Článek
Co má Andrej Babiš společného s Antoni Gaudím
Mnozí si ihned po přečtení titulku poklepou na čelo, neboť Babiš a Gaudí, to je jako kdybyste srovnávali oheň s vodou, cukr se solí nebo Agrofert s JZD ještě pod vedením nejmladšího z rodu Hamrů. A přece mají jednu společnou vlastnost, která je jedinečná a která dává oběma punc světové originality. Nakonec když Macinka přirovnal Orbána K Michelangelovi, proč bychom my nemohli nalézt jakýsi, byť možná dost klamný společný znak obou mužů. Pojďme tedy tiše a nenápadně (tak trochu po estébácku) slídit v životě našeho premiéra, zdali nějaký ten důkaz najdeme. Pojďme si na něj pořídit „složku“.
Andrej Babiš se narodil do komunistické rodiny, která tvarovala jeho charakter doslova od kolébky. Zatímco v ideologii světlých zítřků věřila více matka, otec byl spíše pragmatik, což se projevilo nepřehlédnutelnou snahou zajistit si ono světlo nejen až zítřků, ale už i dnů současných. Nepřipomíná vám to nějaké přísloví, třeba o stromu a jablku? Inženýr Štefan Babiš, otec, byl totiž v roce 1962 pro určité skryté příjmy vyloučen ze strany a odstaven z postu zahraničního delegáta v Paříži. Když se však dočkal za Husákovy normalizace plné rehabilitace, vrátilo se mu nejen členství v KSS, ale i významné místo v zahraničí. Stal se obchodním přidělencem u Státní mise ČSSR u OSN.
Je logické, že na všech zahraničních misích ho doprovázela i celá rodina. Včetně Andreje. Jeho čtyřletý pobyt v Paříži a následující studium gymnázia Collège Rousseau ve Švýcarsku ho utvrdily v přesvědčení, že ten socialismus zase není tak špatný. Když jste ovšem na té správné straně barikády.
Na švýcarském gymnáziu Babiš nakonec absolvoval pouze jeden ročník, protože posléze onemocněl trombocytopenií a musel být hospitalizován.
Po návratu do Československa bydlel Babiš u babičky v Bratislavě, kde navštěvoval gymnázium. Už tenkrát se v něm objevil obchodní duch, když šikovně zpeněžoval gramofonové desky a moderní oblečení, zasílané rodiči ze zahraničí. Drzý čahoun s polodlouhými vlasy si nejen hrál na veksláčka, ale zkoušel i jak chutná lež, jak se pohybovat v síti podvodů. Začal chodit za školu a psát si omluvenky s napodobeninou babiččina podpisu. Stálo ho to málem vyloučení ze studií.
Zatím při dobré vůli žádný společný rys nevidíme. Gaudí žil v době, která ještě komunisty ani pořádně nepoznala. Vždyť až v roce 1912 (mimochodem v Praze) odtrhl jistý Uljanov tu zuřivější a vzteklejší frakci od ruské sociální demokracie a nazval ji stranou většinovou, bolševickou – komunistickou. A nějaký ten veksl? To by bylo pod Antoniho důstojnost. Proto musíme pátrat dál.
Po nástupu na vysokou školu začal si Andrej budovat zcela jinou kariéru. Usoudil, že pokud chce žít lepší život, pokud chce pracovat jako jeho otec v zahraničí, musí být zadobře s vládnoucí klikou – s komunisty. Začal proto hýřit politickou aktivitou. Na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě, samozřejmě už jako svazák, dokonce vedl mezinárodní pobočku studentů AIESEC. Přerod z gymnaziálního floutka na uvědomělého občana socialistické vlasti byl v podstatě dokonalý.
Po dokončení studií nastoupil v podniku Petrimex. I tady se snažil, jak mohl. Prošel funkcemi samostatného referenta, vedoucího referátu a už na začátku 80. let dosáhl na funkci zástupce ředitele této obchodní skupiny. V kariérním růstu Babišovi pomáhala nejen jeho píle, ale také politická angažovanost. V podniku předsedal základní organizaci SSM a už v roce 1980 vstoupil do KSČ. Ne, že by si po nocích četl se zbožně zatajeným dechem nekonečné spisy Marxe či Lenina, to ne. On už tenkrát projevil dnes jím tak vyzdvihovaný smysl pro pragmatičnost a razil si cestu tím nejlogičtějším způsobem. Kdyby totiž u nás byli u moci třeba tibetští buddhisté, oholil by si určitě hlavu a na Gerlachu by si zřídil provizorní modlitebnu. Aby to všichni viděli!
Zde však stačilo dodržovat linii strany a občas někoho prásknout. A aby ani tohle nebylo zadarmo, začala plodná spolupráce s StB. Státní bezpečnost vedla Babiše jako svého agenta do roku 1985, kdy jej PZO Petrimex vyslal dlouhodobě do Maroka.
