Článek
19. září přesně v 10 hodin otevře prezident Petr Pavel na zámku v Lánech zapečetěnou obálku s posledním vzkazem Tomáše Garrigua Masaryka. Nevíme, čeho se bude tento dopis týkat, ani zda byl určen jeho současníkům, či nám, generacím budoucím.
Text byl prezident Masaryk začátkem září 1937 nucen diktovat svému synovi Janovi. TGM byl po mozkové mrtvici a snad z očekávání svého brzkého konce se ještě rozhodl shrnout své celoživotní úsilí, omluvit se za případné chyby či se zbavit něčeho, co ho tížilo na duši. To se všichni dovíme až toho 19. září.
Dopis v obálce byl až do nevyšetřené smrti Jana Masaryka uložen v jeho osobním archivu, který ještě před svým zatčením stačil Masarykův osobní tajemník Antonín Sum ilegálně poslat do Skotska, kde se ho ujal další bývalý tajemník Lumír Soukup.
Až v roce 2005 předal Antonín Sum po dohodě s Masarykovými vnučkami Annou a Herbertou onen dopis do Národního archivu. Podmínkou bylo, že smí být otevřen až po dvaceti letech, to znamená 19. září 2025.
Proč byla zvolena zrovna tato lhůta a proč nemohl být dopis otevřen ihned? A proč s jeho otevřením nepospíchal dříve ani sám Jan Masaryk? Co tedy onen záhadný dopis skrývá? Zkusme si už teď zahrát na detektivy a nastínit různé možnosti obsahu tohoto tajemného textu.
Musíme se nejprve vžít do Masarykovy situace. Prodělal mozkovou mrtvici a jeho stav byl natolik vážný, že mohl očekávat smrt každým okamžikem. A právě toto je ona chvíle, kdy začnete bilancovat celou vaši životní pouť. Ta Masarykova navíc byla velmi dlouhá, pestrá a úspěšná. Kdyby neměl následkem mrtvice ochrnutou pravou část těla, zajisté by svá slova určená národu napsal sám. Takto je však musel diktovat Janovi.
Československo, jež vstalo z trosek Rakouska-Uherska, bylo v podstatě jeho dítě. Vypiplal jej, chránil a šlechtil a jistě měl plno dalších plánů do budoucna, o kterých byl přesvědčen, že se musí uskutečnit. Snad o nich bude zmínka v onom dopise. TGM si nebral servítky a vše okamžitě pojmenovával příslušnými názvy. Nenáviděl politikaření, natož pak lež uplatňovanou v zájmu získání jakýchkoliv výhod. Vždyť si stačí připomenout jeho vyjádření k politice: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, nejúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec tzv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti.
Ano, Masaryk by si určitě neodpustil zkritizovat určité typy tehdejších politiků a někteří naši současní „zástupci lidu“ mohou děkovat Bohu (nebo Kremlu), že Masarykovy zásady nejsou pevnou součástí dnešního morálního kodexu.
Takto by byl laděn tón dopisu, kdyby chtěl TGM oslovit své současníky. Ale co když má jít o provolání ke generacím budoucím, tudíž k nám? Prezident Osvoboditel nemohl vědět, jakoužto křivolakou cestou se bude naše republika ubírat. Nemohl předpokládat, že by nás jedna totalita chtěla vymazat z mapy Evropy a té druhé jsme coby odměnou za osvobození zaplatili hospodářským úpadkem a naprostou morální degradací většiny občanstva. Neměl ani ponětí o tom, že Československo přestane dvakrát existovat. Přesto jej určitě obě sousední velmoci nenechávaly v klidu. Vždyť Masaryk měl o obou totalitních režimech dost podrobné zprávy. Rusko procestoval v době revoluce, kdy zde zakládal naše legie a na k moci se deroucí komunismus měl dost svérázný názor.
Masaryk rozlišoval Marxův a Engelsův komunismus od socialismu. S myšlenkou komunismu nesouhlasil a kritizoval ji. Ve své publikaci Otázka sociální např. uvedl: Jestliže tedy také Marx a Engels stále a emfaticky ukazují, že komunism byl už v nejstarší době, nikterak z toho nevyplývá, že eo ipso byl dobrý a že tedy má být zase.
