Článek
Zpěvák a herec Jiří Štědroň je dnes kmenovým členem pražského Semaforu. Divadla, které rozhodně nemělo na růžích ustláno, zejména jeho tvůrčí skupina vedená zakladatelem divadla Jiřím Suchým, který byl dlouhá léta na černé listině komunistů a dlouhou dobu nesměl téměř nic. Přesto po roce 2000 nabídl spolupráci právě Štědroňovi, zpěvákovi, který v sedmdesátých letech téměř neslezl z televizní obrazovky a občas se objevoval v souvislostech, na které by dnes nejradši zapomněl.
Vypovídá to o síle právě Jiřího Suchého, který se dokázal přenést přes to, že jeho kolega má za sebou několik vyloženě hanebných let, kdy byl nejviditelnějším frontmanem uměle sestaveného souboru Socialistického svazu mládeže Plameny, což bylo v první polovině sedmdesátých let, a právě s ním se opakovaně objevoval na prorežimních Festivalech politické písně v Sokolově a nejrůznějších dalších budovatelských estrádách.
Zpočátku to ale s Jiřím Štědroněm vypadalo mnohem nadějněji. Narodil se v roce 1942 v moravském Vyškově do umělecky zaměřené rodiny (skladatel Miloš Štědroň, mj. autor písní pro slavnou Baladu pro banditu, je jeho bratrancem), vystudoval herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Absolvoval mimochodem shakespearovskou rolí ve Večeru tříkrálovém, takže v naprosto seriózní činohře.
Vystupoval také v legendárním satirickém divadle Večerní Brno, měl společné pořady s mimem Borisem Hybnerem, s nímž se v moravské metropoli spřátelil. Posléze prošel dokonce konkursem do Semaforu do slavné jazzové opery Suchého a Šlitra Dobře placená procházka, tehdy, v šedesátých letech, ale neuspěl.
Vždy ale inklinoval k hudbě, první nahrávky pořídil v brněnském rozhlase už v roce 1959, v šedesátých letech zpíval s Orchestrem Gustava Broma. Hrál i na několika dalších brněnských scénách, které v době šedesátých let příznačně inklinovaly ke spojení dramatu a populární hudby, a jeho výrazného charakteru si povšiml slavný textař a šéf pražského divadla Apollo Jiří Štaidl, který ho pozval k sobě do Prahy, po bok takových hvězd jako byli Karel Gott, Yvonne Přenosilová, Karel Hála nebo Petr Spálený.
Zároveň ještě zvládal alespoň zčásti udržovat svoji hereckou profesi, nejviditelněji ve filmové pohádce Popelka z roku 1969, kde hrál prince po boku hlavní představitelky Evy Hruškové. Po ukončení činnosti divadla Apollo a krátké etapě s orchestrem Karla Vlacha přišla zmíněná éra v propagandistickém souboru SSM Plameny. Z účinkování s ním se v polovině sedmdesátých let Štědroň vyvázal s výmluvou na osobní a zdravotní problémy, i s rizikem kariérního postihu - který ovšem nakonec nenastal.
Dlužno s respektem dodat, že na rozdíl od jiných kolegů, kteří prošli podobnou zkušeností zahrávání si s totalitním režimem našel v sobě Jiří Štědroň tolik odvahy, slušnosti a sebereflexe, že o své éře s Plameny obsáhle promluvil v pořadu České televize 13. komnata Jiřího Štědroně v roce 2010.
Až do roku 1990 pak Štědroň zpíval většinou s vlastními doprovodnými kapelami nebo s velkými tanečními orchestry. Vydal dvě dlouhohrající alba, pár singlů, natáčel ale hlavně pro rozhlas. Zaznamenal několik hitů, mezi nimi také legendární Vlaky („Mám rád vlaky, co někam jedou / mám rád vlaky, co nikde nestaví“), které v 90. letech zparodovala Česká soda klipem se záběry z odsunu sudetských Němců.
V devadesátých letech se z hudební scény Jiří Štědroň zcela stáhl, vrstva ostudy, kterou na sobě nesl, byla přece jen příliš silná. Pracoval v podnikatelské sféře, byl kreativním ředitelem několika reklamních agentur, ale na tuto práci nevzpomíná rád, tvrdí, že k ní neměl ani vlohy. V roce 2000 byl obchodním ředitelem koncertní agentury Pragokoncert, a to jej paradoxně vrátilo na divadelní prkna.
Když byl totiž z tohoto titulu nabídnout agenturní spolupráci Hudebnímu divadlu Karlín, jeho ředitel Ladislav Županič jej rovnou vyzval, ať se znovu vrátí k divadlu a mikrofonu a rovnou mu nabídl roli. Štědroň přijal a nedlouho poté se ozvalo ve stejné budově tehdy působící divadlo Semafor s žádostí o záskok, z nějž posléze bylo trvalé angažmá.
Dnes je Jiřímu Štědroňovi třiaosmdesát let, má za sebou role v přibližně patnácti semaforských inscenacích a v současné době podle webu divadla hraje v pěti hrách: Černá kočka - Bílý pes, Nižní Novgorod, Šli tři Šlitři, Poslední štace a A přece se točí.
Další díly volného seriálu Zapomenuté tváře normalizačního popu:
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C5%A0t%C4%9Bdro%C5%88
https://www.csfd.cz/tvurce/33379-jiri-stedron/biografie/
https://budejovice.rozhlas.cz/prave-jubilujici-jiri-stedron-sedmikrasku-mohu-take-povazovat-za-vyznani-sveho-8751910
https://www.discogs.com/de/artist/1211911-Ji%C5%99%C3%AD-%C5%A0t%C4%9Bdro%C5%88?srsltid=AfmBOoqMvAwGLFzmkioxDs2WAr_vUbRh8J-40VH4ysTyrGEClsjtFdSo
https://www.semafor.cz/herec/jiri-stedron
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/210562210800018/
