Pohled, který zostudil Rusko: Věra Čáslavská obětovala pro Čechy svou kariéru

Její podmanivost nespočívala pouze v technické preciznosti na bradlech či nevídané stabilitě na kladině, ale vyvěrala především z její hluboké morální integrity, která se stala jejím nejdůležitějším životním pilířem. Věra nebyla strojem na medaile, byla ztělesněním lidskosti a hrdosti, které v kombinaci s jejím talentem vytvořilo fenomén, jenž dalece přesahoval hranice sportovních hal a stadiónů.

Její cesta započala v dělnickém prostředí pražského Karlína, odkud se svou houževnatostí odrazila k cestě na samotný vrchol Olympu. Každý její úspěch byl vykoupen nepředstavitelnou dřinou a odříkáním, které však v jejím podání navenek působilo lehce a přirozeně. Klíčem k jejímu jedinečnému stylu byl tanec a krasobruslení, kterým se intenzivně věnovala od útlého dětství. Právě baletní průprava a ladnost pohybu na ledě vtiskly její gymnastice neopakovatelný výraz a estetiku, která v té době neměla obdoby. Věra do světa svalů a potu vnesla uměleckou duši a eleganci, díky níž nenašla v nejprestižnějším gymnastickém víceboji jedinou přemožitelku. Stala se absolutní vládkyní disciplíny, která vyžaduje dokonalou harmonii těla i mysli.

Během své fenomenální kariéry se proměnila v globální ikonu, kterou bezmezně miloval takřka celý svět. V Tokiu ji uctívali jako polobohyni a v Mexico City ji přezdívali „Nevěsta Mexika“, ale její nejjasnější záře paradoxně dopadala do nejtemnějších koutů její vlastní vlasti. Nejvíce totiž zářila v srdcích zkoušeného a později okupovaného národa v srdci Evropy, pro který se stala symbolem svobody. Byla to ta legendární „Zlatá Věra“, jejíž osud se však neubíral lineární cestou vzhůru, ale připomínal rozbouřené a nelítostné moře.

Cesta Věry Čáslavské na její poslední a nejdůležitější olympiádu v Mexiku v roce 1968 nebyla lemována klidem, soustředěním ani komfortem moderních tělocvičen. Zatímco její největší soupeřky ze Sovětského svazu ladily formu v ideálních podmínkách státních tréninkových center, Věra se musela skrývat v drsné horské samotě Jeseníků na boudě Vřesová studánka. Jako signatářka manifestu Dva tisíce slov se po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy ocitla na seznamu osob určených k zatčení a hrozilo jí bezprostřední nebezpečí ze strany sovětské tajné policie. Její příprava na vrchol životní sezóny se tak proměnila v syrový a osamělý partyzánský výcvik uprostřed divoké přírody. Místo nablýskaných bradel využívala silné větve stromů, místo polstrované kladiny trénovala rovnováhu na padlých, kůrou pokrytých kmenech a nezbytné mozoly na dlaních, bez kterých by gymnastka na nářadí neuspěla, si pěstovala těžkou fyzickou prací při přehazování lopat s uhlím a koksem v kotelně. Do Mexika nakonec odlétala s jediným a naprosto neochvějným cílem: porazit na sportovním poli reprezentantky té země, jejíž tanky tehdy bezohledně drtily pražskou dlažbu. Věra si plně uvědomovala, že v ní miliony Čechoslováků vidí svou poslední naději na symbolickou odplatu za ponížení okupací, a toto nesmírné břímě přijala s neuvěřitelnou vnitřní grácií. V jejím odhodlání však nebyl jen patos, v duchu byla rozhodnuta, že pokud v tomto osudovém souboji s Ruskami nevyhraje, raději snad po vzoru japonských samurajů spáchá rituální harakiri.

