Článek
Člověk proti zkáze je životopisné historické drama, které je koncipováno jako jakýsi obraz posledních let a dnů spisovatele Karla Čapka. Film se nezaměřuje pouze na Čapkovu osobnost, ale i na jeho statečný a setrvalý boj proti společenské a politické destrukci, ke které docházelo ve 30. letech 20. století, od stále narůstajícího vlivu nacistické ideologie na české prostředí.
Profesní dráha režiséra Štěpána Skalského byla během normalizace složitá. Zahrnovala mimo jiné vyloučení z KSČ a tvůrčí propady, kdy byl dočasně suspendován na post pomocného režiséra. Filmem Člověk proti zkáze, jak se ukázalo, svým posledním, symbolicky završil svou kariéru. Mělo se jednat o rozmáchlý a i na dobu vyhnívající komunistické totality odvážný film.
Byl to pokus nejen Skalského, ale samozřejmě i celého Filmového studia Barrandov, v jehož gesci vznikl, o umělecké zachycení a rehabilitaci dříve tabuizovaných témat a osobností. Filmy, které se dotýkaly demokratů první republiky, jako byl Karel Čapek, byly dlouhodobě ideologicky nepřípustné. Nemluvě o tom, že některé osobnosti, v první řadě Tomáš Garrigue Masaryk, nesměly být na plátně zobrazovány desítky let.
Film angažoval tehdejší špičky československého herectví: Josefa Abrháma v hlavní roli Karla Čapka, jehož mimochodem doporučil Skalskému Jaroslav Dietl, jenž měl být původně autorem scénáře (ten si nakonec Skalský napsal sám). V roli Olgy Scheinpflugové se objevila Hana Maciuchová a Svatopluk Beneš si s originální prvorepublikovou grácií zahrál prezidenta Masaryka.
Zásadní význam filmu, natočeného v předvečer sametové revoluce, spočíval v jeho odvážném tematickém záběru a v tom, co si v rámci státem kontrolované produkce dovolil ukázat. Film je přes všecky soukromé a rodinné odbočky (Čapkův vztah s manželkou nebo s bratrem Josefem) primárně obrazem Čapkova boje proti zkáze ztělesněné nastupujícím fašismem, proti ohrožení křehkých demokratických svobod i proti neblahým rysům české národní povahy.
Obsahuje ale řadu pasáží, které se v době komunismu daly jednoznačně číst jako polemika s tehdejší ideologií a s totalitním režimem. Vzpomeňme třeba okamžiku, kdy Masaryk při schůzce „Pátečníků“ vyzývá své literární přátele k „troše občanské odvahy“ (byť v souvislosti s pitím alkoholu a kouřením při těchto schůzkách), anebo disputace Čapka s Vladislavem Vančurou (výborně zahraným Ladislavem Lakomým) na téma rozdílu mezi termínem „dav“ a „lid“ (kterýmžto slovem se zaštiťoval fašismus i komunismus).
Zobrazení zápasu za demokracii a proti ohrožení státní suverenity ve 30. letech tedy nebylo v roce 1989 pouze historickou reflexí. Bylo to zjevné, i když opatrné, alegorické varování, adresované tehdejší chřadnoucí komunistické moci o nutnosti bránit svobodu, občanskou i národnostní. Skalský ve filmu hovořil o hodnotách, jež byly po léta normalizace nejen v kultuře tvrdě tabuizované.
Dnes tomu už možná málokdo uvěří, ale v tomto smyslu Masarykova přítomnost na plátně na podzim roku 1989 skutečně představovala přímý signál uvolňování cenzury. Schválení těchto scén je přímým dokladem toho, že se Člověk proti zkáze stal nejodvážnějším oficiálně schváleným biografickým snímkem své doby.
Přestože se nejen pro svoji zřejmou a na režimu nezávisející kvalitou, ale právě také pro svoji odvážnost v konkrétní situaci mohl stát Člověk proti zkáze filmem, na který by se stály fronty a zapsal by se do národního povědomí mezi ty nejslavnější snímky, jeho osud byl vlastně opačný. A to jen kvůli nešťastnému načasování. Jeho uvedení do kin bylo původně plánováno na Vánoce roku 1989. Tyto plány však narušily listopadové události a premiéra v kinech byla odsunuta na 1. února 1990.
Toto nevelké zpoždění se ale pro Člověka proti zkáze ukázalo být fatální. Snímek, který byl ideálně stvořen, aby vyvolal politické pozdvižení a debatu v prosinci 1989, kdy by zobrazení Masaryka bylo aktem ohromné politické odvahy, se v únoru 1990 stal anachronismem. Podobný osud utrpělo ovšem víc filmů z přelomu let 1989 a 1990.
V nově otevřeném filmovém průmyslu a v záplavě jednak starých trezorových, jednak nových dynamičtějších filmů se filozoficky mozaikový styl Člověka proti zkáze jevil jako pomalý, příliš „ukecaný“ a nežádoucím způsobem retrospektivní. Ztratil svůj zásadní politický kapitál a zbylo mu pouze náročné filozofické drama, portrét spisovatele (byť světově proslulého) a historické téma zobrazení nástupu fašismu. A to v nastalé konkurenci komerčně neuspělo.
To ale neříká nic o skutečné hodnotě tohoto filmu, který dnes můžeme vidět občas v televizi, koupit si jej na DVD nebo shlédnout na některé ze streamovacích platforem včetně YouTube. Člověk proti zkáze přináší dodnes silné myšlenky, které obstojí bez ohledu na dobu, ve které jsou pronášeny. Je velmi seriózním uchopením osobnosti jednoho z našich nejproslulejších spisovatelů. A v neposlední řadě se můžeme potěšit brilantními hereckými výkony celého obsazení, samozřejmě v čele s Josefem Abrhámem v hlavní roli.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/3282-stepan-skalsky/prehled/
https://www.csfd.cz/film/7261-clovek-proti-zkaze/prehled/
https://www.fdb.cz/film/3384-clovek-proti-zkaze/herci-tvurci
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8Capek
https://www.forum24.cz/clovek-proti-zkaze-mozaikovy-portret-poslednich-dnu-a-let-karla-capka
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397644/clovek-proti-zkaze
celý film: https://www.youtube.com/watch?v=oK6rfTTQRJs
