Článek
Rok 1952 byl v tehdejším Československu vrcholem stalinských represí a pro rodinu Stárkových znamenal totální rozvrat. Zatímco se František v matčině lůně připravoval na svět, komunistické úřady v rámci brutální kolektivizace vtrhly na jejich rodový statek v Českých Libchavách. Rod, který na této půdě hospodařil po mnoho generací, byl v podstatě přes noc prohlášen za „vesnické boháče“ a vyvlastněn. Těhotná matka byla nucena opustit domov ve čtvrtém měsíci těhotenství, což v ní zanechalo celoživotní trauma a v malém Františkovi nevědomý, ale hluboko zakořeněný odpor k nespravedlnosti. Rodina skončila ve vysídleném pohraničí, nejprve v Konstantinových Lázních a poté v Teplicích, kde se museli popasovat s realitou lidí druhé kategorie.
Nuzné poměry, v nichž František vyrůstal, se ještě zhoršily v roce 1960, kdy jeho otec Jaroslav zemřel na infarkt. Tato ztráta nebyla jen osobní tragédií, ale i důsledkem neustálého tlaku režimu – otec byl totiž už v 50. letech vězněn a psychický i fyzický teror na něm zanechal nevratné stopy. Mladý František tak vyrůstal v domácnosti, kde se o komunistech nemluvilo jako o budovatelích, ale jako o těch, kteří rodinu připravili o všechno.
Zrod „nepřítele státu“
Když přišel rok 1968, zdálo se, že se ledy hnou, ale srpnová invaze a následná smrt Jana Palacha Stárka definitivně zformovaly. Zatímco se většina společnosti začala stahovat do bezpečí soukromí a nastupující „normalizace“, Stárek na Střední průmyslové škole v Duchcově udělal krok opačným směrem. Vyvěšení černé vlajky na počest Palachovy oběti nebylo jen klukovským gestem, ale vědomým politickým aktem. Pro školní funkcionáře a místní StB to byl jasný signál: v systému roste plevel, který je třeba vytrhat. Od té chvíle byl Stárek pod drobnohledem, což se projevovalo v každodenní šikaně, od poznámek učitelů až po neustálé narážky na jeho kádrový profil.
Symbolem jeho odporu se staly vlasy, které si odmítak jako symbol odporu zkrátit. Boj za právo vypadat podle svého se stal jeho soukromou válkou. Maturitu nakonec absolvoval v krátkovlasé paruce, což byla absurdní maškaráda, kterou musel podstoupit, aby mu bylo vůbec umožněno zkoušku složit. Tato zkušenost s totální kontrolou nad vlastním tělem a vzhledem ho definitivně nasměrovala do komunity lidí, kteří se rozhodli žít paralelní život mimo oficiální struktury. Právě zde, v pražských bytech a severočeských hospodách, se zrodila přezdívka Čuňas – jméno, které mělo brzy znát každé oddělení politické policie v zemi.
Jak vznikalo slavné Vokno
V sedmdesátých letech byl papír a tisk pro komunistický režim nebezpečnější než zbraně. Stát si byl moc dobře vědom, že svobodné šíření myšlenek je začátkem jeho konce. Proto podléhal každý cyklostyl přísné evidenci a psací stroje měly v archivech StB uloženy vzorky svých „úhozů“, aby bylo možné zpětně identifikovat autora jakéhokoli textu. V tomto prostředí se František Stárek rozhodl pro nevídaný hazard: založit nezávislou revui Vokno.
Protože koupit si legálně rozmnožovací stroj bylo pro běžného smrtelníka nemožné, musel Stárek využít oné pověstné „děravosti“ komunismu. Navázal kontakt s učni z podniku, který se zabýval výrobou a servisem kancelářské techniky. Tito mladíci, pro které byl Stárek symbolem svobody, začali den po dni pod svými plášti vynášet ze závodu jednotlivá ozubená kola, válce a hřídele. Byla to mravenčí práce, která vyžadovala absolutní důvěru. V utajených bytech pak Stárek a jeho spolupracovníci tyto „ukradené“ kousky skládali dohromady, až před nimi stanul funkční cyklostyl.