V exotickém Mexiku se Čáslavská okamžitě po příletu stala absolutním miláčkem publika, které ji zahrnovalo tak bezmezným obdivem, že při jejích přesunech mezi fanoušky reálně hrozilo riziko ušlapání. Její olympijské sestavy nebyly jen pouhou sportovní prezentací, ale fascinující směsicí dokonalé, lety vybroušené techniky a neuvěřitelného emočního náboje, který sálal z každého jejího gesta. Když pro své finále vsadila na mexické lidové melodie, celá hala doslova šílela nadšením a přijala ji za svou národní hrdinku. Věra během her vybojovala neuvěřitelné čtyři zlaté medaile, čímž definitivně stvrdila svou pozici neotřesitelné královny světové gymnastiky. Její dominance byla tak drtivá a suverénní, že ani očividně nespravedlivé bodování rozhodčích, kteří se zákulisními machinacemi snažili uměle protlačit sovětské závodnice na první příčku, nedokázalo její vítěznou cestu zastavit. Každý její precizní pohyb na žíněnce, každý skok a každá výdrž byly tichým, ale mocným vzkazem domů, že se jako národ nesmíme vzdát. Jak sama s odstupem času a trpkostí v hlase prohlásila, její vítězství v Mexiku sice nemohlo zvrátit tragédii okupace, ale byla to ta jediná a nejvyšší oběť, kterou mohla v tu chvíli pro čest své země na světovém fóru přinést.

Vrcholné drama a emocionálně nejvypjatější moment celé mexické olympiády se však neodehrál během dechberoucích akrobatických prvků, ale během slavnostního ceremoniálu. Ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že se Čáslavská musí o první místo dělit se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, Věra pochopila, že nastává okamžik, na který se v hloubi duše připravovala od chvíle, kdy spatřila tanky v srpnových ulicích. Byla si plně vědoma obrovského rizika, olympijská charta nekompromisně zakazovala jakákoli politická gesta a čerstvý precedens s americkými sprintéry, kteří byli za svůj protest proti rasismu okamžitě vyloučeni z her, visel ve vzduchu jako varovný memento. Přesto v ní zvítězilo nezlomné přesvědčení, že musí celému světu poslat vzkaz, který bude sice na samotné hraně pravidel, ale o to jasnější ve svém významu. V osudový moment, kdy halou Auditorio Nacional prořízly vzduch první tóny sovětské hymny, učinila Čáslavská něco, co se nesmazatelně vrylo do dějin 20. století. Zatímco její soupeřka stála v hrdém pozoru s pohledem upřeným k rudé vlajce, Věra pomalu, s nevídanou důstojností a naprostým soustředěním, sklonila hlavu hluboko dolů a odvrátila zrak k zemi.

Toto gesto, provedené s neuvěřitelnou noblesou, aristokratickým klidem a čitelným smutkem v tváři, se stalo hlasitým výkřikem za miliony umlčených spoluobčanů za železnou oponou. V té jediné vteřině Věra Čáslavská definitivně přestala být pouhou sportovkyní. Stala se živoucím, tepajícím symbolem národního odporu a ztělesněním nezměrné osobní statečnosti. Celý západní svět její němý vzkaz okamžitě dešifroval. Zatímco sovětská vlajka stoupala ke stropu haly, Věra svou skloněnou šíjí demonstrovala, že odmítá vzdát poctu symbolu okupace a lži. Tento ikonický obraz se prostřednictvím televizních kamer a fotografií bleskově rozletěl do všech koutů planety a udělal z Čáslavské druhou nejpopulárnější a nejobdivovanější ženu světa, hned po Jacqueline Kennedyové. Doma v okupovaném Československu lidé u černobílých televizních obrazovek plakali nekontrolovaným dojetím. V jejím skloněném krku totiž spatřili svou vlastní, nezlomenou hrdost a sílu, kterou jim nemohly vzít žádné politické proklamace ani pásy cizích tanků.

