Mnichov 2026 - prezidenti, ministři, poslanci a indián

Prezident Petr Pavel reprezentoval naši republiku podle očekávání na vysoké úrovni. Nezaznamenal jsem, že by se odchýlil od hodnot, kterými se tradičně prezentuje a kterými dobře reprezentuje i navenek naši vlast.

Mluvil věcně, kladl důraz na spolupráci v rámci NATO, se Spojenými státy a zjevně i on pocítil úlevu z napjatých vztahů mezi Evropou a USA po projevu ministra zahraničních věcí Marca Rubia.

Zcela dal zapomenout na nerozvážný komentář z politického mládí na adresu prezidenta Donalda Trumpa, že jde o odpornou bytost, a na tiskové konferenci velmi trefně popsal svoji zkušenost s americkým prezidentem za svého působení v NATO. Když to budu parafrázovat, Trump se chová vždy nevyzpytatelně, obvykle u všeho udělá velký rozruch, pomyslně hodí do všeho granát a pak začne vyjednávat a couvat. Jeho administrativa to ví, stejně tak ví, že nic není tak horké, jak se zdá. Ovšem u nás na tento způsob jednání nejsme zvyklí.

Jenom krátce zmíním, že tento styl obchodního vyjednávání postavený na útočení, neomlouvání a prohlašování se za vítěze naučil Trumpa jeho otec a kontroverzní rodinný právník a používá jej v různé úrovni celá rodina. Řídí se téměř bezohledně tím, že není důležitý způsob jednání, ale výsledek. U nás pro to máme rčení účel světí prostředky.

Nemusí se nám to líbit, ale byl to právě bezohledně transakční Trump, který evropským politikům zahnívajícím v teple prapodivného snění o světě rozsvítil v hlavě, když jim oznámil, že Spojené státy nepřijdou jiným státům v NATO na pomoc, pokud se nepřiblíží americkým výdajům na obranu (myšleno 5 % HDP). V kontextu hrozby napadení Evropy nejagresivnějším státem světa z východu je Trumpem způsobené procitnutí Evropanů jako polití živou vodou.

Zní to až neuvěřitelně nezodpovědně, jak si evropští lídři vůbec nepřipadali jako parazité v NATO a spoléhali se na pomoc USA. Přitom už George Bush st. při návštěvě Václava Havla v Praze v roce 1990 varoval, že Spojené státy nebudou hrát roli světového četníka věčně.

Shrnuto, podtrženo. Pan prezident pro mezinárodní scénu vyzrál a drobné šťouchnutí do Motoristů mu lze jistě odpustit. Bylo úsměvné, ale srozumitelné jen u nás. Jeho působení na domácí scéně není předmětem tohoto článku.

Jak vypadala panelová diskuse? Mezi diskutujícími a přítomnými hosty a novináři byla velmi těsná a přátelská atmosféra.

Není od věci krátce představit účastníky něco přes hodinu trvající diskuse, které se účastnil náš ministr Macinka a která vyvolala hodně názorových střetů v diskusích a na sociálních sítích. A to nejen u nás, ale i ve světě.

Náš ministr zabodoval u republikánů v USA, kde se stal hvězdou. Střetu mezi Macinkou a Clintonovou se chytila TV FOX NEWS a na síti X se ukázky z debaty staly virálními. Nutno doplnit, že ve Spojených státech je X rozšířenější platformou než třeba Facebook.

České republice se tak netradičním způsobem otevírají dveře do USA k republikánům, kteří jsou u vesla. A nepochybně u něj budou i po příštích prezidentských volbách. Za současného procitání Američanů se tak stane i bez Trumpa.

Macinka po celou dobu vystupoval slušně, uspěl i u konzervativců v Evropě. Je nezvyklé číst v diskusích podobné komentáře: „Co pochopil a řekl ten Čech za pár vteřin, nepochopila Clintonová za celý život.“ Pravda ovšem je, že republikáni Hillary v lásce zrovna nemají.

Většina našich médií se kriticky soustředila na slova pana ministra Macinky a jeho přestřelku s bývalou ministryní zahraniční USA a neúspěšnou kandidátkou v boji o prezidentskou funkci.

Debata nebyla jen o Ukrajině, ale také o střetu konzervatismu a liberalismu a Petr Macinka jen řekl, že Trump (a jeho administrativa) reagují na příliš daleko zašlé věci kolem (nejde o doslovný přepis):

Paní Clintonová v debatě projevila značnou nespokojenost se slovy našeho pana ministra, což možná souviselo s její dlouholetou zkušeností a pocitem, že pan Macinka příliš zjednodušuje složité otázky. Nelze ale vyloučit, že Petr Macinka své vystoupení udělal záměrně takové, aby oslovil konzervativní publikum v USA, kam míří na zahájení Trumpovy Rady míru.

