Kritika titulků článků se zavádějícím názvoslovím „Zapomenuté tváře normalizačního popu“

Jde o články, jejichž titulky začínají slovy Zapomenuté tváře normalizačního popu a pokračují jménem umělce a ne vždy slušným dodatkem.

Autorem článků je Jiří Švehla z blogovacího portálu Seznam Médium, který uvedené názvosloví vydatně používá, aniž si zřejmě připouští, že představuje závažný problém. Jak lingvistický, tak odborný i etický. Pokud připouští a jde o úmysl, je to dost hanebné. V diskusích pod články se již sice někteří diskutující ohrazují, ale domnívám se, že to je pořád málo.

Seznam by neměl klesnout na úplné bulvární dno a pouštět ideologicky zabarvené názvy, které nutí čtenáře na titulek kliknout především ze zvědavosti (clickbait). Editoři článků po jiných autorech v souladu s pravidly vyžadují, aby takové titulky nepoužívali, ale zjevně jsou někteří autoři rovnější mezi rovnými. Nevhodné názvosloví v titulku však může zavádět čtenáře a dehonestovat umělce.

„Normalizační pop“ není odborně definovanou kategorií, ale v diskursu po sametové revoluci se začal objevovat jako pejorativní pojem s implicitně negativním hodnocením, jako publicistická nálepka s jasně ideologickým podtextem. Soudě i podle reakcí čtenářů pod články Jiřího Švehly evokuje v kolektivní paměti představu konformity, oportunismu či kolaborace s komunistickou mocí. Problémem je, že celkově POP není, nikdy nebyl a ze své podstaty ani být nemůže protirežimní, antikomunistický, aktivistický či opozičně revoluční, jako například rebelující rock. Proč? „Normalizační pop“ nepředstavuje žádný hudební žánr, kterým je třeba již uvedený rock, či blues apod. Takový obsah nemá. Je pouze nespravedlivou a hanlivou politickou etiketou pro určité období, udělenou šmahem všem umělcům populární hudby té doby.

„Normalizační pop“ nic neříká o hudebním obsahu z hlediska charakteristik, rytmů, harmonií, stylů, ale totalitně strká do jednoho pytle s jedinou nálepkou naprosto odlišné umělce, mezi kterými mohou klidně být písničkáři, populární zpěváci, diskotékové hvězdy a hvězdičky, různí jazzrockoví či prostě jen hudební experimentátoři atd.

„Normalizační pop“ (rozhodně jako titulek) má jednoznačně ideologickou konotaci a automaticky spojuje hudbu s politikou bývalého režimu, což asociuje kolaboraci a oportunismus umělců, namísto hodnocení jejich uměleckých kvalit. Pokud v článku autor umělce náhodou pochválil, zatímco titulkem jej předem shodil, nelze než konstatovat, že titulek je záměrný „clickbaitový“ plivanec do tváře umělců, což autor zjevně považuje za důležitější než riziko, že čtenář článek nemusí otevřít, nebo po přečtení perexu či prvního odstavce jej ani nedočte, ale řekne si: „Tak tenhle taky kolaboroval“. Což je samozřejmě strašné a připomíná to hon na čarodějnice. Hudební dílo se autorovi takových článků povedlo zredukovat na pouhou politickou kategorii a odsunout do pozadí hodnocení uměleckých kvalit.

Znovu musím konstatovat, že anachronismus „normalizačního popu“ jako zpětné hodnocení má silně nespravedlivý, nerovný a pejorativní význam.

Pocit poškození dobrého jména a pověsti umělců necitlivým a bezohledným titulkem na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Zásadní diskrepance mezi obsahem článků a jejich titulkem je však v některých případech do očí bijící.

Článek o Martě a Teně Elefteriadu popisuje, jak umělkyně od beatu prošly vývojem až k interpretaci řeckých písní, dokonce podepsaly „Několik vět“ a bylo jim zakázáno vystupovat. Přesto je autor Švehla hanebně zařadil do kategorie „normalizačního popu“.

Článek o Petře Černocké popisuje její umělecké vzdělání a kariéru, ale nic o kolaboraci či vědomé podpoře totalitního režimu. Přesto ji autor článku Švehla šmahem a hanebně zařadil do seriálu o „normalizačním popu“.

Článek o Petru Rezkovi je o sympaťákovi s knírem, kytarou a řadou hitů, který kariéru ustál se ctí, ale i on skončí hanebně pod titulkem „normalizační pop“.

Článek o Jiřím Štědroňovi je sice postaven z části na umělcově spolupráci se souborem SSM Plameny, ale autor oceňuje jeho odvahu se za toto období omluvit. Prostě hanebný paradox Švehlových článků, který si nezadá s překrucující praxí totalitních cenzorů.

