Nádherný líc a šokující rub Zahrady Kinských. Tohle lidi bolí u srdce

Z rušného náměstí Kinských vstoupíme do zahrady a zahneme doprava kolem bývalé vrátnice, dříve usedlosti Brabcová.

Menší domek s půdorysem písmene L byl součástí zdejších vinic a kořeny sahají až do 15. století. Po rekonstrukci bohužel ztratil svou památkovou hodnotu a je více podoben novostavbě. Rozdíl je vidět hlavně na nových oknech a dveřích.

Mineme oblíbené dětské hřiště a vydáme se ostřejším i táhlým stoupáním vzhůru po stezce sv. Ludmily. Po schodech a cestách až na vrchol zahrady ke skalnímu útvaru „Petřínské skály“ je to úctyhodných 110 metrů výškového rozdílu.

Zatímco první část serpentinového stoupání patří v letních dnech k náročnějším, druhá už vede mírnějším stoupáním zahradou. Dostat se až na vrchol však znamená, že jen po zahradě ujdete 900 metrů.

Jelikož ale v jednom výletů (Zahradou Kinských až k petřínské hvězdárně. Vidět tolik krás je až hřích) vedla trasa kolem Hladové zdi s bastionem, vyhlídkou na Prahu a kolem petřínských skal, vydáme se tentokrát do centrální části celé zahrady.

Není vedena samostatně jako chráněná památka a její vydatnost je tak slabá, že chvíli přemýšlíte, jestli vůbec nějaká voda teče.

Nicméně ve vedru si v ní alespoň můžete namočit čistý kapesník nebo dlaně. Většinou tudy ani v letní sezóně moc návštěvníků nechodí.

Další zastávkou je skvostný kostelík.

Legenda: 1. a 13. Start/Cíl, 2. Studánka Kinská, 3. Kostelík, 4. Studánka Pod Jezírkem, 5. a 6. Horní jezírko, 7. a 8. Ruiny, 9. a 10. Dolní jezírko s vodopády, 11. Podchod, vodotrysk, pomník, 12. Sacré-Cœur

Rekonstrukce karpatského chrámu poškozeného požárem vstupuje do posledních týdnů. Žhář sice nebyl nikdy odhalen, ale bezdomovci pohybující se v okolních ruinách byli hlavní skupinou podezřelých.

Unikátní celodřevěná roubená stavba připomíná kulturní dědictví Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československa v letech 1919–1939. Až po druhé světové válce byla v roce 1946 začleněna do Ukrajinské SSR.

Žili zde hlavně Rusíni (62 %), mezi jejichž tradičně rozlišované etnografické podskupiny patřili Lemkové, Bojkové, Doliňané a Huculové. Dále pak Maďaři (15 %) , Židé (13 %), Čechoslováci (5 %), Němci, Rumuni atd.

Historie chrámu sahá pravděpodobně do druhé poloviny 17. století, některé prameny mluví dokonce o roku 1625.

Většinou se dočtete, že kostelík stál ve Velikých Loučkách nedaleko Mukačeva. Loučky se v roce 1793 zřejmě z důvodu neúrody zadlužily, a kostel proto prodaly nedaleké a bohatší obci Medvědovce.

Ve 20. letech 20. století si postavila zděný (kamenný) kostel a starý dřevěný chrám byl po mnoha táhlých jednáních už od roku 1925 nabízen hlavnímu městu Praze.

Kostel byl v roce 1929 rozebrán (původně nebyly použity žádné hřebíky, rekonstrukce se už bez nich neobešla), každý díl očíslován a ve čtyřech vagonech převezen do Prahy.

Znovu sestaven byl v Kinského zahradě jako součást národopisného dědictví. Celkové náklady na nákup, rozebrání, převos a sestavení vyšplhaly na 130 tisíc korun a podílelo se na nich Národní muzeum za podpory Ministerstva školství.

Kostel se stal součástí tehdy budované etnografické sbírky (skanzenu lidové architektury) v zahradě Kinských a do Československa bylo přeneseno ještě dalších šest podobných kostelíků (Blansko, Dobříkov, Hradec Králové, Košice, Kunčice pod Ondřejníkem, Nová Paka), protože Rusíni nahrazovali dřevné kostelíky zděnými (kamennými) kostely.

Mimochodem dnes, 10. září 2026, kdy píši tento článek, je to přesně 97 let od slavnostního předání chrámu Pražanům k 10. výročí připojení Rusínů k Československu

Není však jisté, zda byl chrám původně postaven přímo ve Velikých Loučkách, nebo také dovezen odjinud. Setkáte se s tím, že byl vystavěn v lemkovském slohu. Jenže Lemkové žili severněji směrem k dnešnímu Polsku, zatímco Loučky jsou v místě, kde žili ponejvíce Doliňané nebo Bojkové. Některé prameny si proto všímají lemkovských i bojkovských prvků kostela, ale také vlivů lidového baroka.

Nejasnosti může způsobovat i odlišný odborný výklad, ale také pozdější přestavby. Například původní stanové střechy byly doplněny o barokní báně nejdříve až při opětovné stavbě v Medvědovcích.

Ale je zde jedna záhada, jejíž vysvětlení může ležet v archivu Národního muzea. Na vrcholu kříže je zářící slunce s číslem 1800. Snad to představuje rok dokončení všech úprav kostela.

Předmětem dohad mohou být i výšky a tvar veží (pod nimi byly prostory pro muže, ženy a duchovní), jejich počet a uspořádání. Dnešní podoba kostela pravděpodobně spojuje více karpatských stavebních tradic. Pravdu proto mohou mít jak zastánci lemkovského, tak i bojkovského slohu.