V Hovorech s T.G. Masarykem prohlásil:
Demokratický ideál není jen politický, je i sociální a hospodářský. Komunism odmítám. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez geniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organisovat.
Prezident Osvoboditel dokázal přesně odhadnout i nastupující německý nacismus. Byl nejen jedním z prvních čtenářů Hitlerovy knihy Mein Kampf, ale i prvním neúprosným kritikem Hitlerových představ o budoucnosti Evropy. Kompletní rozbor této „bible nacismu“ zveřejnil již 30. dubna 1933 v německy psaných Prager Presse pod pseudonymem V. S.
Masaryk představil čtenářům Mein Kampf takový, jaký je, tedy jako primitivní výron pokřiveného světonázoru, který ve skutečnosti neobstojí před jakoukoliv kritickou analýzou. To však nic neměnilo na nebezpečnosti Hitlera a rostoucího zástupu jeho příznivců. Masaryk i v tomto poznal riziko pro mladé Československo.
Proto kdyby chtěl oslovit generaci současnou, měl by dopis začínat asi slovy Moji milí a drazí Čechoslováci! Tím by byli samozřejmě myšleni bez jakýchkoliv rozdílů Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Podkarpatští Rusíni, ale i Němci a Maďaři. Umírající stařec ve své optimistické naději vidí před sebou tehdejší kompletní Československo, jako budoucí hrdou a úspěšnou zemi, jako vzor demokratického vývoje a názorný příklad pro ostatní státy Evropy. Prvorepubliková vyspělá průmyslová výroba je dotažena k ještě větší dokonalosti a zajišťuje jednu z nejvyšších životních úrovní na světě. Naše silná armáda budovaná na tradicích Československých legií odradí svou odhodlaností východní i západní agresory a zajistí tak nepřetržitý rozvoj dalších generací. Konečně budou Čechoslováci národem veskrze demokratickým, který se nebojí a nekrade.
Asi bychom se museli hodně stydět, kdyby takto Masaryk pojal dopis coby poděkování příštím generacím, tedy nám, za péči o republiku.
Pokud jsme se již jednou rozhodli hrát si na detektivy, musíme zvážit všechny možnosti, všechny alternativy, byť by byly co nejfantastičtější. Jde spíše o atraktivní náměty pro bulvární tisk, ale co naděláte?
První senzační zpráva: Masarykův původ.
Matka Tomáše, Terezie Kropáčková, byla sice Češka, mateřský jazyk však vůbec neznala a mluvila pouze německy. Pracovala jako kuchařka u židovského továrníka Nathana Redlicha. Masarykův otec, slovenský kočí Jozef Masarik, o deset let mladší než Terezie, byl ještě navíc naprostý analfabet. A tu se událo něco, co se stává pouze v pohádkách. Narodil se jim syn, později hezký a urostlý mládenec, nijak nezapadající do rodinného genofondu. A byl velmi, velmi chytrý. Dokonce to byl on, kdo svého otce naučil aspoň číst. Přestože Tomáš vyšel z těchto nuzných poměrů, podařilo se mu díky vysoké inteligenci a píli z tohoto handicapu vymanit, vystudovat, stát se univerzitním profesorem, významným politikem, a nakonec i zakladatelem a prezidentem československého státu. Navíc v té době takováto studia určitě zadarmo nebyla a jeho rodina by si je jistě dovolit nemohla. Kdo tedy mladého Masaryka podporoval? Kdo financoval jeho vzdělání? Kdo byl tedy jeho pravděpodobným otcem?
Místní šuškanda tenkrát byla přesvědčena, že se jedná právě o bohatého Redlicha, který Terezii Kropáčkovou přivedl do jiného stavu a poté svého utajeného syna finančně podporoval. Jenže toto celkem logické vysvětlení nestačilo senzacechtivým historikům, kteří se vrhli do dalšího prosévání dějin, až konečně vhodného kandidáta na Masarykova otce nalezli. A rozhodně se při zdi nedrželi, neboť tím vyvoleným byl samotný císař František Josef I.
Proč?
