Ukrytý vodopád, rašeliniště a setkání s neznámou entitou na věži

Doporučuji přijet na parkoviště Smědava a odtud se vydat po červené trase do kopce. Před vámi bude vlevo hora Jizera a vpravo Smědavská hora. Asi po půl kilometru uslyšíte po pravé straně obtížně přístupný vodopád.

Poprvé jsem jej slyšel v zimě, ale nenašel jsem odvahu ke strmému sestupu po zledovatělém sněhu. Pro první sestup bych proto velmi nabádal nejdříve terén poznat v létě a také po několika dnech bez deště. Proč?

Kromě poměrně prudkého klesání roklí je terén v blízkosti vodopádu vydatně podmáčený, nestabilní, a co vypadá jako pevné mechoviště, je ve skutečnosti zarostlá díra mezi dvěma kořeny. V létě je zde lákavé velké borůvčí, dorůstající i do půlmetrové výšky, které je plné plodů. Neklamný důkaz, že sem se na borůvky opravdu nechodí. Pád na skály za to nestojí.

V létě najdete i vyšlapané pěšinky vedoucí z cesty kolmo směrem k vodopádu, nebo už o několik desítek metrů dřív, ale mají jedno společné. Ani jedna nevede přímo k vodopádu, natož pod vodopád. Počítejte s tím, že posledních cca 30 metrů budete muset velmi opatrně slézat. V žádném případě nedoporučuji sestup až k vodopádu v teniskách, sandálkách, ale jen s pevnou kotníčkovou obuví. Sestup bych možná i zakázal dětem, starším seniorům a sólistům. Případné volání o pomoc od vodopádu není na cestě slyšet.

Někdo zkouší přijít k vodopádu od silnice proti toku říčky, ale je to trochu zdlouhavé a nevyhnete se přecházení přes vodu z jednoho břehu na druhý. Ale je zde hezká příroda.

Vodopád je i v létě poměrně dost vydatný (přes 100 litrů za sekundu) a dosahuje asi 3,5 metru výšky.

Co nedoporučuji, je řídit se mapami od Googlu. Vodopád je zde chybně nazvaný jako Vodopád Smědava. Google to tak často dělá, že vezme nejbližší název obce apod. a vymyslí si název. Přitom v serpentýnách vedle silnice směrem na Bílý Potok jsou vodopády Smědava, o kterých ale Google mapy nemají ani ponětí.

Když už se nabažíte prohlídky u vodopádu, pokračujte po červené značce. Tu kříží skoro 30 bunkrů na úseku dlouhém asi 4,5 kilometru. Pokud jste fanouškem vojenské historie, přijdete si na své. Ale ne každý bunkr je snadno přístupný a projít kolem všech je výlet na celý den.

Než dojdete k rozcestí Paulova paseka, minimálně na dvou nebo třech místech se dá sejít z cesty k říčce na romantická místa. V létě nebo za dobrého počasí se stačí posadit na kameny, naslouchat šumění tekoucí vody a jenom se dívat.

Na rozcestí je odpočívadlo, mostek přes říčku a cedule oznamující území tetřívka obecného a počátek/konec prameniště Bílé Smědé. Jde o síť mokřadů a pramínků dál na loukách a planinách.

Pro ty, kteří si myslí, že Jizerky jsou malé a bezpečné hory, tak asi půl kilometru za odbočkou na Jizeru je vpravo od cesty cca 50 metrů skromný kříž na stromu, připomínající umrznutí hodináře z Libverdy Josefa Effenbergra se synem Františkem v roce 1853.

Pokračujte dál po červené trase a po pár minutách dojdete k odbočce na povalový chodník, který vás dovede k malé vyhlídce na rašelinnou louku. Vše je zde dobře značené, popsané a snadno přístupné.

Pramení zde Bílá Smědá a pro zajímavost cca 150 metrů odtud je jeden z pramenů Bílé Desné. Snad každý měsíc má louka jinou barvu, takže i když přijdete v roce vícekrát, pořád vás nějak překvapí. Když je jasno, je vidět i vrchol Jizery.

Kromě již zmíněného tetřívka obecného můžete mít štěstí i na lindušku luční a čečetku zimní.

Dále pokračujte k rozcestí Na Knejpě, kde je oblíbené občerstvení. Je obyčejné, bez toalety (nebo jsem si nevšiml), ale na dobrém místě, slušně zásobené a bývá docela početně obloženo turisty, běžkaři či nešvarem doby, elektrokolaři. Ale kdo si počká, ten se dočká.

Odtud zamiřte stále po červené k rozcestí U Knejpy, dál jděte chvíli po modré trase k rozcestí Čihadla a za ním po žluté, co by kamenem dohodil, dojdete k úžasnému vrchovišti s vyhlídkami Na Čihadle.

Je to opět místo, které hraje různými odstíny barev při změnách počasí a měsíců.

Z cesty je zajímavě udělaný povalový chodník, zakončený vpravo vyhlídkovou plošinou ve stejné výšce a vlevo vyvýšenou plošinou. Před padesáti lety zde byla postavena první rozhledna, ale po dvaceti letech musela být stržena. Druhá (smrková) rozhledna vydržela něco málo přes deset let a byla nahrazena současnou rozhlednou z dubového dřeva. Odhaduje se, že ta by měla vydržet drsné podzimní a zimní podmínky do roku 2035 až 2040.

Název Na Čihadle vznikl od slova číhat. Je zde tah ptáků a v okolí byli kdysi dávno chytáni na vějičku a do sítí (tzv. čižba) kvůli masu nebo klecovému zpěvu. Dnes je jejich lov zakázán.

No a zamíříme k poslednímu místu výletu.

Pamětníci si možná vzpomenou, že k věžičkám se dalo dojít přímo od vrchoviště, ale tato cesta je zarostlá, sotva znatelná a vede přírodní rezervací. Proto ji nehledejte a pokračujte po vyznačené trase na mapě.

Cesta k věžičkám je pohodlná a v poslední fázi vede přes povalové chodníky. Na jedné z věží je i malá vyhlídka, přístupná je ovšem po téměř kolmém žebříku. Okolní stromy jsou ale už tak vzrostlé, že výhled není, co býval.

Skalní útvar věžiček leží v odlehlé, neprůchozí části Jizerských hor a okolí působí poněkud tajemně a ponuře, zejména pokud zde nikdo jiný není. Setkání s neznámou entitou právě zde na věži je naším doživotním zážitkem, který si nedovedeme vysvětlit. Více je ve videu.

I zde je informační tabule s popisem místa, vzniku skal, ale po setmění jde o místo, kde se člověk nechce příliš dlouho zdržovat.

Popis trasy:

START - parkoviště Smědava

2. Vodopád

3. Paulova louka

4. Klečová louka

5. Občerstvení na Knejpě

6. Vrchoviště Na Čihadle

CÍL - Sněžné věžičky.

Tam a zpět je trasa dlouhá asi 12,5 kilometru.

Přeji hezký výlet.