K tomu ale ještě doplním, že spolupráce Jiřího Štědroně s Plameny nebyla zdaleka jedinou umělcovou činností a netrvala až do sametu (jako u jiných osobností dneška), ale jen asi 5 let. Autor Švehla si ani nezjistil, a já to považuji za neuvěřitelně nepoctivou práci a podraz autora na umělce, že zpěvák delší dobu hledal cestu, jak se ze spolupráce opatrně vymanit, aniž by mu to způsobilo kariérní postih. Doba po vpádu vojsk v roce 1968 opravdu nebyla jednoduchá a ne každý měl odvahu rázně emigrovat, nebo veřejně zaprotestovat a jít do kriminálu. A také z něčeho ti umělci museli žít, o někoho se třeba starali apod. Zpěvák se vymluvil na zdravotní a osobní důvody a vyšlo to. Nikdo za tím nic jiného nehledal. Zřejmě si pan Švehla ani nedovede představit, jakou úlevu Jiří Štědroň pocítil.

Na těchto krátkých příkladech jen ukazuji, jak nebezpečné a zavádějící je paušální nálepkování „normalizačním popem“. Uvedení umělci nevykazovali známky kolaborace nebo vědomé podpory režimu, přesto je autor Švehla zařadil pod stejnou ideologicky zatíženou kategorii jedním šmahem.

Ani nikoho z uvedených nelze považovat za zapomenutou tvář. Kdo je neposlouchal dříve, nejspíše je neposlouchá ani dnes. Kdo se o ně nezajímal dříve, nezajímá se nejspíše ani dnes, a jména jistě mohl zcela zapomenout, pokud je vůbec dříve registroval. Nadpisy článků jsou tedy také nepravdivé.

Jde totiž o střet bulvární publicistiky a potřebné odbornosti. „Normalizační pop“ vede z hlediska jazykové kultury k degradaci odborného diskursu, k nálepkování, které vytlačí odbornou terminologii a znehodnotí či ztíží vědecký přístup k hudební historii. Místo odborných analýz se utopíme v ideologickém kategorizování. Jako člověku v totalitě odbojnému a pravicově smýšlejícímu mi články Jiřího Švehly připomínají pozvolný nástup totalitních praktik, byť možná nevědomky a v honbě za slávou i provizemi z reklam v článcích.

Jen těžko lze vést odborný diskurs, když označení „normalizační pop“ má v sobě hanlivý, opovržlivý, urážlivý či vulgární charakter, jehož pejorativní výraz v titulku hned v úvodu zpochybní inteligenci, racionalitu a především morální hodnoty umělců. Takhle, pane Švehlo, fakt ne.

Jde sice o jakýsi publicistický výstřelek nezodpovědné a bezohledné doby, ale i bez hlubšího porozumění termínu by nyní mělo být každému jasné, že jeho používání v titulcích je opravdu jen velmi mírně řečeno nevhodné. Kvalitní žurnalistika nepotřebuje nálepkování, výsměch a zploštění diskuse, ale věcnou debatu a argumentaci. A to, jak doufám, jsem těmito řádky prokázal.

Označení „normalizační pop“ dehonestuje umělce, přestože je často obtížné získat jejich skutečné postoje, názory a činy. Jelikož jsem pár umělců osobně znal (znám) a mluvil s nimi, mohu rozhodně potvrdit, že bylo jen velmi málo těch, kteří režim tzv. „žrali“.

Autor seriálem o „normalizačním popu“ vstoupil i na tenký led kolektivní viny a naboural základní princip spravedlnosti, když zjevně nic nebo jen velmi málo ví o individuálních postojích a činech umělců.

Poznal jsem i zdánlivou kolaboraci umělců a lidí kolem popu, aby pomohli jiným, aby pomohli instituci, kde působili apod. Ukázat na ně prstem by nyní bylo pro mě snadné, senzační články by se mi jen hrnuly, provize také. Nejsem ale Jidáš, kterému se dostalo 30 stříbrných. Kolik asi stačí Jiřímu Švehlovi? Ti lidé se ve skutečnosti obětovali, nevěda, že se režim zhroutí, když byl plánován na věčné časy a nikdy jinak (s tanky a 1,5 milionem straníků/s kandidáty dokonce 1,7 milionů za zády). S oblibou připomínám, že i celé divadlo Járy Cimrmana podepsalo kolaboraci (antichartu), aby mohlo existovat.

Jistě lze nalézt mnohem korektnější názvosloví, které bude respektovat složitost kulturní historie v době normalizace. Přesnější, správnější, chronologickou či spravedlivou kategorizaci nebo označení pro určité období, které bude možné vnímat jako objektivní terminologii, politicky neutrální. Pak můžeme dosáhnout objektivního hodnocení populární hudby 70. a 80. let.

-----

Pokud můžete, prosím, článek sdílejte. Cenzura už zdaleka není jen zákaz, ale různě poskládaná slova, omezení šíření článků apod.

Děkuji