Článek
V době normalizace musela každá kapela mít nějaké razítko, které ji opravňovalo k samotné existenci. Bez něj nemohla vystoupit pomalu ani ve školní tělocvičně a pokud se jí to podařilo, zavánělo to slušným průšvihem. Takovou kapelu čekal buď zákaz činnosti nebo přechod do ryzího undergroundu, kde už to bylo jen krůček do kriminálu, jak víme z nejkřiklavějších případů Plastic People of the Universe nebo DG 307.
Kapely pak sháněly tato razítka coby umožnění existence u takzvaných zřizovatelů. Těmi nemusely zdaleka být jen kulturní organizace typu státních uměleckých agentur (ty byly vyhrazeny zpravidla jen profesionálům) nebo třeba kulturních domů. Amatérští muzikanti často jako zřizovatele přemluvili, obvykle za pomoci různých strýčků nebo dobře postavených kamarádů, třeba různé organizace, které neměly s hudbou nic společného: Svaz zahrádkářů, Svaz chovatelů drobného zvířectva nebo třeba takzvaný Svazarm neboli Svaz pro spolupráci s armádou.
Často byly zřizovateli menší buňky SSM alias Socialistického svazu mládeže, působící v různých podnicích nebo ve školách. Jedna kapela ale měla v tomto směru prominentní postavení. Soubor Plameny totiž nejen zřizoval, ale přímo založil, za účelem oslavy šťastných zítřků pod kuratelou komunistické strany, přímo Ústřední výbor SSM.
Skupina vznikla v roce 1971, tedy v době nástupu té nejtužší normalizace, a měla za cíl hrát a zpívat optimisticky laděný pop, který posluchačům měl pomoci „vysvětlit“, v jak úžasných politických a materiálních poměrech žijí a dodat jim ještě větší radosti ze života. Což samozřejmě v rámci repertoáru vedlo spíš k neuvěřitelně bizarním výsledkům, které se hodily leda tak jako zdroje posměchu.
Prvním vedoucím Plamenů byl čtyři roky Tomáš Háša, o kterému už dnes není nic známo, a na jeho místo v roce 1974 nastoupil Jindřich Brabec, ve své době velmi činný hudební skladatel, mezi jehož nejznámější písně patří Modlitba pro Martu (v souvislosti s Plameny skutečně paradox všech paradoxů) anebo šlágr Heleny Vondráčkové Malovaný džbánku.
Obsazení kapely tvořili Jiří Kosek (klávesy), Václav Matoušek (kytara), Gustav Konárek (baskytara), František Havlíček (dechové nástroje) a Pavel Lébl (bicí). U mikrofonu se střídaly dvě zpěvačky a dva zpěváci: Jana Matysová, Helena Vrtichová, Josef Štágr a vlastně jediný vokalista, jehož proslulost aspoň trochu překročila stín Plamenů, Jiří Štědroň.
Skupina byla, jak se říká, pečená vařená hlavně na režimních akcích typu Festivalu politické písně v Sokolově, na různých sjezdech SSM a KSČ, ale měla také svůj vlastní koncertní pořad v divadle Laterna Magika, doprovázela sólové zpěváky v rozhlasové soutěži Písničky pro Hvězdu a jako „vyslankyně československé socialistické kultury“ také cestovala do zahraničí, samozřejmě výhradně do spřátelených socialistických zemí sovětského bloku.
To, co je na Plamenech možná nejzajímavější, je to, že přestože je komunistický režim tlačil jak mohl a měly podporu, které se nedostalo v sedmdesátých letech nikomu jinému, skupina se vlastně nikdy pořádně neprosadila a žádná sféra publika jí naskočila takříkajíc na špek. Svědčí o tom to, že v roce 1979, po osmi letech v podstatě neúspěšné existence, byla činnost Plamenů ve vší tichosti ukončena.
A co po nich zůstalo dodnes? Vlastně jen dvě věci. Staly se - spolu s Janečkovými Kroky - jednou z inspirací pro sarkastickou kapelu Sloky v televizním seriálu Marka Najbrta a Radima Špačka Svět pod hlavou. A za druhé, dostaly se do písničky Jaroslava Hutky Proč, proč. Verše „A proč mám sbírat kameny? No táto řekni proč? Přijedou k nám Plameny. Proto, proto, proto,“ docela přesně vystihují výsměch, který většina československé veřejnosti vůči Plamenům cítila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Plameny_(hudebn%C3%AD_skupina)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Brabec
https://web.archive.org/web/20210321181548/https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1000700
https://www.czechmusic.net/band.php?id=867-Plameny
https://muzikantiakapely.cz/magazin/hudba-za-socialismu/