Když se stroj poprvé rozběhl a vzduchem zavoněla barva a líh, začala nová éra undergroundu. Vokno nebylo jen pár sešitejch listů papíru, byl to vizuálně i obsahově bohatý časopis, který informoval o zakázané hudbě, filozofii i literatuře. Stárkova distribuční síť fungovala jako dokonale promazaný stroj. Balíky časopisů se převážely v batozích, schovávaly se pod uhlím v náklaďácích nebo se předávaly na tajných schůzkách v zapadlých hospodách. Každý výtisk byl důkazem, že režim není všemocný. Právě tato schopnost „propojit ostrovy“, jak Stárek s oblibou říká, děsila Státní bezpečnost nejvíce.
Nová Víska: Komuna, kde se StB bála nožů v botách
V roce 1979, kdy normalizační deprese vrcholila, se František Stárek a skupina spřízněných duší rozhodli pro radikální krok – odchod z dosahu městského dohledu do kolektivní izolace. Zakoupili rozlehlou usedlost v Nové Vísce u Kadaně, která se stala legendárním „barákem“. Nešlo o žádné hippies doupě v západním stylu, ale o funkční ekonomický a sociální organismus. Desítky lidí zde žily ve společenství, kde se společně hospodařilo, sdílely se finance a společně se vychovávaly děti. Pro Stárka byla tato komuna lékem na klaustrofobii totalitního státu. V prostředí, kde mohl být člověk neustále obklopen přáteli, nebo se naopak ztratit v rozlehlosti statku, nacházel vzácnou psychickou rovnováhu. Stodola usedlosti se proměnila v neoficiální kulturní dům, kde na koncerty zakázaných kapel a přednášky disidentů přijížděly stovky lidí z celého Československa, čímž vznikla unikátní zóna, nad kterou stát na krátký čas ztratil kontrolu.
Bezpečnostní složky sledovaly dění na Nové Vísce s narůstající zuřivostí. Zatýkání hostů, namátkové kontroly a neustálé sledování byly na denním pořádku. Stárek však v tomto napjatém vztahu s mocí hrál specifickou roli. Na rozdíl od mnoha jiných disidentů, kteří zakoušeli brutalitu vyšetřovatelů, si on vybudoval auru muže, se kterým není radno si zahrávat. Estébáci v něm neviděli jen intelektuálního odpůrce, ale rabiáta, který má své kořeny v drsném prostředí severních Čech a nebojí se jít do fyzického střetu.
Když ho v Chomutově při výslechu konfrontovali s otázkou, jak se odváží chodit sám v noci hlubokým kaňonem z nádraží na Vísku, Stárek se nepokusil o diplomatickou odpověď. Místo toho před zraky vyšetřovatelů vytáhl z boty masivní dýku.
Existence komuny v Nové Vísce byla pro režim dlouhodobě neudržitelná. Protože StB nemohla komunitu legálně rozpustit jen za to, že lidé žijí pohromadě, uchýlila se k administrativnímu teroru. V roce 1981 byla usedlost pod falešnou záminkou cíleně vyvlastněna. Když se společenství pokusilo koupit jiný objekt, tajná policie už nenechala nic náhodě a nákup systematicky sabotovala.
Agent, který zachránil svět před „špinavou bombou“
Listopad 1989 zastihl Františka Stárka v jednom z nejtěžších žalářů, v Horním Slavkově. Zatímco se na Václavském náměstí cinkalo klíči, šéfredaktor zakázaného Vokna si odpykával trest za pobuřování. Jeho propuštění 26. listopadu na základě amnestie nebylo jen návratem na svobodu, byl to skok do úplně jiného vesmíru. Stárek nečekal na uznání, okamžitě se vrhl do budování nových struktur. Už v dubnu 1990, tedy jen pár měsíců po propuštění, nastoupil do nově vznikajících bezpečnostních složek. Pro tehdejší společnost to byl šok: člověk s vizáží máničky, který strávil roky v kriminálech, měl nyní provádět prověrky bývalých estébáků a budovat demokratickou kontrarozvědku. Stárek však disponoval něčím, co školeným agentům chybělo – naprostou morální integritou a instinktem pro rozpoznání nepřítele svobody.