Opomineme-li až zarážející podobnost některých tělesných znaků, jakožto i povahových, pak hlavním důkazem bylo zjištění, že se mladý Franz opravdu v inkriminované době na Hodonínsku pohyboval. Navíc se v jeho písemnostech nalezl později tento zápis: „Kropaczek erledigt“. Tedy:„Kropáček nebo Kropáčková vyřízeno“. Podle těch, kteří věří, že Masaryk byl synem stařičkého mocnáře, to má svědčit o tom, že o dívku, kterou císař přivedl do jiného stavu, je nějakým způsobem postaráno.
Navíc, když byl Masaryk poslancem Říšské rady, byl s dalšími kolegy představen císaři. Ten, zatímco ostatním poslancům jen mlčky podal ruku, na Masarykovu adresu řekl: „Tak vy jste ten Masaryk?“
Samozřejmě že by všechny tyto dohady vysvětlily nebo vyvrátily testy DNA, které by ale nutně souvisely s exhumací obou nebožtíků, s čímž obě rodiny nesouhlasí.
Že bychom se vše 19. září dověděli z první ruky?
Druhá senzační zpráva: Ztracené ruské zlato.
Československé legie byly nejprve pod názvem Česká družina složeny z krajanů žijících tehdy v Rusku. Byly ustanoveny pod záštitou demokraticky zvolené vlády Kerenského a měly napomáhat v boji proti mocnostem Německa a Rakousko-Uherska. Legie si svou bojovností brzy získaly vynikající jméno a po bitvě u Zborova i mezinárodní uznání. Byl to právě TGM, který se účastnil formování tohoto armádního celku a byl to zase on, který byl považován za nejmenovaného vůdce legií. Ale to už do legií vstupovali i čeští a slovenští vojáci rakouské armády, kteří buď padli do zajetí, nebo sami dezertovali.
Bolševická revoluce, následná občanská válka i Leninem uzavřený mír s Němci postavily legie do úplně jiné situace. Už byly na východní frontě zbytečné, a proto vyhlásily neutralitu a dohodly se všemi stranami na cestě do Francie, kde ještě probíhaly lité boje. Přes Evropu to nešlo, tím pádem se musela celá armáda přesunout přes celou Sibiř až do Vladivostoku, odkud se konečně mohla přeplavit kolem světa až do Francie.
První, kdo začal porušovat dohody byli samozřejmě bolševici. Ale se zlou se potázali, Československé legie se během cesty transsibiřskou magistrálou staly jejich nejobávanějším soupeřem. Při této anabázi dobyli naši vojáci společně s protibolševickými ruskými oddíly Kazaň a dostalo se jim do ruky přes pět set tun carského zlata, které sem rudí převezli z Petrohradu.
Další cesta přes Sibiř byla společná i s těmito vagony zlata. V nejisté situaci byli dokonce Čechoslováci požádáni coby jediný zde fungující vojenský sbor, aby zlato ochraňovali.
Mezitím se v Omsku prohlásil Kolčak vládcem Sibiře a vyžádal si jménem Ruska zlato nazpět. Jeho zacházení s ním však bylo dosti rozmařilé a část pokladu se logicky rozplynula. Jenže to už bolševici začali obsazovat Omsk a Kolčak vzal znovu zavděk našimi legiemi, které s ním i se zlatem z Omska ujely.
Aby se mohli naši legionáři vůbec v klidu stáhnout domů, uzavřelo nakonec československé vojsko na Rusi 7. února 1920 dohodu o příměří přímo se sovětskou vládou. Její součástí bylo i předání admirála Kolčaka a ruského zlatého pokladu Rudé armádě v Irkutsku. Znovu byla vytvořena komise, která měla poklad zkontrolovat. Dle zápisu byl ve stejném stavu, ve kterém opustil Omsk.
Přesto bolševici dodnes obviňují náš stát, že část pokladu zcizil. Ideální výmluva, jak zakamuflovat vlastní zpronevěru.
Věděl TGM o tomto incidentu snad o něco více? Chtěl se svěřit?
To uvidíme 19. září v 10:00. Bude přítomen Český rozhlas a doufám, že si najde čas i Česká televize.
Můžeme se jen těšit.
