Hvězdy i hvězdičky nejen za socialismu – Jiří Štědroň

Štědroňova role prince v Popelce byla jeho filmovým vrcholem. Nejdříve bylo posuzováno, zda k sobě půjde zpěv prince s Popelkou (Eva Hrušková), a následně se řešil jejich půlmetrový výškový rozdíl. Občas stála Popelka na něčem vyvýšeném, jindy princ poklekl. Přestože černobílá pohádka není výpravná, její stále přetrvávající kouzlo působivého díla ze Zlatého fondu ČT leží v její prostotě, ryzosti i nevinnosti a ve skvělém hereckém obsazení (Pešek, Medřická, Tříska, Prachař, Beneš, Hlaváčová aj.).

Pohádka byla úlevnou nadějí ve stísněné době (1969). Byla dobrem a láskou, které zvítězí nad zlem a nenávistí i nad posměšnou a ubohou kritikou představitele prince za jeho jedno nepovedené a nedlouho trvající životní rozhodnutí před 55 lety. Jste-li svatí, kamenujte.

Na začátku 70. let hledal zpěvák cestu k vlastní kapele a k sólové kariéře. A když přišla nabídka, že by mohl být hlavní tváří hudebního uskupení Plameny, souhlasil. Mělo umělcům poskytovat dobré podmínky, kvalitní technické zajištění a pravidelné vystupování. Problém byl ten, že skupina byla založena z popudu ÚV SSM, aby šířila „správnou“ muziku. Což v dalších desetiletích bylo zpěvákovi připomínáno jako zapletení se s režimem. Jenže nic není tak černobílé.

Můžeme se dohadovat, do jaké míry si zpěvák uvědomoval dopad svého rozhodnutí a do jaké míry podcenil například to, že za názvem Plameny bude vehementně zdůrazňováno, že jde o soubor ÚV SSM. Těžko ale mohl předem vědět, jak často bude muset skupina vystupovat na prorežimních akcích a festivalu politické písně v Sokolově. Každopádně do KSČ nevstoupil, ač k tomu byl třikrát vyzván. Kritici by alespoň mohli připustit, že odmítnutí členství ve straně (z jejich pohledu angažovaného umělce) vyžadovalo přece jen kus odvahy.

Při znalosti dalších souvislostí proto kritika ztrácí na síle a bledne. K nešťastnému rozhodnutí jej totiž přivedlo i několik dalších věcí.

Jiří Štědroň nezpíval jen s Plameny, ale paralelně i s jinými hudebními tělesy.

Soubor jsem sice neposlouchal, ale občas se mu nedalo v rádiu vyhnout. Měl slušnou profesionální úroveň a byl autorsky zajišťován i „těžkými váhami“ populární hudby. Byli to například legendární dirigent Josef Vobruba, textař Zdeněk Rytíř, skladatel Jindřich Brabec (autor hudby Modlitby pro Martu), choreograf Frank Towen (pohybový otec Jiřího Korna) a se skupinou natočil singl Poušť i Otakar Petřina aj. Všichni se skupinou nějak spolupracovali. Také se tím s režimem zapletli? Pokud myslíte, že ano, pak celý národ kolaboroval a nestojí za nic. Opravdu? Život ale takhle radikálně jednoduchý není.

Hudebníci a zpěváci museli být tehdy někým zastupováni, mít zřizovatele, přehrávky (s politickým hodnocením umělce) a schválené texty. I když to tak třeba nevypadalo, vždycky někde číhal nějaký soudruh, který bděl na správný rozvoj socialistické kultury. Uniknout se tomu moc nedalo.

