Článek
Vezměte si průměrnou českou kytaru, která se někde na chalupě opírá o omlácenou kredenc, hrábněte do ní třemi prsty a v devíti případech z deseti se z ozvučného otvoru vysype buď Stánky, Na kameni kámen, nebo Růže z papíru. Je to cosi jako genetický kód zapsaný v akordech G dur, C dur a D dur.
Dnes tenhle národní bard táborákových nálad sfoukává na dortu rovných osmdesát svíček. Honza Nedvěd. Muž v pleteném svetru do véčka a autor vět, které v Česku dokázaly vyvolat jak masové dojetí se slzami stékajícími do guláše z ešusu, tak těžký intelektuální tik v oku u hudebních publicistů.
Zkuste si ten obraz představit dnes: český písničkář, žádná nadnárodní popstar s kamiony světel a armádou tanečníků, si pronajme monstrózní Strahov. Píše se 21. červen roku 1996 a na betonový gigant dorazí na šedesát až sedmdesát tisíc lidí – některé odhady mluví dokonce o ještě vyšším čísle, které zkrátka nemá v historii samostatného českého koncertování obdoby.
Rolling Stones, Pink Floyd, U2… a pak Honza s bratrem Františkem. Dva chlapíci s akustickými kytarami, kteří zpívají o trávě, řece a čisté lásce, a pod nimi oceán mávajících rukou v kostkovaných košilích. V tu chvíli byl Nedvěd nekritizovatelným veleknězem něčeho, co by se dalo nazvat českým trampským náboženstvím. Jenže právě na tom Strahově se cosi zlomilo. Kdo se dotkne nebe, bývá od té chvíle podezřelý.
Český národ se kolem Nedvěda rozdělil na dva nesmiřitelné tábory už dávno předtím, ale Strahov ten příkop vykopal do hloubky kaňonu. Pro jednu polovinu země byl Honza zjevením takzvané ryzí člověčiny. Mluvil a zpíval jazykem, kterému rozuměla uklízečka stejně jako zedník po šichtě i paní učitelka ze základky.
Jeho písňové pravdičky byly přímočaré jako úder sekerou do špalku: když máš trápení, podívej se na stromy, když tě opustí holka, sedni k vodě a počkej, až ti kamarád podá chleba se sádlem. Jenže druhá polovina trpěla.
Pro náročnější posluchače byl Nedvěd synonymem absolutního nevkusu, textového i hudebního primitivismu a citového vydírání. Když rýmoval srdce s trdlem nebo vyprávěl o tom, jak „šel kolem a viděl ji stát“, kroutili hlavou a marně hledali jakýkoli náznak metafory, která by nepůsobila jako z ranní relace pro zahrádkáře.
Pravda je však, jak známo, mnohem barevnější, než tahle černobílá šablona. Vymyslet melodii, kterou si po dvou taktech začne pobrukovat padesát lidí kolem plápolajícího smrkového polena, aniž by k tomu potřebovali noty nebo střízlivou hlavu, je totiž dar od pánaboha. A Honza Nedvěd ten dar měl v míře vrchovaté.
Jeho melodické linky jsou geniálně přirozené, prostě plynou. K tomu měl dar pěvecký – ten sytý, naléhavý tenor byl v nejlepších letech fenoménem. Stačí si vzpomenout na jeho éru ve Spirituál kvintetu. Právě tam zněl Nedvědův hlas nejlépe, protože kapelník Jiří Tichota byl přesně tím přísným dramaturgem, kterého Honzova živelná a poněkud nekontrolovaná duše nutně potřebovala.
Dokud mu Tichota držel mantinely, byl Nedvěd špičkovým folkovým interpretem, z jehož frázování a skvělé intonace mrazilo. Jakmile se však mantinely zbouraly a Honza se ocitl sám na pódiu se svou nekonečnou potřebou sdělovat světu své momentální nitro, otevřela se stavidla, ze kterých se valil sentiment bez jediné hráze.
A dnes? Ticho po pěšině. Pár vzpomínkových odstavců v novinách, možná krátká noticka v rozhlase před zprávami, a jinak klid. Je to zvláštní, když slaví osmdesátiny člověk, jehož refrény zná polovina republiky nazpaměť, ať už chce, nebo ne. Čím to je? Že by byl náš kulturní prostor tak nevděčný?
Částečně za to jistě může jeho dobrovolný i nedobrovolný ústup ze scény – zkrátka zhasla světla a Honza zmizel na své milované Sázavě do ústraní chatových samot, kde mu je zjevně lépe než v hledáčcích bulvárních objektivů. Ale nalijme si čistého vína: český národ umí být malicherný. Když si stárnoucí písničkář před lety našel o dvě generace mladší partnerku Pavlínku a před zraky národa ji pojal za choť, publikum mu to tak docela neodpustilo.
Ne snad proto, že by Češi byli puritáni – to v žádném případě –, ale ten kontrast mezi moudrým tulákem v maskáčích, co kázal o skromnosti a lesním klidu, a pak šedesátníkem v televizním estrádním cirkusu s mladičkou nevěstou byl i na jeho oddané trampy příliš velký šok. Z kazatele se v očích mnohých stal vilný strejda.
Jenže soudit tvůrce podle jeho pozdních civilních klopýtnutí a mediálních přešlapů by bylo laciné. Čas je nemilosrdný filtr a tenhle filtr už dávno odplavil všechnu pěnu kolem bulvárních kauz, rozhádaných bratrských sporů na pódiu i strahovského patosu. Co zbylo? Desítky písniček, které mají zvláštní schopnost: přežily své autory v jejich nejlepších letech a budou se hrát ještě dlouho poté, co my všichni zmlkneme.
Ať už Honzu Nedvěda považujete za krále českého táborákového kýče, nebo za génia lidové zpěvnosti, jedno mu vzít nelze. Půl století byl neodmyslitelnou součástí zvukové kulisy téhle země. Dokázal napsat věci, které zlidověly v tom nejryzejším slova smyslu. Kdyby napsal jenom Podvod, mohl by spokojeně odložit kytaru a jít krmit sýkorky.
Takže, i když si o Honzovi Nedvědovi každý může myslet cokoli, a ani já nepatřím mezi jeho fanoušky, přeji mu k osmdesátinám hodně zdraví. A dodávám, že jedno je navždy jasné: i když se mu u těch řečí o lásce a čistých duších občas někdo uštěpačně pousměje, u dalšího piva si ty jeho Stánky stejně zazpívá. Protože je umí, ať chce nebo ne…
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nedv%C4%9Bd
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/jan-nedved-pisnickar-pavlinka-jiraskova-jiresova-laska-vztah.A260923_092043_sex_sub
https://cnn.iprima.cz/show-time/zpevak-jan-nedved-slavi-80-vrati-se-jeste-na-podia-synovec-promluvil-o-jeho-soukromi-522437
https://radioblanik.cz/aktualne/zajimavosti/pisnicky-ktere-s-kytarou-zpivaji-cele-generace
https://www.denik.cz/kultura/jan-nedved-80-nevystupuju-hit-stanky/