V Bezpečnostní informační službě (BIS) Stárek strávil neuvěřitelných sedmnáct let a vypracoval se na jednoho z jejích nejvýše postavených operativců. Tato transformace byla pro mnohé nepochopitelná, ale pro Stárka šlo o logické pokračování jeho boje. Zatímco v 70. letech bojoval proti vnitřnímu nepříteli v podobě totality, v 90. letech se jeho pozornost obrátila k vnějším hrozbám, které mohly křehkou demokracii rozvrátit. Už nešlo o pašování časopisů, ale o sledování ruských zájmů, organizovaného zločinu a šíření zbraní hromadného ničení. Z máničky v džínové bundě se stal analytik a stratég, který rozuměl mechanismům moci lépe než kdokoli jiný.
Když disident zachraňuje svět
Vrcholem Stárkovy kariéry v tajných službách byla operace, která jako by vypadla z bondovky, ovšem s mrazivě reálným pozadím. V polovině 90. let se podílel na rozkrytí a zastavení mezinárodního obchodu s jaderným materiálem. Skupina pašeráků se pokoušela přes Českou republiku převézt obohacený uran pocházející z postsovětského prostoru, konkrétně z Běloruska. Cílem byl černý trh, kde by se tento materiál stal ideální náplní pro „špinavou bombu“ – zbraň, která sice nezpůsobí jaderný výbuch, ale zamoří obrovské území radiací. Stárek a jeho tým dokázali včas zasáhnout a zabránit katastrofě, která mohla mít globální dopady. Tento úspěch definitivně potvrdil, že bývalý disident není v BIS jen „figurkou pro okrasu“, ale elitním profesionálem, který dokáže čelit nejmodernějším hrozbám 21. století.
Kontroverzní „Santa“ s bičem na levičáky
Stárkův vstup do politiky pod vlajkou ODS v roce 2016 vyvolal u části veřejnosti i jeho bývalých souputníků hluboké rozpaky. Muž, který kdysi v Nové Vísce budoval ostrovy svobody a solidarity, najednou začal mluvit jazykem tvrdé bezpečnostní doktríny. Jeho návrhy na zřízení evropské obdoby věznice Guantánamo pro zadržené islamisty působily na mnohé jako zrada ideálů, za které kdysi seděl v kriminále. Kritici mu začali přezdívat „estébák kapitalismu“ – v jejich očích se Stárek proměnil v to, proti čemu dříve bojoval. Jeho vizáž rozšafného Santy Clause s šedivým vousem a usměvavou tváří se tak pro levicové intelektuály stala jen klamnou maskou pro politiku, která místo pomoci slabým preferuje bezpečnostní databáze a neoliberální dril.
Zatímco pro své příznivce zůstává „Čuňas“ autentickým zastáncem individuální svobody, který jen realisticky vnímá hrozby moderního světa, pro své odpůrce je symbolem slepé uličky postdisidentského vývoje. Vyčítají mu, že zaměnil boj za lidská práva za ochranu korporátních zájmů a že jeho „rebelie“ skončila u obhajoby těch nejbohatších. Tato transformace tvoří jeden z nejkontroverznějších oblouků v jeho životopise.
Vyvrcholení tohoto neobyčejného osudu přišlo v roce 2025, kdy se zdálo, že Stárek dosáhne na nejvyšší metu symbolického uznání – generálskou hodnost. Návrh vlády na jeho povýšení měl být definitivním stvrzením jeho přínosu pro bezpečnost státu. Jenže ceremoniál v Míčovně Pražského hradu se pro něj nikdy neuskutečnil. Rozhodnutí prezidenta Petra Pavla nepodepsat jeho jmenování vneslo do příběhu novou vlnu spekulací. Stojí za tím Stárkova kontroverzní politická prohlášení, nebo jde o hlubší spor mezi dvěma muži, kteří oba sloužili bezpečnosti státu, ale každý z úplně jiné strany barikády?
Ačkoliv Stárkovi na ramenou neulpěly zlaté hvězdy, v očích undergroundové komunity i svých příznivců zůstává „generálem“ i bez dekretu. Jeho životní cesta od vyvlastněného statku přes cyklostyl sestavený z kradených součástek až po zneškodnění jaderné hrozby je důkazem neuvěřitelné adaptability a nezlomnosti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/…rek
https://www.ustrcr.cz/…ek/
https://pardubice.rozhlas.cz/…770
https://ct24.ceskatelevize.cz/…562