Současná rekonstrukce vychází ze zachovaných fragmentů ve spodní části kostela. Na některých místech je to vidět na první pohled. Po požáru stále zachované dubové dřevo je tmavé, nové má (zatím ještě) světlou barvu.

Oproti dubnové procházce je pozitivním zjištěním, že i tato studánka, resp. kamenná kašna, dává vodu.

Je zde i vidět obrovská plocha terasy, kde v minulosti stálo 10 skleníků z let 1831-36 pro tropické a subtropické rostliny. Už je to ale dlouho, kdy byl zbořen poslední (1965). Velká škoda. Vidět jsou jen fragmenty zdiva. Vstup na terasu je někdy otevřený, někdy zavřený.

Přívod vody zajišťují štoly vedené z horní části Petřína, kde je zdroj vody. U obou jezírek se dá posedět, je zde i chladnější vzduch. Zejména je to poznat u vodopádu u cesty nad dolním jezírkem.

V horním jezírku tryská od roku 1953 voda z kdysi nesmírně populární bronzové sochy lachtana (je jich po republice několik) od Jana Laudy.

V dolním jezírku stojí od roku 1939 barokní socha Herkula z konce 17. století, která původně stála na Kampě.

V jihozápadním rohu zahrady je pak trochu ukrytý podchod do Holečkovy ulice, odkud je to jen pár desítek metrů k bývalému a známému klášteru Sacré Coeur s kostelem a parkem. Podchod je neoznačený. Nachází se jižně od Letohrádku Kinských. Z ulice pak vypadá jen jako obyčejná tmavá díra ve zdi.

V zahradě je blízko podchodu i běloskvoucí socha z tyrolského mramoru herečky Hany Kvapilové. Je to vlastně náhrobní pomník, protože pod ním je uložen popel herečky.

A před letohrádkem je příjemný vodotrysk.

Až sem je to všechno v podstatě fajn.

U dřevěného chrámu, ve kterém právě probíhají dokončovací práce rekonstrukce, se v těsném sousedství rozpadají dvě kulturní památky. Původně jsem předpokládal, že patří městu. Skutečnost je však jiná. Mají soukromého vlastníka.

Zatímco torzo bývalého klasicistního domu pro zaměstnance zahrady je obehnáno pevným plotem s kamerami, areál oblíbené restaurace s vyhlídkou (původně zahradního povilonu) je ze dvou stran volně přístupný.

Uvnitř je zápach, hromady odpadků a jasné stopy, že tu nocují lidé bez domova, lidé na okraji společnosti. Pohled na tuto spoušť je bolestný a konsternující. Pro Prahu je to však otřesná vizitka.

Hazardem může být proto i samotný pohyb kolem. Riziko, že zde šlápnete na injekční stříkačku nebo potkáte lidi pod vlivem návykových látek, je podle mého vnímání reálné. Tipuji, že i požár chrámu jde na vrub jim.

Ve veřejném zájmu by proto mělo být obě tyto kulturní památky okamžitě zabezpečit a zachránit, nebo, pokud to jejich stav už nedovoluje, zbourat.

Tomu se ale nejen kulturně založený člověk brání.

Kdysi prosperující restaurace U Jezírka byla ještě několik let před pádem režimu v provozu. Její osud ale dokonale demonstruje divoká 90. léta.

Místo aby tehdejší doba chránila historickou hodnotu celé zahrady, převládalo tržní nadšení, že se soukromník o kulturní památky postará lépe a stát shrábne peníze.

Obě nemovitosti tak byly necitlivě a hloupě „vyjmuty “ ze zahrady a v rámci tehdejší privatizace prodány. Restauraci od podniku „Restaurace a jídelny“ koupil hudební skladatel Karel Svoboda za pouhých 150 tisíc.

Nikdo ovšem neřešil, že budovy stojí uprostřed veřejných pozemků bez věcných břemen pro přístup.

Skladatel měl záměr v restauraci s vyhlídkou provozovat Rádio Vox. Rekonstrukci ale neprovedl a areál od té doby chátrá.

Samozřejmě narazil na různá omezení, ať už jde o zmíněné příjezdové komunikace, které vedou přes pozemky města, slábnoucí vydatnost pramenů, kanalizaci, památkovou ochranu, životní prostředí, pozvolné sesouvání zahrady atd. To si však jako kupující měl zjistit předem. Právní stát zase neměl budovy prodávat jako ostrov, ke kterému nelze připlout.

V roce 2001 nabídl Karel Svoboda restaurační pavilon k odkoupení Praze 5 (údajně už ale za miliony), která to odmítla právě proto, že nebyla vlastníkem okolních pozemků. A cena byla nepřiměřená. O rok později objekt náhle vyhořel. O šest let později spáchal (podivnou) sebevraždu.

Z patové situace tak mají užitek především bezdomovci. Praha chrání a opravuje zahradu, ale ruiny opravit nemůže, protože je nevlastní. Soukromý vlastník zase nemá přístup k nemovitostem s těžkou stavební technikou a alternativní postupy jsou extrémně nákladné. Výsledek? Jednou budovy na někoho spadnou a zůstane jen bezcenný pozemek.

Zahrada Kinských je příliš krásná a cenná na to, aby v jejím srdci zůstaly ruiny.

Poznámka: V netradičně pojatém závěru videa uvidíte mnohem více, než dokáží zprostředkovat fotografie.