Článek
Čeští posluchači znají písničku Hotel Ritz právě díky Jiřímu Kornovi, je však mnohem, mnohem starší. Když to vezmeme úplně zeširoka, musíme se vrátit až do roku 1850, kdy se v rodině švýcarských horských zemědělců narodil jako jedno z jejich třinácti dětí César Ritz. Díky své píli se vypracoval na krále hoteliérů. Jeho hotely v Paříži a Londýně byly natolik luxusní, že se jeho jméno stalo základem pro anglické úsloví „putting on the Ritz“.
Tento výraz popisuje chování člověka, který se snaží působit vznešeněji a bohatěji, než jaký je jeho skutečný stav, a často za tímto účelem utrácí své poslední úspory. Sám César Ritz mimochodem prožil smutný konec života; po nervovém zhroucení v roce 1903 strávil zbytek let v ústraní soukromých klinik v hlubokých depresích.
Tento společenský fenomén inspiroval proslulého amerického skladatele Irvinga Berlina, který v roce 1927 začal pracovat na písni s názvem Puttin' on the Ritz, psal ji dva roky. Berlin měl velký cit pro zachycení atmosféry moderního New Yorku a skladba se brzy stala ukázkou rytmické nápaditosti a napětím.
Málokdo dnes ví, že původní text z roku 1929 se od verze, která se později stala známou po celém světě, výrazně lišil. Berlin v něm s humorem popisoval chudé obyvatele čtvrti Harlem, kteří se každý čtvrtek oblékli do svého nejlepšího oblečení a šli se předvádět na hlavní třídu Lenox Avenue.
Čtvrtek nebyl vybrán náhodou, v tehdejším New Yorku šlo o tradiční volný večer pro domácí personál. Ženy pracující v domácnostech se tehdy scházely v tanečních sálech a v blyštivých šatech si užívaly pocit luxusu.
Změna přišla v roce 1946, kdy se Irving Berlin rozhodl text písně upravit pro film, ve kterém účinkoval tanečník Fred Astaire. Skladatel se tehdy rozhodl vyhnout narážkám na obyvatele Harlemu a dějiště písně přesunul na prestižní Park Avenue, tedy do ryze bílého prostředí.
Nová verze se zaměřila na bohaté obyvatele, kteří se s nosy nahoru procházejí po slavné třídě v drahých kabátech a cylindrech. Právě tato úprava zajistila písni srozumitelnost pro široké publikum a otevřela jí cestu k tomu, aby se stala jedním z velmi často přebíraných děl v historii populární hudby.
Po několika desetiletích se píseň dočkala nečekaného návratu díky nizozemskému zpěvákovi Tacovi. Ten v roce 1982 vydal verzi, která propojila eleganci třicátých let s tehdy novým zvukem syntezátorů. Taco vystupoval ve fraku s hůlkou, ale hudebně se opíral o elektronické rytmy, což zafungovalo natolik dobře, že se skladba stala hitem i v amerických hitparádách.
Tento úspěch neušel pozornosti Jiřího Korna, který byl na československé scéně známý svou schopností reagovat na světové trendy. Česká verze s názvem Hotel Ritz vznikla v roce 1983. Slova k české verzi připravil Zdeněk Borovec, a jistě neměl jednoduchou práci. Dnes už asi těžko někdo odhalí, zda nebyla v pozadí vzniku české verze písničky nějaká tichá dohoda s režimem, jisté však je, že zamyslíme-li se nad textem, jde o evidentní reakci na posrpnovouo vlnu emigrace probíhající vlastně až do konce osmdesátých let.
Borovec pracuje s českým vypravěčem, který sní o tom, že by se podíval do opravdu velkého světa, který mu zosobňuje právě hotel Ritz. A tak si cestu do něj vysní - přičemž konstatuje, že není první, kdo do velkého světa jel - a proč to udělal: „Ten, kdo se chtěl dobře mít/Ten za velkou louži lít/Tak i já tam ve snu jel/Abych se měl very well“.
S vlídným přijetím se v americkém Ritzu vypravěč nesetká: „Už tu jsem, však, ejhle/vrátný do mě ryc/Před hotelem Ritz.//Řek mi přísně „To je hotel super/Sem nemůžeš, nejsi Gary Cooper/Vyp jsem hruď i proti pěstem/A měl chuť, ho poslat gestem do Prčic/Od hotelu Ritz.“ A zatímco vypravěč od hotelu odchází a ze snu se zřejmě vrací do své krásné a vstřícné domoviny pod Řípem, cedí mezi zuby: „Pak jsem řek: Vy americký strejci/U nás máme taky šunku s vejci.“
Je s podivem, že se do takto evidentního protiemigrantského tématu pustil právě Zdeněk Borovec, textař, kterému se jinak dařilo kličkovat totalitními omezeními bez nějakých zásadních kompromisů a který ve své tvorbě pro vrcholný střední proud udržel i slušnou uměleckou kvalitu svých textů. A píseň se svým laděním vymyká nakonec i tvorbě Jiřího Korna, který se také žádných zásadnějších „přešlapů“ nad rámec snesitelných úliteb nedopouštěl.
I přes kontroverzní text byla písnička úspěšná a stala se jedním z Kornových největších hitů té doby. Pro její úspěch bylo zásadní také její vizuální ztvárnění. Jiří Korn v té době spolupracoval s taneční skupinou UNO, kterou vedl Richard Hes. Jejich vystoupení propojovalo tradici meziválečné elegance v astairovském bílém obleku s hůlkou s moderními pohyby z rodícího se pouličního tance a breakdance. Nechyběl ani Kornův milovaný a jím bravurně ovládaný step, který naopak odkazoval k původní tradici písně.
Písnička se stala typickým standardem, který zpívala celá řada angloamerických zpěváků a zpěvaček, od Elly Fitzgerald a Judy Garland přes Binga Crosbyho a Neila Diamonda, až po Robbieho Williamse. Bizarní nahrávku pořídili oblíbení Leningrad Cowboys, v Izraeli vznikla v roce 1986 hebrejská varianta, která děj přenesla na mořské pobřeží. V Japonsku je píseň vnímána hlavně jako součást jazzové scény, proslavila ji tam například klavíristka Yoko Miwa.
Další články o českých verzích zahraničních hitů (výběr):
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Puttin%27_On_the_Ritz
https://songbook1.wordpress.com/fx/1929-standards/puttin-on-the-ritz/
https://blog.nationalmuseum.ch/en/2023/05/puttin-on-the-ritz-the-global-hit-with-swiss-roots/
https://www.covermesongs.com/2022/09/one-great-cover-tacos-puttin-on-the-ritz.html
https://musicgate.cz/clanek/gentlemani-v-cylindrech-pripravili-originalni-podivanou/2287/
https://pisnicky-akordy.cz/jiri-korn/hotel-ritz