Jakmile se paní Clintonové nelíbila slova ministra, začala skákat do řeči a gestikulovat pravou rukou blízko před obličejem pana ministra (např. v čase 29:50), až ji moderátorka musela upozornit, aby nechala Petra domluvit.

Náš ministr ale situaci klidně využil a s úsměvem poznamenal, že je nervózní. Byl to vtipný a efektivní moment, který podtrhl rozdíl v přístupu, jenž rezonoval zejména u konzervativních diváků. Někteří konzervativní novináři později napsali, že šlo o politický knokaut v přímém přenosu.

A zaujala mě ještě jedna věc. Clintonová se vyjádřila i k zveřejňování jmen v kauze sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina. Suše konstatovala, že uvedená jména ještě nic neznamenají, což samozřejmě vyvolává otázky, proč manželé Clintonovi původně odmítli vypovídat před Kongresem, když těsně před hlasováním o jejich pohrdání Kongresem couvli a na začátku února souhlasili, že budou vypovídat. Oba jsou ve spisech uváděni.

K malé roztržce došlo i mezi Petrem Macinkou a polským ministrem Sikorským. Polský představitel je známý liberál, demokratický deficit v EU nevidí. Všechno je, jak má být. Tak je to správné.

I on občas neslušně přerušoval a poučoval, což v debatě působilo rušivě. Zkušený polský politik by si možná mohl dovolit více klidu.

I když jeho progresivní fusekle s rozhněvaným pohledem patřily k tomu nejzábavnějšímu, co v debatě předvedl.

Bavil jsem se, jak Hillary Clintonová dštila síru na Trumpa a ministr Sikorski označil polského prezidenta za populistu. Nejde o to, že by nemohli říkat, co si o svých prezidentech myslí, ale nedovedu si představit, co by se u nás spustilo, kdyby na panelové diskusi ministr Macinka kritizoval našeho prezidenta.

Téměř všechna média, která jsem stačil alespoň zběžně pročíst, informovala stejně. Což působí, jako by opisovala, protože jen jedna informační linka je správná. Přitom debaty se zúčastnil i neznámý, ale velice vzdělaný pán, indián z kmene Osagů v Oklahomě, člen Suverénního řádu Maltézských rytířů, docent univerzity v Dallasu, absolvent Harvardu a prezident Maďarského institutu mezinárodních vztahů. Možná právě ta poslední aktivita je příčinou jeho zpravodajského zamlčení.

Mluvil umírněně, naslouchal, zapojoval se, jen když byl moderátorkou vyzván. Nedral se o slovo, neskákal do řeči, nehádal se. Uvedu, čím mě nejvíce zaujal.

Řekl, že sociální progresivismus po válce přinesl pokrok v životě Američanů. Indiáni byli poslední, kteří získali volební právo. Až po ženách. Ale neví, kde s tím přestat. Konzervativci udělali mnoho prospěšného pro trh, ale nevědí, kde zastavit. Důležitá náprava tak přišla z Evropy od někoho, kdo se správně rozhodl, pokud jde o migraci, rodinu a mír.

K diskutujícím pravil, že buď uznají, že premiér Orbán měl před 10 roky pravdu, nebo můžou čekat dalších 10 let. A začalo malé dohadování s moderátorkou, jaký vliv má v EU Maďarsko atd. Vypadalo to, že taková slova od pana docenta nečekala a chtěla jeho řeč zastavit.

Měl jsem dojem, že slova indiána jí úplně nevoněla, avšak celkově jsem neměl dojem, že by diskusní panel moderovala špatně.

A do plného počtu debatujících ještě patří bulharský zástupce. Mluvil zajímavě, ale řekl bych, že pro panelovou diskusi až moc filozoficky a možná i složitě.

Věřím, že ho jiní znají, třeba z amerického tisku, ale mě nezaujal, ani když vyprávěl vtip. Slyšel jsem ho však poprvé. Pozitivní byl ale v tom, že v EU máme možná podobné sny, ale noční můry jsou národní. Definovat ovšem evropskou civilizaci v době krizí jako něco, co existuje odjakživa, nemůže fungovat.

Evropa a Amerika se dramaticky mění, ale svět není jenom Evropa a Amerika. Naše partnerství je proto na prvním místě, je nutností bezpečného a kvalitního bytí. I když někteří Američané by se od Evropy rádi odstřihli, neměli by zapomínat, že právě Američané mají v drtivé většině kořeny v Evropě. Rusko je stále rizikový partner a Čína není o nic lepší. Odteče ještě mnoho vody, než se tyto země zlepší.

Petr Pavel | Petr Macinka | Bronwen Maddox | Ivan Krastev | Gladden Pappin | Radosław Sikorski