Článek
Píseň, kterou známe s anglickým názvem House of the Rising Sun, doslova putovala staletími. Její původ sahá hluboko do minulosti, pravděpodobně až do 16. století k anglickým a irským lidovým baladám. Tehdy existovala skladba známá jako Nešťastný prostopášník, která vyprávěla o mladém muži, jehož hýřivý život skončil tragicky kvůli nákaze syfilidou.
Tato píseň sloužila jako varování a postupem času se z ní vyvinulo několik dalších známých skladeb, například kovbojská balada o umírajícím pistolníkovi nebo některé bluesové standardy. Do Ameriky se tento příběh dostal s evropskými přistěhovalci a usadil se v odlehlých Apalačských horách. Právě tam se varovný příběh o nemoci proměnil v legendu o domě v New Orleans, který se stal symbolem zkázy a ztraceného života.
Zajímavé je, že v nejstarších verzích písně byla hlavní postavou žena – mladá dívka, pro kterou se tento dům stal místem mravního úpadku. První text písně byl vytištěn v roce 1925 v časopise pro dobrodruhy a v 30. letech 20. století začali folkloristé nahrávat první verze přímo v terénu u obyčejných lidí. Jednu z nejdůležitějších nahrávek tehdy pořídila teprve šestnáctiletá Georgia Turnerová v Kentucky.
Zásadní okamžik nastal, když píseň zaznamenal do své sbírky slavný folklorista Alan Lomax a v roce 1941 ji nazpíval nepsaný zakladatel amerického folkového hnutí Woody Guthrie. Od té doby jako by se v rámci folkového žánru stalo jakousi povinností mít House of the Rising Sun v repertoáru a také jej nahrát ve vlastní verzi na desku.
Píseň natočil například významný bluesman Lead Belly, po něm slavný folkař a aktivista Pete Seeger, v roce 1960 ji zařadila na svůj debut Joan Baez a téhož roku na své první album jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba. A hned o dva roky později ji na svůj vstup do nahrávacího byznysu zařadil i velký Bob Dylan, jenž se inspiroval verzí svého přítele a vzoru Davea Van Ronka - který ji samozřejmě natočil také.
Skutečný celosvětový zlom ale přišel až v květnu roku 1964, kdy se písně chopila britská skupina The Animals. Celá nahrávka tehdy vznikla neuvěřitelně rychle, údajně za pouhých patnáct minut a na jediný pokus. Skupina píseň zásadně proměnila. Místo tradičního rytmu zvolili houpavější tempo a kytarista Hilton Valentine vytvořil dnes už legendární vybrnkávání akordů, které se stalo poznávacím znamením písně. Zásadním prvkem verze je také použití elektrických varhan.
Zpěvák Eric Burdon dodal skladbě syrový a naléhavý výraz, a přestože byla píseň na tehdejší poměry pro rádia příliš dlouhá, stala se obrovským hitem v Británii i Americe. V této verzi už byl hlavním hrdinou muž, který propadl hazardu a alkoholu po vzoru svého otce.
Tento světový úspěch dorazil velmi rychle i do tehdejšího Československa. V roce 1965 vznikla verze Jaromíra Mayera, kterého doprovodil orchestr Karla Vlacha. Klíčovou roli sehrál textař Zdeněk Borovec, který musel prokličkovat obsahem pochopitelným pro českého posluchače a zároveň komunistickou cenzurou (byť ta v polovině šedesátých let byla přece jen trochu volnější než v předchozích letech nebo pak za normalizace).
Borovec se sice držel mužské postavy, ale místo popisu hazardních doupat v Americe vložil do textu motiv polepšovny. Slova o domě za New Orleans, ve kterém „zkejs“ vypravěč písně, používající při vyprávění o svém pohnutém vyrůstání na tu dobu poměrně ostrá slova (lákat se, chlast, putyka), na tehdejší mladé posluchače zapůsobila a obratem se stala jakýmsi všeobecným majetkem, u kterého málokdo znal autora a interpreta. Tím se vlastně vrátila ke své původní lidové podstatě.
Skladba se u nás dočkala v češtině i dalších zpracování. Karel Gott nazpíval s jiným Borovcovým textem verzi nazvanou Dům u bílých bran, která byla spíše nostalgická a vzhledem k naturelu zpěváka logicky mnohem méně syrová než Mayerovo podání. Zajímavým detailem Gottovy nahrávky je účast Petra Kalandry s foukací harmonikou - Kalandra pocházel z folkového a bluesového tábora, který v osmdesátých letech, kdy nahrávka vznikla, byl s oficiální popovou scénou spíše takříkajíc na kordy.
Existuje ovšem také verze přerovského zpěváka Pavla Nováka, která se od Borovcova pojetí textově zcela liší a sází na jinou obraznost. V pozdějších letech se k písni vrátil například i poprockový zpěvák Petr Kolář nebo někteří countryoví hudebníci jako skupina Grošáci nebo Jan Vyčítal.
Ve světovém kontextu existuje nespočet verzí House of the Rising Sun v nejrůznějších žánrech a hudebních stylech. Už v roce 1962 píseň nazpívala americká jazzová zpěvačka Nina Simone. Do žánru country ji přenesla jedna z největších hvězd žánru Dolly Parton a známá je dokonce heavymetalová verze americké kapely Five Finger Death Punch.
Píseň má ale i své exotické verze. V Japonsku se stala nesmírně populární díky zpěvačce Maki Asakawa, která ji pojala v podstatě bluesově. Vlastní verzi v Kambodži zpíval Sinn Sisamouth, kterému se přezdívalo kambodžský Elvis. Celá scéna, jejíž byl hvězdou, byla v polovině 70. let zničena totalitním režimem Rudých Khmerů a většina umělců včetně Sisamoutha tehdy zmizela nebo byla popravena.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/The_House_of_the_Rising_Sun
https://galaxymusicnotes.com/pages/about-the-house-of-the-rising-sun
https://www.thevintagenews.com/2017/01/21/the-original-song-the-house-of-the-rising-sun-is-older-than-new-orleans/
https://pisnicky-akordy.cz/taborove-pisne/dum-u-vychazejiciho-slunce
https://www.mujrozhlas.cz/pisnicky-z-cizi-kapsy/dum-u-vychazejiciho-slunce-vznikl-z-tradicionalu-pisen-proslavili-animals-u
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Mayer
https://www.whosampled.com/The-Animals/House-of-the-Rising-Sun/sampled/
https://allpointseast.com/travel-blog/cambodia/cambodia-and-vietnam-reading/