Babiš měl v Maroku výrazně vyšší příjem než v Československu, navíc v cizí měně. Vlastnil diplomatický pas, což bylo pro obchodního delegáta neobvyklé. Žil ve čtvrti s ostrahou a život v subtropech (slunné počasí, blízkost moře) se mu velmi líbil. Navíc se v tomto romantickém prostředí jako správný komunista zase až tak nechoval. Dobré styky, znalost cizích jazyků i vrozená drzost ho nasměrovaly k soukromému podnikání již před rokem 1989.
Podle svědectví Lubomíra Šidaly, jeho kolegy v Maroku, ukládal Babiš pravidelně nezdaněné peníze získané na provizích za obchody pro československý stát na tajný účet v Lichtenštejnsku. Aby se vyhnul kontrolám na hranicích, využíval právě onen výše zmíněný diplomatický pas. Babišovo jednání lze hodnotit jako praní špinavých peněz, neboť peníze nebyly zdaněny, avšak jeho čin je již promlčený.
Kdyby se nějaký jiný soudruh, soudruh uvědomělejší a závistivější šikovně zmínil na patřičných místech, mohl jít Andrej bručet již tenkrát. A možná bychom se s ním, jako z čerstvě propuštěným disidentem, setkali i na Letné.
Ale teď pozor! Máme první stopu. Zatímco tenkrát mladý Gaudí již projektoval své první fantaskní, jakoby z jiných sfér přenesené domy, Andrej nedokázal postavit nic. Ani stan, ani přístřešek, ani chatrč. Ale zato uměl na své obchodní partnery kolikrát ušít pěknou boudu. Že by to byl první záblesk spřízněnosti s geniálním architektem?
V listopadu propuknovší Sametová revoluce zanechala Babiše v naprostém klidu. Nějaká pravda a láska mu mohla být ukradená, protože on stejně uvažoval zůstat v Maroku, kde mu bylo nabídnuto vést obchody jedné soukromé firmy, což by mu umožnilo pokračovat v dosavadním luxusním způsobu života. Jenže se ozval jeho bývalý ochránce Anton Rakický, který se po revoluci stal ředitelem Petrimexu. Obrátil se tehdy na Andreje a nabídl mu funkci ředitele 32. skupiny. Babiš nakonec souhlasil, a tak se v roce 1991 on a jeho rodina přestěhovali zpátky do Bratislavy.
Když již bylo jisté, že dojde k rozdělení Československa, Babiš, který pochopil, že privatizace na Slovensku bude převážně v režii Mečiarova bratrstva, navrhl zřízení kanceláře Petrimexu v Praze. Dne 25. ledna 1993 z této kanceláře vznikl samostatný podnik Agrofert, s.r.o. A když začátkem roku 1995 došlo k navýšení kapitálu, po kterém se majoritním vlastníkem stala ve Švýcarsku registrovaná společnost O.F.I. byli slovenští majitelé zcela odsunuti do ztracena.
I Rakický musel následně z Petrimexu odejít. Uchýlil se v nouzi na Floridu, kde si již dříve pořídil nové sídlo. Zemřel v roce 2022 a vzal si asi do hrobu i dodnes nevyřešenou záhadu, kdo se skrýval za švýcarskou společností O.F.I.
Babiš se tedy stal monopolním vlastníkem Agrofertu, největšího českého zemědělského, potravinářského a chemického holdingu, který ovládá přes 250 samostatných firem. Andrej mohl nyní plně využít, co ho dosavadní život naučil.
A co tedy život naučil člověka bez jakýchkoliv záblesků empatie, soucitu či cti? Co se mohl ještě naučit takový psychologický typ, který nerozlišuje pravdu ode lži, jehož slovo je naprosto prázdný pojem a co slib to podvod. Toto individuum neváhá křivě přísahat na zdraví svých dětí a osudy důchodců nebo postižených občanů jsou mu po volbách již zcela lhostejné. Slíbí všem všechno a neváhá zlikvidovat každého, kdo by mu stál v cestě při budování jeho impéria. Vždyť právě na tomto principu byl celý Agrofert vybudován. Naprosto zdravé firmy byly zcela zdiskreditovány, pošpiněny, pošlapány a pak po vzoru středověkých banditů vhozeny již bezmocné do společného pytle.
Andrejovi však pojednou tento byznys asijského střihu přestal vyhovovat. Jeho nenasytné ego se počalo bouřit, zvláště když se jeho chlebodárci z ČSSD ocitli v opozici, ztratili moc nad republikovým penězovodem, nemohli udělovat Agrofertu mastné dotace, neměli již žádný vliv na další rozprodej ke krachu dokopaných podniků.
