Článek
Lipského kariéra začala u filmu pozvolna, v pozici asistenta a pomocného režiséra (například u snímků Racek má zpoždění z roku 1950 a Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952). Základ jeho budoucí režijní poetiky však byl položen v divadle, konkrétně v Divadle Satiry. Jeho hlavním vlivem zpočátku byla poetika Osvobozeného divadla. Už na začátku kariéry si vytvořil stabilní herecký okruh, se kterým později spolupracoval opakovaně. Patřil do něj samozřejmě jeho bratr Lubomír Lipský, dále Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Karel Effa či Stella Zázvorková.
Oldřich Lipský své filmy striktně nepodřizoval žánru, ale naopak žánr podřizoval svým filmům. To znamená, že jeho snímky nejsou ovlastně pouhé čistokrevné vtipné parodie, ale mají v sobě mnohem hlubší rozměr, jehož dosahoval tím, že nejen dováděl způsob vyprávění a obrazového ztvárnění parodovaného žánru do absurdity, ale zároveň narušoval různými zvraty, gagy a vtipy i samotnou parodii.
Oldřich Lipský byl nejen výsostný filmový řemeslník, ale také experimentátor, přesněji řečeno umělec, který dokázal experimenty využít v obecně přístupné zábavě. Vyžíval se v takových prvních, jako je zrychlování pohybu, pouštění záběru ve smyčce nebo pozpátku, či využití vícenásobných expozic. Tyto trikové pasáže přitom většinou nesloužily k rozvíjení děje, ale k čisté estetické potěše, lidově řečeno, k „radosti z blbnutí“.
Mluvíme-li o parodické lince Lipského režisérské tvorby, na prvním místě je třeba zdůraznit jeho spolupráci se scenáristou Jiřím Brdečkou. Ta totiž dala českému filmu, a tedy i celému národu, tři z vůbec nejpopulárnějších a nejlepších filmových komedií, natočených v rozmezí 60. až 80. let.
První z nich je Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Mistrovské dílo, ve kterém nejde jen o zesměšnění westernu jako takového (ostatně, Lipský i Brdečka zjevně tento žánr milovali a proto jej mohli tak dobře zparodovat). Joeovy hrdinské činy nejsou primárně motivovány chrabrostí, nýbrž vidinou propagace zázračné Kolaloky, limonády, kterou vyrábí firma, v níž je spoluvlastníkem spolu se svým otcem. Tím se do filmu nenásilně vkládá satirická linie, která je jakýmsi podkladem humoru.
Vrcholné fóry v Joeovi jsou založeny na boření filmových klišé. Například v jedné kultovní scéně se kamera dramaticky přiblíží k drsnému pistolníkovi, a on pronese zcela triviální repliku: „To abych si vzal… teplé prádlo“. A vyvrcholením filmu je místo snad očekávaného pistolnického souboje nebo romantického dojetí odkrytí netušených rodinných vazeb a založení nového alkoholického a nealkoholického produktu WhisKola.
Skvělý film vynesl režisérovi i scenáristovi mezinárodní úspěch včetně Stříbrné mušle z filmového festivalu v San Sebastianu, a v kinech jej vidělo neuvěřitelných čtyři a půl milionu(!) diváků. Sledující v televizi a majitele videokazet a DVD nepočítaje.
Druhou spoluprací Lipského s Brdečkou byla Adéla ještě nevečeřela z roku 1977. Je odrazem Brdečkovy záliby v kombinaci literárních žánrových klišé. Film mísí lehký detektivní žánr ztělesněný klasickým prvorepublikovým šestákovým detektivem Nickem Carterem s prvky gotického hororu a rané sci-fi, tedy vesměs žánry, považované za pokleslé - a přesto generacemi čtenářů milované.
Poslední snímek tohoto tvůrčího dua je Tajemství hradu v Karpatech z roku 1981. Názvem se jedná o částečnou adaptaci románu Julesa Vernea, který ale Brdečka označil za smrtelně vážný a velice špatný (v kontextu spisovatelovy tvorby měl nepochybně pravdu). Proto jej de facto od základu přepsal a hlavně mu přidal bizarní humor.
Lipský a Brdečka tady nejen parodují Verneovy technologické vize, ale také ironizují přezíravý západní pohled na východní Evropu a Balkán. Což je klišé, které známe třeba z Draculy. Tvůrci opět kombinují žánry, kdy odkazy na dobrodružnou romanci kontaminují prvky z rané éry kinematografie a nebojí se ani určitých aktualizačních narážek. K jedinečné atmosféře přispěl Brdečka také tím, že vymyslel vlastní karpatský folklor s chodsko-krkonošsko-moravským dialektem a cizorodě znějícími, ale srozumitelnými texty operních árií.
Ovšem parodická tvorba Oldřicha Lipského se nesvazovala pouze Brdečkovými scénáři. Další naprosto kultovní film Čtyři vraždy stačí, drahoušku natočil v roce 1970 podle scénáře, který napsal společně s Milošem Macourkem. V tomto díle, které paroduje drsné kriminální příběhy a komiksovou stylizaci, kterou dodal mistr nad mistry Kája Saudek, Lipský opět naplno využil svého typického arzenálu. Výsledkem byla přeměna cizích žánrových pravidel v ryze český inteligentní humor.
Přestože Lipského parodické filmy diváci milovali a milují dodnes, což je patrné ze sledovanosti jejich neustálých televizních repríz, v době vzniku se musely potýkat s ne vždy popzitivní kritikou, režisérovi například bylo vyčítáno využívání stejného okruhu herců. Občas se ošíval i dobový ideologický dozor, protože, málo platné, Lipský sice západní pokleslé žánry parodoval, nicméně tak dělal s láskou a vlastně je tak divákům zpřítomňoval. Režisér se stavěl k hrozícím problémům pragmaticky, například v rozhovorech pro komunistický deník Rudé právo. To ale rozhodně jeho tvůrčí genialitu nijak nesnižuje a nerelativizuje filmový odkaz, který nám po něm zůstal.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Lipsk%C3%BD
https://www.csfd.cz/tvurce/3225-oldrich-lipsky/biografie/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/jak-se-dela-humor-oldrich-lipsky-a-jeho-veselohry-v-parodickych-konturach-na-pozadi-doby
https://cs.wikipedia.org/wiki/Limon%C3%A1dov%C3%BD_Joe_aneb_Ko%C5%88sk%C3%A1_opera
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ad%C3%A9la_je%C5%A1t%C4%9B_neve%C4%8De%C5%99ela
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/tajemstvi-hradu-v-karpatech
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99i_vra%C5%BEdy_sta%C4%8D%C3%AD,_drahou%C5%A1ku
