Článek
Vše začalo tím, že Timmy v zátoce ostrova Poel naříkal a plakal. Už jsme na to zapomněli, ale bylo to slyšet kilometry daleko.
Stalo se nevyhnutelné
Do záchrany bylo investováno astronomických 1,5 milionu eur. Lidský soucit, aktivismus i mediální propagace však narazily na neúprosné zákony přírody. Veřejnost jásala nad úspěšným transportem do hlubokých vod Severního (Baltského) moře, ale stalo se nevyhnutelné. Keporkak se naopak déle trápil a zřejmě utopil.
Je na čase položit si otázku: Proč velryby připlouvají na břeh?
Odpovědi
Jedna z odpovědí je, že hledají na mělčině úlevu. Většinou jde o přirozenou reakci na těžkou nemoc, stáří, zranění nebo vyčerpání.
Musíme si uvědomit, že velryba je savec a dýchá plícemi. Je to možná paradoxní, ale i velryba může utonout. Nadechuje se totiž nad hladinou.
Když je ale extrémně zesláblá nebo nemocná, nadechnout se nad hladinou je pro ni více a více namáhavé. Na volném moři jí hrozí utonutí, a proto (pravděpodobně) hledá pevnou mělčinu, oporu pod tělem, aby mohla dýchat a nemusela plavat.
Pokud je zvíře nemocné, ztrácí i schopnost navigace a nemá sílu plavat proti proudu. Takže mořské proudy a příliv ho pak odnesou až na pláž, aniž by tam velryba mířila.
- Video ukazuje radost, když se uvízlou velrybu podařilo navést do nádrže záchranné lodi:
Krom toho kytovci se orientují podle echolokace. Bohužel písčité nebo pozvolna se svažující pláže a měkké mělčiny zvukové vlny pohlcují nebo zkresleně odrážejí zpět. Velryba si může myslet, že pluje do hlubokého oceánu, dokud břichem nenarazí na dno.
Na skalnatých plážích a březích se většinou nenacházejí.
Lidé
Je možné, že vojenské sonary ponorek nebo seismické průzkumy hlubinných naftařů vydávají drasticky silný hluk, který velrybám poškodí sluchové orgány.
Špatně pak slyší, možná z toho mají i krvácení do mozku. Zoufalá dezorientovaná zvířata pak v panice plavou kamkoliv. Třeba i na mělčinu.
Ani nechci spekulovat, že by mohlo jít i o nějaký utajovaný experiment lidí.
Silný sociální pud
Pozoruhodné je chování například kulohlavců, kteří mají silné sociální vazby. Pro ně platí pravidlo „Jeden za všechny, všichni za jednoho“.
Onemocní-li vůdce komunity a zamíří zemřít na mělčinu, zbytek jej solidárně následuje kvůli jeho volání o pomoc. Taková hromadná uvíznutí jsou známá.
Drsná realita
Příběh Timmyho uvíznutí v mělkém Baltském moři nebyl televizní novela ani americký doják; nebyl to omyl, ale projev jeho kritického zdravotního stavu s jasným koncem.
Snahy dotlačit ho zpět do moře šly proti jeho instinktu vyhledat klidné útočiště.
Zbloudilá či zvídavá velká oceánská velryba je v Baltu často předem odsouzena k vyčerpání. Cestu zpět do Atlantiku jí komplikují mělčiny, průlivy, ostrovy, hustý lodní provoz (motory někdy vydávají hluk na komunikační frekvenci keporkaků, ti pak v okruhu lodí přestávají tzv. zpívat) i nedostatek potravy.
Zase ten člověk
Timmy měl v tlamě síť, která mu asi bránila dobře tlamu otevřít a musela fungovat jako nějaký vstupní filtr potravy. Pravděpodobně tedy strádal i hladem a slábl.
Aby toho nebylo málo, Balt má malou salinitu a je chudší na hejna malých ryb.
Keporkak totiž ryby nekouše, ale obrovskou rychlostí najede do hejna ryb s dokořán otevřenou tlamou (někdy k lovu velryby vytvářejí tzv. bublinovou síť pod hejnem ryb). Nabere desítky tisíc litrů vody i s rybami a vodu přes kostice vytlačuje jazykem ven.
Bohužel člověk by Timmyho nezachránil ani krmením. Velryba má paradoxně dost úzký jícen pro velké ryby a technicky neumíme nějakou pumpou vpravit do velryby malé rybky v obrovském množství (přes 2 tuny denně).
Navíc by to způsobilo metabolický šok.
Pitná voda
Další opomíjenou věcí je, že velryby nepijí mořskou vodu. Vodu získávají metabolickým rozkladem tuku z ulovených ryb. Kromě hladovění se tak ještě přidala dehydratace.
Závěr
Jediným správným řešením (podle mého názoru) bylo velrybu utratit (případně nechat na přírodě). Záchrana jí především prodloužila utrpení. Lidský soucit je sice chvályhodný, ale má své hranice.
