Článek
Můj osobní postoj je jednoduchý a nekompromisní. Vůbec nepotřebuji vědět, kolik má kdo na účtě nebo kolik vlastní bytů a domů. Věřím, že lidé, které tyto informace skutečně nezajímají, mají v digitální éře veškeré prostředky k tomu, aby se jim s nulovou námahou vyhnuli. A pokud se neustále znechuceně vrací k textům, které je iritují, nejedná se o nešťastnou náhodu, nýbrž o dobrovolný výběr. Jakékoliv pobouření nad bulvárem je tedy pouze vyjádřením toho, že obsah, nad kterým pláčeme, považujeme za relevantní.
Je dojemné číst o „rozbité váze“, když bulvár rozebírá majetek po zesnulých. Autor se zlobí, že místo úcty přichází rozpis a místo srdce razítko notáře. Upřímně řečeno, je to od něj krásná metafora. Ale dávala by smysl jen ve chvíli, kdyby se ten akt nekonal na veřejném náměstí za potlesku davu.
Pokud cítíme bolest z rozbití vázy (tj. že se čtou detaily o dědictví), musíme si přiznat, že jsme do sálu, kde se ty vázy rozbíjeí, aktivně vstoupili a zaplatili vstupné – klikem. Bulvár neřeší ničí, nejméně pak vaši morálku. Zajímá ho jen vaše „klikací disciplína“. Nejčtenější deníky, tedy samozřejmě ty bulvární, získávají svoji sílu a čtenost právě z ní.
Když se následně rozhořčíte na sociálních sítích nebo na blogovém příspěvku na Médiu, stali jste se vlastně neplaceným distributorem něčeho, co - údajně - nenávidíte. Je přece známo, a i my, autoři Média to víme stejně dobře jako profesionálové z opravdových médií, je ten nejvěrnější, protože garantuje, že téma ponese dál. Kritizováním tak legitimizujete existenci a metody přesně toho obsahu, který vás irituje.
„Já se tomu nemůžu vyhnout! Ono mi to pořád vyskakuje!“ Tohle je nejčastější digitální alibi a zároveň největší lež, kterou si sami sobě říkáme. Náš newsfeed a naše algoritmy přece (zatím?) neznají morálku, znají jen poptávku.
Tvrdit, že nám bulvár „vyskakuje“, je jako stěžovat si na zrcadlo, které nám ukazuje, co jsme si včera objednali. Algoritmy sociálních sítí a portálů jen vybírají a předkládají obsah, který je nejpohodlnější a nejpravděpodobnější k opětovnému kliku. Jestliže jste třikrát klikli na titulek „Celebrita A si koupila luxusní byt,“ algoritmus si vás zařadí do složky: Milovník cizích financí. Příště vám s radostí naservíruje i to nejnechutnější „komentované zpravodajství“ , třeba detailní rozpis dědictví Celebrity A.
Ale my přece máme možnost se takové „personalizované selekci“ obsahu bránit. Existují nástroje a metody, jak omezit, co na nás sociální sítě a vyhledavače pouštějí. Jenomže cenou za tuto kontrolu je vlastní aktivita, aktivní filtrace, nikoli pasivní přijímání toho, co k nám virtuálním nekonečnem připluje. Ale většina z nás se raději utápí v pohodlí „vyskakovacího“ bulváru, než aby se vzdala pohodlnosti algoritmického řízení. Ovšem pak je „spravedlivě pobouřena“ při čtení zpráv, které ji údajně „nezajímají“, ba dokonce „urážejí“.
A proč to my, kteří například o majetku Anny Slováčkové nebo kohokoli jiného vědět nechceme, přesto čteme? Odpověď je prostá a nevkusná: V hloubi duše nás stejně všechny čísla fascinují. Lidé se přirozeně srovnávají s těmi, které vnímají jako bohatší nebo úspěšnější. A vůbec nezáleží na tom, že o dotyčné celebritě vlastně kromě dvou tří základních faktů vůbec nic nevíte a nezajímá vás to.
Když vidíme luxus nebo majetkové poměry, nevyvolá to v nás jen závist, tedy negativní emoci, ale také emoci pozitivní. Je to zvláštní směs: trocha frustrace smíchaná s laciným vzrušením a pocitem, že máme právo na hodnocení cizí tragédie. Zpráva o tom, kolik má někdo na účtu, je jen branou, jež nám umožňuje vstoupit do cizího soukromí, ať už s úžasem, nebo s morálním pohrdáním.
Jak se k tomu všemu postavit, abychom se nemuseli ostentativně před druhými ukájet vlastní morálností a veřejně pohrdat bulvárem, který se pase na neštěstí jiných? Tahle zodpovědnost (myslíme-li ji upřímně) začíná u počítačové myši. Nejúčinnější formou protestu proti bulváru totiž není pláč nad rozbitou vázou ani psaní rozhořčených komentářů, ale nulová čtenost. Ignorace bulváru není pasivita. Je to aktivní volba, která chrání vaši pomyslnou duševní zahradu před plevelem. Bulvár si pak může rozbíjet své střepy na prázdném náměstí. Je to jen naše volba.