Následovalo tedy založení politického hnutí ANO, sestřelení nepohodlné Nečasovy vlády, nejprve ministr financí, poté již premiér a teď předseda vlády podruhé.
I zde uplatňoval svou vlastnost – všechno ojebat. Neexistuje ani jedno normální jednání, všechno se musí obejít, vyšpekulovat jak co nejvíce lidí ošidit, podvůdky, kličky, jen aby z toho on něco měl. Babiš totiž neumí jednat férově, čest byla z jeho mozku normalizační výchovou dokonale odstraněna. Jen pár příkladů:
Kauza Čapí hnízdo se už táhne hodně ale hodně dlouho, již od roku 2018. Místo toho, aby si Andrej řekl: „Postavím si takovou větší chatku, takový rodinný penzion, ať po mně také něco dětem zůstane. A ať na to praskne třeba nějaký ten milionek, vždyť mám ještě několik miliardiček v prasátku…“ Ne, to ne! On to zase musel zakřivit, obejít, přechytračit. Chvíli mu to patřilo, chvíli ne a soudy se podle toho i zmateně chovaly. Vinen! - Kampáň, účelovka! Chtěj ma dostať z politiky. Nevinen! Je vidět, že sú u nás konečně nezávislé súdy. Nejvyšší soud však konečně Babišovu vinu uznal. Ten se však schoval za imunitu, a tak byla odsouzena pouze jeho dřívější podřízená.
Masivní otrava ryb v Bečvě.´To byla také nádherná ukázka nejen překrucování, ale přímo zakroucení krkem všem logickým výsledkům i faktům. Tentokrát v hlavní roli alternoval ministr životního prostředí Richard Brabec. Ten, ještě dříve, než na místo havarie dojel, se přesně podle instrukcí dušoval, že je naprosto jisté, že to nezavinila DEZA (Agrofert).
Prodej korunových dluhopisů Agrofertu je klasický příklad daňového úniku, jako by vypadl z učebnic pro střední ekonomické školy. Škoda že v případu účinkující soudci tyhle učebnice nečtou.
Stejně průhledný je (také nepotrestaný) podvod s falešnou a nikdy neuskutečněnou reklamou na Čapí hnízdo.
Ostuda ve Francii: On si Andrej nedá a nedá pokoj. Asi je to už v něm a on zkrátka když musí, tak musí. Babiš si utajeně ve Francii koupil nemovitosti za 400 milionů korun. Provedl to tak fikaně, tak zamotaně, že založil všude po světě několik společností, do kterých vložil své peníze, a potom si od nich coby soukromník onu částku na nemovitosti vypůjčil, což mu podle francouzských zákonů umožňovalo využít veškerých daňových úlev. Francouzi však nejsou padlí na hlavu a obvinili Babiše za účelový daňový podvod. Pokud požádají o Andrejovo vydání, bude záležet na rozhodnutí prezidenta Petra Pavla, jak se k celé věci postaví.
Jinak samozřejmě Střet zájmů také stále trvá. Všichni pamatujeme, jak Babiš téměř plakal do televizních kamer, když pohřebním tónem oznamoval, že se s Agrofertem navěky loučí. Byl to samozřejmě podvod a my můžeme jenom čekat, kdy nám EU zastaví úplně všechny dotace.
A tím jsme u jádra věci: Slavný citát Přímka patří člověku, zakřivená linie patří Bohu, pronesl Antoni Gaudí, neboť v přírodě, která je bezesporu božským dílem, rovné linie nenacházíme.
Vůbec bych se nedivil, kdyby Andrej Babiš napsal do své složky (on si vede složku i sám na sebe, aby nevyšel ze cviku): Jenom kokot jedná přímo, svět patří těm, kteří dokážou všechno okecat, zohýbat a zakrútit dle svých potřeb.
A toto je tedy ten společný znak katalánského génia (jemuž se zhluboka omlouvám za zatažení do tohoto článku) a slovenského podvodníka. Pro každého z nich byla rovina pojem zcela odlišný, byť lingvisticky a možná že i geometricky se lze s jistým podobenstvím ztotožnit.
Po Antoni Gaudím však zůstala v Barceloně díla, jež překonají další staletí a možná i tisíciletí. Co však zůstane po Andreji Babišovi? Rychlobruslařská hala pro Martinu Sáblíkovou to už asi nebude. A megalomanská vojenská nemocnice v Letňanech doufejme také ne. Vždyť jenom počet zdravotnického personálu by možná přesahoval samotný počet všech našich vojáků ve službě. Který mimochodem nechce Babiš rozhodně zvýšit.
Nechme se tedy překvapit, ale čas na hodnocení již dávno běží!
Zdroje:
Jaroslav Kmenta - Boss Babiš
Zuzana Vlasatá, Jakub Patočka - Žlutý baron