Pro představu krátce odbočím. V 80. letech jsem chtěl přepsat komorní Biblické písně od Antonína Dvořáka pro širší využití. Rozepsal jsem pár not a nechal si od dozorujícího podniku schválit text. A takto mi jej soudruzi zřizovatelé vrátili:

Marné bylo vysvětlování, že historické dílo bylo i vydáno na gramofonových deskách. Prý dnes už každý ví, že Bůh neexistuje. Po dotazu, zda znají alespoň jednu operu kde se ani jednou nezmíní Bůh, se mnou „vyrazili“ dveře. Proč to zmiňuji? Vůbec mě nenapadlo, že by soudruzi mohli zajít až tak absurdně daleko. A podobně si myslím, že uvažoval i Jiří Štědroň.

Teprve až po zahájení práce v Plamenech zjistil skutečnou míru zne(vy)užívání souboru. Bohužel pozdě na to, aby z projektu vycouval. Normalizace s ruskými tanky za zády běžela na plné obrátky a odchod mohl znamenat definitivní konec kariéry. Ne-li i něco horšího.

Nesuďme proto a vezměmě v potaz, že každý chybujeme jinak. Někdo emigroval, někdo protestoval a skončil v kriminálu, jiný sbíral odvahu nebýt zpěvákem svazáků. Jiří Štědroň těžce nesl, že se do nové pozice dostal sám, a spíš si tím uškodil, než pomohl. Nakonec po necelých 5 letech (sám mluví o aktivních 3 letech) napsal svazákům dopis, že ze zdravotních a osobních důvodů chce skončit. Vyšlo to. Ani obava ze zákazu vystupování se nenaplnila.

Odčiněno, uvědomíme-li si, že zpěvák Plameny opustil aktivně v době normalizace. Jiné osobnosti z veřejného života naopak aktivně do KSČ vstoupili a do sametu si budovali kariéru atd.

Jiří Štedroň v nich využil celý rejstřík a sílu svého hlasu. Starší písně měly zvuk velkých orchestrů, ale také hodokvasného big beatu 60. let. Člověk se při poslechu nemůže zbavit pocitu, že velký pěvecký talent zůstal nevyužitý.

Neklidné srdce (1967) | Jdi spát (1968) | Hledej (1969) | Belinda 1970 | Butterfly (1971) | Džulija 1972 | Guantanamera (1973) | Vlaky 1974 | Návrat (1975) | Jak to chodí (1976)

Po úspěchu Popelky se však Jiří Štedroň zařadil mezi naše nejprodávanější zpěváky. Hity přišly i se souborem Plameny a nešlo o angažované písně. Jen jeho pohyb na jevišti jsem většinou vnímal jako mírně toporný. Ale nemohu říci, že by mi to při poslechu vyloženě vadilo. Spíš pobavilo.

Hned na prvním ročníku v roce 1968 obsadil stříbrnou příčku za veselý duet Bílý psaní s Karlem Hálou. V roce 1975 Děčínskou kotvu s písní Oheň a píšťala už vyhrál. Na soutěži se mu celkem dařilo, protože v dalších letech získal ještě jednu stříbrnou a jednu bronzovou příčku.

V soutěži o Zlatého slavíka dosáhl nejvýše na 14. místo v roce 1975 (dle málo dostupných zdrojů).

Podnikal, ale nebyla to úplně jeho parketa. Myslím, že mu spadl kámen ze srdce, když mu v roce 2000 ředitel Ladislav Županič nabídl angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, a od roku 2002 je členem i Divadla Semafor díky Jiřímu Suchému atd. Spojil svět herectví (vystudoval herectví na JAMU v Brně) a zpěvu, v němž se cítil nejspokojenější.

Méně známou stránkou Štedroňovy tvůrčí osobnosti je psaní knih ze světa divadla, podnikání a showbusinessu. Podle hodnocení knihkupců si dobře stojí knihy Gigolo, Nikam se necpi! a 3× Jiří Štědroň.

Hudebně zábavný pořad volně navazuje na původní pohádku po 55 letech. Opět v něm vystupují Princ Mojmír a Popelka. Zpívají pohádkové písně i nové. A vzpomínají. Můžete porovnat, jak moc zestárli a jak jim ladí zpěv aktuálně.