Část náměstí Jiřího z Poděbrad připomíná Rudé náměstí aneb kde jsou stromy?

Nejdříve si pojďme říci něco z historie Vinohrad a dominanty náměstí.

Náměstí se rozprostírá na pražských Vinohradech. Ty vznikly z bývalých vinic založených Karlem IV., což potvrzuje, že v minulosti zde bývalo teplé a slunné klima.

V letech 1788–1848 existovaly jako samostatné území s názvem Viničné Hory. Následovalo období samostatné obce a v roce 1867 se přejmenovaly na Královské Vinohrady. Stále šlo ale o samostatnou obec, která v té době zahrnovala i dnešní Žižkov. Až v roce 1879 získaly statut města. Důvod nebyl historický, odkazující na Karla IV., ale ryze pragmatický.

Vídeň tímto krokem chtěla oslabit sílící vliv Prahy; bránila slučování měst a raději povyšovala okolní obce na samostatná města. Ke vzniku Velké Prahy došlo až v roce 1922, kdy Praha pohltila téměř čtyři desítky okolních obcí a měst.

Královské Vinohrady se tehdy staly městskou částí Praha XII a svůj vznešený název si udržely až do roku 1960.

Jednoznačnou dominantou náměstí je dnes chrám Nejsvětějšího Srdce Páně.

Navrhl jej slovinský architekt Jože Plečnik, který se inspiroval raně křesťanskou architekturou, antickými vzory i biblickou symbolikou.

Stavba vznikala v letech 1928–1932 a dnes přitahuje návštěvníky Prahy svým netradičním pojetím. Patří k nejvýznamnějším sakrálním stavbám 20. století u nás. Ostatně v roce 2010 byla prohlášena za národní kulturní památku. Navržena byla i na zápis na seznam světového dědictví UNESCO (bohužel nedotaženo do zdárného konce).

Vinohradská farnost se na architekta Plečnika obrátila v roce 1919. Ten ale nabídku odmítl. Obával se, že není dobře obeznámen s českým prostředím, náboženským cítěním apod.

Nakonec ale souhlasil a předložil několik návrhů. Kvůli nedostatku financí však vynechal část plánované výzdoby a kamenné rámy nahradil bílou omítkou.

Kostel byl hotov v roce 1930, o dva roky později byl vysvěcen. Interiér ale stále ještě nebyl zcela hotov. Hlavní oltář přibyl až v roce 1939.

Paradoxem je, že Plečnik zcela dokončený kostel nikdy neviděl. Prahu opustil už v roce 1934.

Monumentální stavba z režných cihel zaujme na první pohled zdivem. Celé dílo pak tvarem připomíná Noemovu archu.

Fasáda s kameny symbolizuje královský hermelín a měděná báň (3 metry) na vrcholu věže představuje královské jablko s křížem (4 metry).

I když se to nezdá, výrazná věž kostela je 42 metrů vysoká a nese fascinující prosklený ciferník s hodinami o neuvěřitelném průměru 7,6 metru. Hodiny jsou největší u nás.

Interiér kostela je vysoký třináct metrů a také zaujme neomítnutými cihlami i kazetovým stropem, stejně jako tři metry vysokou pozlacenou sochou Ježíše Krista z lipového dřeva. Po stranách najdeme sochy šesti patronů české země.

Varhany jsou z roku 1936 od Josefa Melzera a v podzemí je menší kaple s valenou klenbou.

V roce 2018 získal kostel nový hlavní oltář z jednoho kusu mramoru. Byl vysvěcen 24. listopadu 2018 a financován ze sbírky mezi farníky.

Ani kostelu se nevyhnuly události druhé světové války. Šest původních zvonů bylo zrekvírováno a roztaveno pro výrobu zbraní. Až v roce 1992 se do věže vrátily dvě nové kopie původních zvonů.

Pořád jsem po otevření náměstí přes něj chodil a říkal si, že mi tu něco chybí. Něco je jinak a nelíbí se mi to. I když nepopírám, že úprava zeleně na východní straně a po stranách kostela je přijatelná.

Už když jsem však nahlédl za plot před rokem a půl, měl jsem pochybnosti, zda rekonstrukce bude jen k lepšímu.

A pak mi to začalo docházet. Fontána je kousek posunutá a stal se z ní vodotrysk s brouzdalištěm.

Světlá plocha náměstí je brutální a rozlehlá. Ve dnech vedra bude dobře akumulovat teplo a v noci sálat jako topení.

Nemohu se ani ubránit dojmu, že záměrem nebylo zvýraznit monumentální přístup ke kostelu, ale ryze komerční zájem plochu snadno pronajímat.

Na úkor kdysi chladivé parkové úpravy a zákoutí, kde postávali různí lidoví i poloprofesionální umělci a hrávali třeba na housle, kytaru apod.

Povídal jsem si zde například s japonským houslistou, dočasným studentem AMU. Hrál tu pro radost, ani ne pro peníze, ale pro vlastní propagaci. Dnes už buduje kariéru výborného houslisty.

A jak tak koukám na vystavené desky s informacemi o revitalizaci náměstí po otevření, mám jednu otázku na radnici městské části:

Na tomto panelu se dočtete, že bylo vysázeno 170 stromů a že široká dlažba prostranství před kostelem je inspirována Pražským hradem. A začal jsem se smát.

Zde je detail. Pro zajímavost jsem si spočítal stromy v černém kolečku. Skutečný počet souhlasí s počtem v plánu. Prostorové umístění se také shoduje.

Jiné je to s počtem stromů v modrém a zeleném obdélníku.

Tady reálně chybí stromy oproti původnímu plánu. Obyvatelé mají být ohromeni, že jde o revitalizaci inspirovanou Hradem i celkovým počtem stromů. Mimochodem můžete zkusit spočítat, zda skutečně nově vysázených stromů je 170…

V zeleném obdélníku jsou tři řady stromů v počtech 6 + 6 + 5, celkem 17 stromů. Realita?

Celkem 10 stromů ve dvou řadách po pěti. Stromy ustoupily velikosti plochy.

Tu jsem na náměstí podle plánu nenašel. A stejně je méně stromů na protilehlé straně plochy. Tím jsem si odpověděl na otázku, co mi tu vadí. Ve skutečnosti ubyla zelená plocha a pocitově i ochlazující stíny stromů proti slunci. Nové stromy hned tak nezkošatí a čekalo se jich víc.

Přístup ke kostelu nemusel být tak pompézně široký (je asi 4× širší oproti původnímu), náboženská procesí už tudy nechodí. Z této části náměstí se po rekonstrukci necitlivě vytratily chodníky, zeleň i dřívější rodinná atmosféra. Přirovnání k Rudému náměstí je sice nadsázka, ale napadlo mě to jako první.

Chápu, že dlažba se bude snadněji udržovat, ale v době globálního oteplování je to ve městech problém. Každý stín se počítá a každá rozpálená plocha situaci jen zhoršuje. Odvolávat se na dláždění Pražského hradu je pak velikášským zakrýváním chyb.

Zdroje: Vinohrady (Praha) | Kostel Nejsvětějšího srdce Páně | Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3 se po kompletní revitalizaci otevírá veřejnosti | Autorská reportáž