Návrat do vlasti, která se pod nadvládou nastupující normalizace začala utápět v šedi a strachu, nebyl pro Věru Čáslavskou onou triumfální jízdou, jakou by si zasloužila nejúspěšnější sportovkyně planety. Namísto ovací a úcty ji čekal chladný aparát msty. Za její neochvějné postoje a rezolutní odmítnutí odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov ji komunističtí mocipáni bez milosti srazili z národního piedestalu do prachu zapomnění. Režim, který se ještě nedávno pyšnil jejími úspěchy jako svými vlastními, ji v rámci absurdní ideologické čistky přes noc označil za nepřítele státu a kontrarevolucionářku. Věra dostala absolutní zákaz trénovat, nesměla vycestovat za hranice a její jméno mělo být systematicky vymazáno z učebnic, novin i veřejné paměti.

Státní bezpečnost neváhala nasadit její bývalé přátelé a kolegy, aby ji pod rouškou „dobrých rad“ přesvědčili k pokání a zradě vlastního svědomí. Archivy později odhalily, že mezi informátory figurujícími v jejím svazku byla i její vlastní mentorka a vzor, Eva Bosáková. Věra však ve své morální samotě zůstala neoblomná. Raději se rozhodla roky snášet ponižující domovní prohlídky a žít z ruky do úst, než aby jedinou větou zradila své přesvědčení a miliony lidí, kteří v ní viděli naději. Její páteř zůstala příkladně rovná i v dobách toho nejhlubšího společenského temna, kdy byla vyloučena i z těch nejmenších tělovýchovných jednot a kdy se cítila ve své vlastní zemi jako cizinec a vyvrhel.

Teprve historický zlom v roce 1989 přinesl Věře zaslouženou rehabilitaci a velkolepý návrat do veřejného prostoru, kde se stala jednou z nejvýraznějších tváří nové éry po boku prezidenta Václava Havla. Její životní příběh však nebyl zakončen hollywoodským happy endem. Ženu, kterou nedokázala zlomit ani totalitní mašinérie, nakonec srazila na kolena krutá osobní tragédie v podobě rodinného neštěstí a následné smrti bývalého manžela Josefa Odložila. Tato událost ji uvrhla do patnáctileté dobrovolné izolace. Světová legenda, která kdysi s nadpozemskou lehkostí létala mezi bradly, se tak uzavřela před zraky veřejnosti se svou hluboce pošramocenou duší. Bojovala s těžkými, paralyzujícími depresemi, o nichž se později vyjadřovala jako o stavu snad horším, než je rakovina, protože jí vzal chuť vůbec dýchat.

Přesto v sobě na sklonku života dokázala najít poslední zbytky vnitřní síly a v roce 2007 se znovu, s elánem a jiskrou v oku sobě vlastní, vrátila z ústraní mezi lidi. Žena, která se patnáct let skrývala před světem, najednou s neutuchající energií objížděla sportovní akce, besedovala s mládeží a stala se mentorkou nové generace olympioniků. Její přítomnost v českém sportu působila jako živá voda, neboť nenabízela jen technické rady, ale především hluboký morální kompas, který v dnešním světě tolik chybí.

Tento nový rozlet však v květnu 2015 krutě zasáhla diagnóza, která nebrala ohledy na její zásluhy – rakovina slinivky břišní. Věra se k nemoci postavila s mentalitou špičkové závodnice. Podstoupila extrémně náročnou, osm hodin trvající operaci a následný maraton vyčerpávajících chemoterapií. I když drasticky zhubla o více než patnáct kilogramů a nemoc jí brala fyzické síly, odmítala se poddat apatii. Ještě na sklonku roku 2015 se objevila na vyhlášení Sportovce roku, kde s neuvěřitelnou hrdostí a úsměvem dokazovala, že její duch zůstává nezlomen.

Svůj finální zápas vedla se stejnou, tichou a hrdou statečností, s jakou kdysi stála na nejvyšším stupínku v Mexiku. V srpnu 2016 se její stav kriticky zhoršil. Kvůli oslabenému organismu již nemohla odcestovat na olympiádu do Ria de Janeira, kterou si tak přála zažít. V pondělí 29. srpna byla převezena do pražského IKEMu. Tam, v úterý 30. srpna 2016 ve 21:55 večer, tato největší postava našeho sportu ve věku 74 let vydechla naposledy.

Zdroje: Novinky, wikipedia, olympijskytym, iDnes