Článek
U starších ročníků taková hra často spustí vzpomínky na rudé papalášství a v očích se jim zjeví odlesky Husákových brýlí. U mladších ročníků zase vidíte takový ten zdravý instagramový odpor, který se rodí ze záplavy lifestylových influencerů s dokonalými životy a pochybnými radami. A u nás, tak nějak celkově, se to slovo prostě nenosí. Je to jako chodit do lesa v bílých botách – nepraktické, zbytečně nápadné a v podstatě trapné.
Bůh ví, možná se jedná o relikt starého dobrého bolševického rovnostářství: máme pocit, že jsme všichni stejně dobří. Což je krásné, dokud se nechceme pohnout z místa. Vždycky si radši řekneme, že „na to nemá jen on“, než abychom si přiznali, že bychom se měli taky snažit.
Proč uznávat nějakou elitu? Vždyť ten vědec, co se motá v laboratoři, je přece „takový divný“, a ten sportovec, co vyhrál olympiádu, měl prostě štěstí. My přece víme, že pravá elita se pozná podle toho, že se nikam necpe a hlavně se neukazuje. Místo, abychom se nechali inspirovat a posunuli se dál, radši sedíme v hospodě, pijeme desítku a pomlouváme ty, co si dovolili být lepší.
Vtipné na tom je, že ačkoliv nesnášíme to slovo, vlastně toužíme po tom, co elita přináší. Chceme jezdit po kvalitních silnicích, které vymysleli a zkonstruovali ti nejchytřejší inženýři. Chceme se léčit v nemocnicích s moderním vybavením, které vynalezli nejšikovnější vědci. A chceme se bavit u filmů, hudby a knih, které vytvořili ti nejtalentovanější umělci.
My chceme to nejlepší, ale nesmí to být od elity. Musí to být od „někoho z lidu“, který měl jen tak náhodou o pár nápadů víc. Chtěli bychom mít společnost, kde by každý mohl dělat, co umí nejlíp, ale přitom se nikdo nesměl tvářit, že to umí líp než my. To je jako jíst v michelinské restauraci a zároveň si stěžovat, že kuchař nosí bílou čepici a nemá upatlané džíny.
Z elit máme podvědomý strach, protože nám nastavují zrcadlo. Ukazují nám, že je možné dosáhnout něčeho víc, než je jen náš obyčejný život. A to nás nutí se zamyslet, co jsme udělali my. A místo abychom si řekli „Aha, tak já se budu taky víc snažit“, radši si řekneme, že „Tenhle týpek je prostě podivín a není mu co závidět“.
Je na čase si přiznat, že elita není sprosté slovo. Je to jen označení pro ty, kteří v určitém oboru dokázali něco výjimečného. Ať už je to sportovec, vědec, umělec, nebo poctivý pekař, který peče nejlepší rohlíky ve městě. Místo abychom je zatracovali, bychom je měli uznat. Když se budeme obklopovat těmi nejlepšími, třeba se sami staneme alespoň lepšími.
