvahu pacienta i operatérů.
Samotný náročný chirurgický zákrok proběhl úspěšně. Když se po operaci probral na lůžku z anestezie, dokonce ještě zvládl zdravotnickému personálu s pokorou poděkovat za šanci na nový život. Zázrak se ale bohužel nekonal. Vysílené tělo náročnou zátěž nezvládlo a nové orgány nepřijalo. Přišlo selhání jater a jeho unavený organismus boj prohrál.
Princ, kterého diváci nezapomněli
Nezapomenutelný představitel pohádkového Vítka zemřel 28. dubna 1985 ve věku pouhých 38 let. Odešel tak člověk s neuvěřitelně silnou vůlí, který do poslední chvíle neztrácel víru a lásku k nejbližším.
Jeho poslední filmová role se přitom na plátnech objevila až dlouho po jeho smrti. Před svým odchodem ještě stihl natočit drobnou epizodní roli sovětského důstojníka ve válečném velkofilmu Boj o Moskvu. Snímek měl oficiální premiéru až několik měsíců po jeho smrti.
Přestože od jeho předčasného odchodu uplynula už desetiletí, diváci na něj nezapomněli. Každé Vánoce se na obrazovkách objevuje jako mladý a usměvavý princ. Svým talentem se trvale zapsal do historie české kinematografie a v srdcích diváků zůstává dál.
Zdroje: Wikipedia, cnn.iprima, krajskelisty, lifee, tvguru, cnn.iprima, blesk, diastyl, vlasta, dotyk
