Článek
Kořeny této skladby podle muzikologů sahají do osmnáctého století na Britské ostrovy resp. do Irska, kde kolovala jako lidová balada pod názvem Nešťastný prostopášník. První doložená verze z roku 1790 vyprávěla o mladém muži, který v teplém počasí leží zabalený do prostěradla. Umíral na tehdy běžnou pohlavní nemoc a v písni se přímo zmiňovalo léčení pomocí rtuti.
Když se píseň s přistěhovalci dostala do Ameriky, musela se přizpůsobit tamnímu upjatějšímu prostředí. Motiv nákazy se z textu vytratil a hlavním viníkem hrdinova konce se stal alkohol nebo prohra v kartách. Původní veselá melodie se navíc v jižanském prostředí proměnila v melancholické blues ovlivněné rytmem tanga.
Zvláštním rysem téměř všech variant textu je psychologický zvrat. Zpěvák nejprve upřímně truchlí nad svou mrtvou milou na studeném pitevním stole, ale vzápětí začne mluvit o sobě a podrobně plánovat svůj vlastní pohřeb. Přeje si, aby jeho rakev nesli hráči karet, doprovázela ho jazzová kapela a v kapse měl zlatou dvacetidolarovou minci, aby všichni věděli, že umřel jako hrdý chlap.
Cestu k celosvětové slávě písni otevřel v prosinci roku 1928 trumpetista Louis Armstrong. Autorská práva si na ni tehdy přihlásil nakladatel Irving Mills pod jménem Joe Primrose, což byl jeho způsob, jak vydělávat na lidových motivech. Významným mezníkem byl kreslený film o Betty Boop z roku 1933.
V něm píseň zpívá Cab Calloway v roli klauna Koka. Callowayův tanec tvůrci překreslili z reálného záznamu políčko po políčku, díky čemuž postavička předvedla na plátně klouzavý krok, který o desítky let později proslavil Michael Jackson pod názvem měsíční chůze.
Samotný název špitálu vyvolává mezi badateli otázky, zda takové místo vůbec existovalo. Teorií je hned několik. Často se uvádí starý londýnský špitál pro malomocné z doby krále Jindřicha Osmého, ten byl však uzavřen dávno před vznikem písně. Dalším kandidátem je nemocnice v Dublinu, ta ale toto jméno přijala až ve druhé polovině dvacátého století.
Někteří badatelé poukazovali na starou nemocnici v anglickém Liverpoolu, která stála hned vedle hřbitova. Jako velmi pravděpodobná se jeví ošetřovna při chudobinci na Poland Street v Londýně, otevřená v roce 1725, kde v drsných podmínkách končily nemocné ženy z ulice. Tento chudobinec fungoval až do roku 1913, kdy ho nahradilo parkoviště.
Z původní balady vznikla celá řada dalších písní. V americkém vnitrozemí se z ní vyvinula známá kovbojská balada o umírajícím kovboji z Lareda, který je po prohře v kartách zastřelen a prosí o vojenský pohřeb. Jinou příbuznou větví je slavný Dům u vycházejícího slunce, který původně líčil osud dívky v útulku pro padlé ženy. Staré nahrávky ukazují, že obě písně sdílely podobnou melodii.
Tento motiv ovlivnil i Boba Dylana, který na podobném hudebním základě napsal svou píseň o slepém zpěvákovi Willie McTellovi. Samotný McTell přitom kdysi vytvořil vlastní verzi nemocničního blues jako pravdivý příběh o zastřeleném kamarádovi. Celou historii popsal publicista Michal Bystrov ve svém článku v časopise UNI, který se posléze stal součástí jeho knihy Příběhy písní.
Česká cesta k této písni vedla nejprve přes knižní překlady a Spirituál kvintet, který koncem šedesátých let natočil verzi o kovboji z Lareda. Klíčová česká verze samotného Špitálu u sv. Jakuba však vznikla v květnu 1983 ve studiu Mozarteum. Jan Spálený a Petr Kalandra nahráli duet s českým textem Zdeňka Rytíře krátce před založením společné skupiny ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů).
Nahrávka, na které také hraje mimo jiné tehdy ještě mladý Michal Pavlíček, vyšla v roce 1985 na sólové desce Jana Spáleného Asi v tom bude nějakej háček. Česká verze Špitálu u sv. Jakuba se setkala s velkým ohlasem a rychle zlidověla. K její popularitě přispěl i videoklip natočený pro tehdy velmi populární televizní pořad Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře Hitšaráda v roce 1984.
Hudební kritika desku i samotnou píseň přijala s nadšením. Oceňovalo se, že se Spálený nesnažil pouze napodobovat americké vzory, ale vytvořil svébytné české blues. V dalších letech ji měla ve stálém repertoáru skupina ASPM, jak ve své folk-bluesové variantě s Patrem Kalandrou, tak v rozšířené, více jazzové sestavě, která vznikla v první polovině 90. let a jež po několika personálních změnách funguje dodnes, s aktuálně třiaosmdesátiletým Janem Spáleným u piana.
Díky své působivosti se píseň dočkala mnoha cizojazyčných verzí. Ve Francii měla úspěch adaptace od zpěváka Eddyho Mitchella z roku 1965 s názvem J'avais deux amis (Měl jsem dva přátele). Mitchell sice zcela opustil motiv nemocnice a píseň úplně přepsal jako vzpomínku na své tragicky zesnulé přátele, rokenrolové průkopníky Buddyho Hollyho a Eddieho Cochrana, melodie však zůstala.
Píseň má až dodnes i široký popkulturní přesah. Jako hlavní motiv pro animovaný film Metropolis nahráli St. James Infirmary v roce 2001 Atsuki Kimura a Toshiyuki Honda. A atmosféra písně dokonce v roce 2005 inspirovala japonského spisovatele Kena Asamacu k napsání hororové povídky The Plague of St. James Infirmary (Mor ve špitále svatého Jakuba).
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/St._James_Infirmary_Blues
https://jazz.fandom.com/wiki/St._James_Infirmary
https://www.covermesongs.com/2025/07/five-good-covers-st-james-infirmary-louis-armstrong.html
https://www.sandybrownjazz.com/tracks-unwrapped-1/st-james-infirmary
https://www.jazznorthwest.co.uk/st_james.htm
https://www.magazinuni.cz/hudba/eseje-hudba/st-james-infirmary-streets-of-laredo-the-house-of-the-rising-sun/
https://www.casopismuzikus.cz/workshopy/pribeh-jedne-desky-jan-spaleny-asi-v-tom-bude-nejakej-hacek-1985
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/jan-spaleny-aspm-nemuzu-popadnout-dech-recenze-jiri-cerny/r~a69d8ba265d311e9be22ac1f6b220ee8/
https://musicserver.cz/clanek/69905/jan-spaleny-asi-v-tom-bude-nejakej-hacek-reedice-2022/
https://fr.wikipedia.org/wiki/J%27avais_deux_amis
