Článek
Dokud na jedné straně planety po pódiu neúnavně křepčí Mick Jagger s kytarovým parťákem Keithem Richardsem a na té naší třímá elektrické pádlo Petr Janda, můžeme zůstat klidní, protože základní fyzikální konstanty existence stále fungují. Když proto skupina Olympic právě vydala novinku Až to Stouni zabalí, nebyl to jen další řadový zápis do její více než šedesátileté kroniky. Je to zpráva o stavu naší rockové galaxie, podaná s tak nečekanou svěžestí, jakou u téhle legendy už hodně dlouho nikdo nečekal.
Nalijme si totiž čistého vína, k čemuž uvolněný nadhled přímo vybízí: sledovat studiové počiny Olympicu v uplynulých dekádách bývalo občas disciplínou pro hodně otrlé povahy. Janda sice s obdivuhodnou zarputilostí chrlil další a další nahrávky, jenže výsledky bývaly přinejlepším rozpačité a skutečných hitů se zoufale nedostávalo.
Pomyslné tvůrčí dno pak představovala deska Kaťata z roku 2020. Křečovitý pokus osmdesátníka o svalnatý moderní hard rock s eroticky přisprostlým textem o dámském prádle vyvolával u soudného posluchače spíše palčivý pocit trapnosti a nutkavou touhu na celou tuto epizodu milosrdně zapomenout. Člověk měl skoro obavu, s čím ještě kapela vyrukuje.
Jenže singl Až to Stouni zabalí, který slouží jako vítaný bonus pro podzimní bilanční kompilaci 21 nej, přináší pravý opak. Olympicu se po celých letech povedl vyložený hit, který netrpí křečí, nesnaží se hrát na mladické drsňáky a plyne s naprostou hudební i textovou lehkostí.
Lví podíl na tom má volba textaře, jímž se stal komik Lukáš Pavlásek. Pavlásek je celoživotním rockovým nadšencem odchovaným na poetice Pavla Vrby či Zdeňka Rytíře a společná práce s Jandou pro něj představovala splněný sen. Podařil se mu přitom husarský kousek: namísto laciného estrádního vtipkování dodal text, v němž se rokenrolová mytologie přirozeně potkává s absurdní nadsázkou.
Vize, že až slavní britští matadoři dohrají, zastaví se i vlaky, co nikde nestaví (což je skvělý fór, tedy odkaz na jeden z prastarých olympických hitů), a svět pohltí černá díra či obří troll, je roztomile ujetá, ale přesně trefená. Stejně povedený je doprovodný videoklip Ondřeje Urbance, v němž Pavlásek exceluje v sérii komických póz, točí vinyly ze své soukromé sbírky, stylizuje se do role Jaggera i Richardse, a nakonec na sebe natáhne Jandovo sako. Působí to civilně, vtipně a zdravě sebeironicky, což je poloha, která pánům v letech sluší ze všeho nejvíc.
Před samotným Petrem Jandou pak nelze než hluboce smeknout. Ve věku překračujícím osmdesátku, kdy většina vrstevníků řeší leda klid v houpacím křesle, je Janda patrně nejstarším stále velmi aktivním rockerem na naší scéně. A nejen to, když jsme u toho srovnávání se Stouny, je o víc než rok starší než Jagger i Richards. A to rozhodně nemá k dispozici takový lékařský servis, o kterém se v souvislosti se Stouny polohlasem mluví vlastně už desítky let.
Janda si navíc, pokud není na časově omezené šňůře nebo v luxusním studiu, nevyhřívá svoje kosti na soukromém ostrově kdesi v Karibiku. Denně poctivě cvičí na kytaru, skládá, diriguje nahrávací studio a křižuje republiku v rámci toho, čemu sám říká „permanentní tour“ – tedy šňůry bez začátku a konce. Nemluvě o tom, že v místě svého bydliště ještě jen tak pro radost s místními sousedy občas v hospov´dě hrává s kapelou příznačně nazvanou Souseďanka. Ta neutuchající muzikantská vášeň popírá biologické zákonitosti a vzbuzuje ryzí úctu. A právě teď navíc Janda získal do rukou zbraň proti notorickému koncertnímu prokletí veteránských kapel.
Všichni to známe: jakmile jakákoli zasloužilá skupina, ať už jsou to Rolling Stones nebo Olympic, oznámí z pódia novou písničku, v sále zavládne mírné zklamání. Pamětníci i mladší posluchači chtějí své léty prověřené jistoty a novinky bývají pro dav často jen signálem k návštěvě toalety či výčepu, přičemž kapely je hrávají spíše ze stavovské cti. Jenže novinka Až to Stouni zabalí má potenciál tohle zavedené pravidlo rozbít. Její refrén je natolik nakažlivý a riffy tak ostré, že ji fanoušci na koncertech budou dozajista radostně kvitovat a notovat hned vedle Želvy, Jasné zprávy či Osmého dne.
Nabízí se navíc hlubší paralela. Stejně jako si světovou scénu nelze představit bez vyplazeného jazyka Rolling Stones a nesmrtelné aury Keitha Richardse, nelze si tu tuzemskou představit bez Olympicu. Ať už si o některých fázích jeho bohaté dráhy, normalizačních kompromisech či stylových odbočkách myslíme cokoli, Jandův bigbít je zkrátka základním stavebním kamenem české rockové paměti a pevnou součástí naší kulturní identity.
V novém songu tak zůstává viset jen jedna zásadní otázka: kdo vlastně skončí dřív? Zabalí to dříve Mick Jagger na obřím stadionu, nebo Petr Janda se svou partou v některém z českých kulturáků? Text sice proklamuje, že až to položí Stouni, balí to Olympic taky, jenže pozornému uchu neunikne, že Janda za tímto výrokem v refrénu na konci potutelně zamumlá jedno slůvko: „Možná“.
A právě v tomto slůvku dříme celá rokenrolová filozofie. Vůbec bychom se totiž nemuseli divit, kdyby se po případném konci Rolling Stones v pražském studiu Propast jen zkontrolovaly struny a jelo se dál. Dokud totiž kytary znějí a riffy se neotupí, konec světa je podle všeho odložen na neurčito.
Zdroje:
https://news.headliner.cz/novinky/glosa-az-to-stouni-zabali-balime-to-taky-zpiva-olympic-zatim-by-to-byla-skoda
https://ceskepodcasty.cz/podcast/galerie-osobnosti/petr-janda-az-to-stouni-zabali-zabalim-to-s-olympikem-taky-0f335b
https://musicserver.cz/clanek/64596/olympic-katata/
https://www.crazydiamond.cz/olympic_katata_recenze/2248
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-recenze-mlady-kmet-petr-janda-zpiva-s-radosti-o-stari-40395593
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/olympic/az-to-stouni-zabali-1220012
